George Bush při návštěvě Iráku.

George Bush při návštěvě Iráku. | foto: Reuters

Bushův útěk z hrobníkovy lopaty

  • 0
Bob Woodward, novinář proslulý od okamžiku, kdy společně s kolegou odhalil aféru Watergate a přispěl k odchodu prezidenta Nixona, popisuje ve své nové knize, jak americký prezident George W. Bush odvrátil v Iráku katastrofu.

Prezident se primárně nerozhoduje na základě politických úvah, nýbrž prostě věří, že to, co udělal, je správné a že historie jeho rozhodnutí ohledně svržení Saddáma ospravedlní. Tento vcelku sympatizující obraz George W. Bushe vykreslil jeho předchůdce ve funkci, demokrat Bill Clinton. I jeho výroky ve své nové knize zaznamenal Bob Woodward, pětašedesátiletý Američan, proslulý od okamžiku, kdy jako jeden ze dvou novinářů odhalil aféru Watergate a přispěl k odchodu prezidenta Nixona.

Z Woodwardova svazku The War Within: A Secret White House History 2006-2008 (Vnitřní válka: Utajená historie Bílého domu 2006-2008) vybrala média ještě před úplným vydáním pochopitelně ty nejvýbušnější věci. Například, že americké tajné služby úspěšně praktikovaly v Iráku program vyhledávání a zabíjení teroristů. Avšak publikace popisující změnu strategie v Iráku, která vedla k očividným, byť dosud nikoliv nezvratným úspěchům, představuje vzrušující pramen informací ještě k jednomu tématu - právě k prezidentu Bushovi.

Trochu jako Churchill
Woodward samozřejmě nepotvrzuje řečičky, že Bush je prosťáček v rukách ropných společností. Bushova tvrdohlavost, s níž obhajuje válku v Iráku, je svým způsobem obdivuhodná. Ne náhodou jeden z členů Bakerovy komise, někdejší demokratický ministr obrany William J. Perry, popisuje churchillovský aspekt jeho osobnosti: Bush volí podobnou fatální rétoriku jako britský válečný vůdce Winston Churchill; válku v Iráku popisuje jako souboj dobra a zla. Bush dle knihy kráčí za svým jako beran, podpořen silnou protestantskou vírou, kterou sice nedává ostentativně najevo, nicméně je zjevně přítomna v jeho rozhodování. Právě zde však podobnost s Churchillem končí.

O knize

Bob Woodward
The War Within: A Secret White House History 2006-2008
Simon & Schuster, London 2008, 487 stran.

Woodward cituje, jak se jiní váleční vůdci, například Abraham Lincoln, v hloubi duše báli (i Churchill trpěl depresemi) - to však není Bushův případ; přinejmenším se známky něčeho takového nedají vypátrat. Prvek titánské sebejistoty má přitom dalekosáhlé souvislosti - jak v knize stojí: "Proces rozhodování v otázkách národní bezpečnosti normálně vyžaduje pečlivé zkoumání různých alternativ. Ale prezident s přezdívkou ,Žádné pochyby‘ může přeskočit jakýkoli proces a nedovolí nějaké přehodnocování.“

Konzervativcům se tyto Woodwardovy pochyby zdají příliš kritické, liberálním kritikům Bushe příliš dobromyslné, jak se ukázalo v amerických recenzích. Podobný tón převládal i v hodnocení dřívějších Woodwardových prací o Bushovi. Recenzentům může přijít podezřelé, že se Bush po tom všem s Woodwardem bavil - publikace je totiž protkána mnoha citacemi z interview, které žurnalista s prezidentem vedl. Pochybnost, že text podléhá Bushovu vidění světa, lze snadno napadnout. Šéf USA, jak z knihy vyplývá, přemítá o svém místu v historii - a právě to se zdá být logickým vysvětlením, proč s Woodwardem hovořil. Ten navíc k Bushovi není servilní, což je evidentní už z předchozích autorových knih Plán útoku a Stav zapírání.

Neuhnu, neuhnu a neuhnu!
Práce Vnitřní válka začíná ve skličujícím roce 2006. Irákem zmítají násilnosti, v nichž umírá stále více amerických vojáků a iráckých civilistů. Krutosti, v nichž se dávno neangažují jen teroristé, nýbrž i náboženští sektáři či milice rozdílných etnicko-religiózních skupin, se zhoršují. V zákulisí se mluví o "občanské válce menšího rozsahu“.

bushovo přemítání

George Bush, jak z knihy vyplývá, přemítá o svém místu v historii - a právě to se zdá být logickým vysvětlením, proč s Woodwardem hovořil. Ten navíc k Bushovi není servilní, což je evidentní už z předchozích autorových knih Plán útoku a Stav zapírání.

Republikánský senátor John McCain už dlouho kritizuje vládu za to, že v Iráku bylo již od počátku málo vojáků. Generálové a diplomaté o této alternativě vědí, nicméně preferují postupný odchod ze země spojený s hrozbami iráckým politikům, aby si udělali pořádek sami. Se "surge“, tedy navýšením počtu jednotek, ovšem pracuje tým poradce pro národní bezpečnost Stephena Hadleyho. Ten usoudí, že přesně to chce prezident slyšet; vycítit, co Bush chce, a zařídit to je ostatně Hadleyho styl.

Prezident a jeho poradce protlačí navýšení počtu jednotek s odhodláním hraničícím s fanatismem (tento termín se v knize přitom neobjevuje, avšak čtenáře logicky napadne). Téměř všichni Bushe varují, ale on je pevný. A navýšení začne fungovat...

Z Woodwardovy knihy vyplývá, že sebejistota ani navýšení by nestačily. Ve změně strategie hraje značnou roli bývalý zástupce šéfa sboru náčelníků štábů, generál ve výslužbě Jack Keane. Coby poradce ministerstva obrany prosadí do čela koaličních sil v Iráku Davida H. Petraeuse, velitele s neortodoxními názory.

Navýšení jednotek spojí s novou taktikou - oproti předchozí době, kdy vojáci spali v amerikanizovaných základnách, se teď mají co nejvíce vyskytovat na ulici a chránit civilisty, aby si získali jejich důvěru. Pomohou i chyby nepřítele: Al-Kajda postupuje v některých místech země tak brutálně, že se sunnité včetně bývalých Saddámových vojáků začnou přidávat k irácké vládě a k Američanům.

Omyl Obamy
Woodwardova práce je na mnoha místech až nadmíru faktografická, čtenář se někdy ztrácí v citacích jednotlivých plánů a koncepcí. Naopak druhá, kratší část pojednávající o tom, co se stalo po navýšení jednotek, působí jako šitá horkou jehlou. Celkově však běží o mimořádně cenný materiál k přemýšlení o irácké válce a vůbec o boji s terorem.

cena za Irák

Není cenou za Irák to, že chybí dostatečný počet jednotek ve stále se zhoršujícím Afghánistánu?

Publikace jasně ukazuje, že změna strategie v Iráku pomohla; na čtenáři však ponechává úvahu, zda bylo skutečně nutné obsadit zemi, která - ač ovládána hnusným diktátorem - nepředstavovala bezprostřední hrozbu, nebyla ve spojení s Al-Kajdou a neměla zbraně hromadného ničení.

Není cenou za Irák to, že chybí dostatečný počet jednotek ve stále se zhoršujícím Afghánistánu? Bývalý prezident Clinton ostatně v knize varuje: nemůžeme se soustředit na Afghánistán, aniž opustíme Irák. To však už brzy nebude řešit Bush, nýbrž jeho nástupce. Mimochodem prezidentský kandidát Barack Obama je ve Woodwardově knize rovněž citován. Když Bush oznámil plán navýšení počtu vojáků, Obama mylně prohlásil, že to situaci jen zhorší.


Video