V roce 2006 se vám změnil život. Co se přihodilo?
Je to tak. Při nočním lyžování jsem ve velké rychlosti spadl do díry na kraji sjezdovky. Sjezdovka byla zledovatělá a před nočním lyžováním se ji snažili udělat bezpečnější. Proto na ni naházeli sníh z kraje, tak díra vznikla. Neměla tam být. Ale já měl určitě jet pomaleji.
Trvalo dlouho se psychicky oklepat z toho, že už se nikdy nepostavíte na vlastní nohy?
Tak nějak jsem si to nepřipouštěl. Měl jsem velké štěstí, že jsem se rok před pádem přihlásil na kurz modré alfy, což je meditační kurz a kurz samoléčení. To mi opravdu moc pomohlo. Ty nejhorší chvíle jsem strávil v meditacích. Oklepat se mi pomohlo i to, že jsem dokázal do roka a do dne sjet tu sjezdovku znovu. Tentokrát na monoski.
Jak se po úrazu odvíjel váš pracovní život?
V podstatě hned po návratu z rehabilitačních ústavů jsem začal pracovat. Dělal jsem návrhy koupelen ve 3D programu, připravoval jsem podklady pro realizaci koupelen a tak dál. Přitom jsem každý rok v rámci dovolené vyrážel na cesty napříč Evropou na handbike.
Nakonec jste zakotvil v neziskové organizaci, je to tak?
Ano, nejprve to byl koníček. Od roku 2013 jsem v neziskové organizaci Cesta za snem začal pracovat. Pořádáme sportovní, ale i kulturní a osvětové akce pro širokou veřejnost. Tím myslím nejen pro handicapované, ale opravdu pro všechny. Nejznámějšími projekty jsou Lítáme v tom všichni, Řídíme to všichni, Perem se s tím všichni, Sedm statečných. Děláme zážitkové víkendy, cyklomaraton, handy kvadriatlon dvojic.
Některé vaše akce jsou slušné extrémy. Jaká myšlenka je spojuje?
Snažíme se ukázat, že člověk může dělat opravdu všechno, co sám chce. Chceme ukázat, že handicapovaní jsou součástí společnosti a že společně dokážeme cokoli. Jediný, kdo nám brání v tom, abychom dělali opravdu, co chceme, jsme my sami.
Cesta za snem„Čtyřiadvacátého dubna budeme plachtit po Vltavě v marině CERE, 2. května jdeme létat do větrného tunelu, 24. května se vracíme do surf arény,“ vypočítává Heřman Volf nejbližší zastavení putování za adrenalinem a zážitky, „23. až 24. června jsme ve Žlutých lázních na akci Pražské léto, tam bude také handy kvadriatlon dvojic, 31. července startuje handy cyklo maraton, 23. září jedeme na zážitkový víkend do Poslova mlýna u Doks,“ dodává. |
Svět hendikepovaných reflektujete už mnoho let. Mění se přístup většinové společnosti k lepšímu?
Určitě. Jen si musíme uvědomit jeden zásadní fakt. Jak se chováme my k okolí, chová se okolí k nám. To však samozřejmě neplatí jen pro handicapované, ale pro každého.
Jenže paralympionici, nebo celkově lidé, kteří se nepohybují v onom mainstreamovém sportu zdravých, mají celkem složitou situaci, hlavně ekonomicky. Je to tak?
Ano, pomůcky pro sport handicapovaných jsou opravdu neskutečně drahé. Existují nadace, které dokážou pomoct, ale těch, kteří by pomůcky chtěli a potřebovali, je mnohem víc. A to se bavíme jen o hobby sportu. Je však třeba poznamenat, že handicapovaný člověk, který sportuje a pracuje na sobě, je mnohem samostatnější, sebevědomější a méně náchylný k nemocem, které provázejí každého handicapovaného. Tím chci říct, že by se pojišťovnám a státu určitě vyplatilo těmto lidem pomoci. Určitě by se to mnohokrát vrátilo zpět, a to nejen finančně.
Co byste vzkázal lidem, kteří mají třeba obavy, že v kruhu handicapovaných nedokážou fungovat? Zkrátka těm, kteří mají ještě nějaký ten předsudek?
Nejlepší bude, když přijdete mezi nás a zažijete atmosféru mezi handicapovanými. Uvědomíte si, že jsou to normální skvělí lidé, parťáci a neskuteční optimisté. Alespoň někteří (smích).
