Obráncům města musela v dlouhém obléhání v roce 305 před naším letopočtem nahánět strach. Byla výtečně opevněná, jejích devět pater ukrývalo dva katapulty metající kameny o dvaaosmdesáti kilogramech, další dva pro střely váží sedmadvacet kil a ještě dva na čtrnáct kilogramů. A navrch metače šípů.
Jejím autorem byl Epimachus Athénský, v dějinách válčení však nebyla první.
Věže jako výzva pro stavitele
Obléhací věže si oblíbili například již v devátém století před naším letopočtem Asyřané, byly opatřeny otočným vrcholem, nahoře ukrývaly lučištníky a dole beranidla. Po nich se praxe chopila armáda jedné z nejzáhadnějších a nevyspělejších říší starověku kúšského království, z území dnešního severního Súdánu. S pomocí vysokých staveb, které nabídly výhodné pozice pro lučištníky a střelce s praky, dobyla například města Memphis a Hermopolis.
Věže sloužily několika účelům. Nabídly lepší pozici střelcům, kteří mohli na obránce na hradbách útočit mnohem efektivněji než ze země. Umožnily snazší přístup na opevnění přes lávky, které se z věže vysunuly a které byly mnohem bezpečnější cestou než žebříky opřené o vysoké obranné zdi. A chránily boření opevnění beranidly.
Obří věže byly používány i ve starém Řecku, v roce 398 před naším letopočtem s nimi dobýval Dionysius ze Syrakus město Motya, opíraly se o ně i útoky Alexandra Velikého. Ne vždy s úspěchem, jedno z Alexandrových obléhání doplatilo na špatné výpočty a konstrukci. Visutá lávka, po níž se vojáci měli dostat na nepřátelské hradby, tíhu nevydržela a útočníci se zřítili i s ní k zemi.
Známe i jména některých starořeckých architektů oněch gigantických staveb, byl mezi nimi vojenský stavitel Polyidus nebo Posidonius. Podle Duncana B. Campbella, autora studie o starořeckých a starořímských obléhacích zařízeních, se věže stávaly tak trochu obětí svých ambicí. „Obléhací zařízení byla často zbytečně velká, protože se stavitelé snažili posunout hranice svých dovedností,“ píše.
Epimachus, konstruktér obléhací věže pro makedonského krále Démétriose a jeho útok na město Rhodos, nebyl zřejmě výjimkou. Jeho helepolis, v překladu „dobyvatel měst“, byla gigantická.
Desetimetrové katapulty
Zprávy o ní se dochovaly ve čtyřech starořeckých zdrojích a nabízejí docela detailní technický popis působivého válečného objektu. Podle jednoho z autorů historika Diodóra Sicilského měla její železná základna třiadvacet metrů na jednadvacet. Na výšku monstrum podle dějepisce měřilo přes čtyřiačtyřicet metrů, postupně se zužovalo. Již třetí patro podle pramenů převyšovalo většinu hradeb obléhaného Rhodosu.
Věž se pohybovala na osmi kolech, každé z nich bylo téměř metr široké, chráněná byla železným opláštěním. Jeden z pramenů věži přisuzuje schopnost jet nejen dopředu, ale též do stran. „Je však záhadou, jak přesně by toho mohla dosáhnout,“ pochybuje Campbellova studie.
Démétriova helepolis měla devět pater a dvě schodiště, jedno pro pohyb nahoru, druhé pro sestupování. V každém poschodí měla okenice polstrované proti nepřátelským střelám, po otevření dopřávaly dobré pozice pro použití mnoha zbraní, které věž ukrývala. A byly to úctyhodné mechanismy. Přízemí ukrývalo katapulty dlouhé deset metrů a široké šest. Stroje na vrhání kamenů obývaly přízemí až čtvrté patro, nad nimi byly nejrůznější střelecké jednotky.
Tak ohromný kolos ze dřeva s sebou nesl několik problémů. Zaprvé se mohl stát obětí zápalných střel obránců, tomu mělo podle pramenů bránit jeho pobití železnými pláty. Zadní stěnu chránit nebylo třeba, naopak byla vybavena průduchy, aby se ve věži dalo snesitelně dýchat.
Druhou výzvou byl pohyb gigantu. „Žádný ze starých autorů nenaznačuje, jak se tato těžká zařízení posunovala,“ líčí Campbell. Převládá domněnka, že konstruktéři sázeli na vratidlo, jímž točilo na dvě stě mužů, zatímco další stovky helepolis tlačily zezadu. Campbell pochybuje, že by se tolik mužů dovnitř pro obsluhu hnacího mechanismu vešlo. Každopádně poznamenává, že pohyb monstra byl pomalý. „Tak masivní stroje se musely pohybovat téměř neznatelně, během jednoho dne jen stěží překonaly vzdálenost mezi svými předními a zadními koly,“ soudí.
Město disciplíny a obětavosti
I tak však mnohdy dokázaly přelstít ty nejmohutnější hradby. Ostatně, sám Démétrios získal výhružné přízvisko Poliokértés, tedy „obléhatel měst“, i díky nim. Jenže v pokoření Rhodosu mu nepomohlo ani Epimachovo monstrum prošpikované mocnými katapulty. Rhodos, městská republika žijící z obchodu, se ukázal být, navzdory početní převaze dobývajících vojsk, houževnatým soupeřem.
Útočníkům se nepovedlo ovládnout rhodský přístav, cestu do města mu neotevřely ani masivní útoky na hradby. Nevyšel pokus s průnikem do města skrze chodbu vykopanou pod hradbami, nezdařilo se podplacení jednoho z rhodských velitelů, Démétriovy vojáky za opevnění sice jeho muži pustili, vše však předem nahlásili městskému štábu, který dobyvatele pozabíjel.
Obránci se ukázali být ukáznění, stateční a vytrvalí. Zvrat ve vleklém obléhání nepřinesla ani Epimachova gigantická věž, ani další menší, které byly k hradbám nasazeny s ní. V jeden moment se sice s pomocí helepolis povedlo opevnění porazit, ovšem jen proto, aby Démétriovi vojáci zjistili, že houževnatí a bystří obránci za vnější hradbou nepozorovaně vybudovali ještě vnitřní opevnění, píše server Antický svět.
Kolos z monstra
Detaily bitevního angažmá velkolepé věže neznáme, o jejím konci existují dvě líčení. Podle jednoho se obráncům podařilo narušit želené pobití helepolis a zapálenými šípy ve věži založit požár. Obléhatelé ho uhasili, Démétrios však rozhodl o stažení unikátního stroje z boje. Podle knihy římského architekta Marca Vitruvia Pollia to bylo jinak, obyvatelé Rhodosu požádali o pomoc s pacifikací helepolis městského architekta. Ten přišel se lstí, podle jeho návodu obránci v noci navezli do cesty, kudy se podle stavitele měla následujícího dne věž sunout k hradbám, bláto, splašky, vše polili záplavou vody. Past vyšla, helepolis v měkkém materiálu při útoku po rozednění uvízla.
V roce 304 před naším letopočtem se slavný obléhatel smířil s tím, že do Rhodosu nevstoupí, ani s pomocí svých obléhacích věží a strojů, ani se svou početní převahou. Podepsal kompromisní dohodu a odjel. Helepolis nechal tyčit se před městskými branami.
Osud obléhací věže byl s ohledem na porážku dobyvatel a vítězství obránců symbolický. Spolu s ostatními válečnými stroji a zbraněmi, které před městskými hradbami Démétorios zanechal, jí rhodští použil ke stavbě vlastního gigantického díla. Co šlo z ukořistěného válečného vybavení prodat, zpeněžili a z výtěžku nechali postavit poctu svému překvapivému, nečekanému vítězství, sochu boha Slunce Helia. Známe ji pod názvem Kolos rhodský a v jeho konstrukci skončily i roztavené železné pláty z helepolis.
Ani osud gigantické sochy stojící u městského přístavu však nebyl šťastný. Roku 226 před naším letopočtem se při bouři rozlomila v kolenou a zřítila.
