Nejmenovaný představitel Bidenovy administrativy vzápětí podle zahraničních agentur upřesnil, že Spojené státy pošlou Ukrajině raketomety HIMARS.
Systém, M270, o který Ukrajinci žádají, se skládá ze dvou základních částí. Pásového podvozku M993 a odpalovacího modulu M269. Ten nese dva kontejnery uložené vedle sebe. Oba nesou šest raket ráže 227 mm o obyklé délce 394 cm v rozložení 3x2. Hmotnost plně naloženého vozidla je 24 756 kilogramů, maximální rychlost s pásovým podvozkem M993 činí 64 km/h při dojezdu 480 km.
Přebíjení přitom neprobíhá za pomoci jeřábu, což je obvyklé u podobných systémů. M270 namísto toho raketový kontejner spustí po použití na zem, a poté je připraven nový a plně nabitý „nabrat“ z korby nákladního automobilu. Na rozdíl od sovětských raketometů je totiž munice do raketnic vsouvána už při výrobě a kontejnery, ve kterých jsou raketnice uloženy, jsou nejen odpalovacím, ale také skladovacím zařízením.
M270 ve službách japonské armády
Základním typem munice pro raketomety M270 je raketa M26 na pevné pohonné hmoty s maximálním dostřelem 32 kilometrů. Obsahuje 644 kusů kumulativní submunice M77, která je v cílové ploše rozprostřena tak, aby jedna salva dvanácti raket byla schopna pokrýt zhruba plochu jednoho čtverečního kilometru. Submunice M77 přitom funguje jak proti technice (jako standardní kumulativní nálož), tak proti živé síle (výbuchem a roztříštěním). Zajímavostí je, že pozdější evropská modernizace MARS2/LRU jako jeden z prvků znemožnila právě použití raket M26, aby systém vyhovoval Úmluvě o zákazu použití kazetové munice.
MLRS: odpalovací vozidlo (vpravo), nabíjecí vozidlo (vlevo) a velitelské centrum ve vozidle M577 (vzadu), rok 1983
V průběhu let byla raketa M26 modernizována na verze M26A1 a M26A2. První nesla 518 kusů modernizované submunice M85 a díky větší palivové nádrži byl její dostřel zvýšen na 45 kilometrů. A2 potom představovala přechodné řešení mezi verzemi M26 a M26A1. Pro potřeby výcviku byla dále vyvinuta raketa M27, elektronický, bojově nefunkční „registr“, který nelze odpálit a osádky na něm cvičí přebíjení a odpalovací sekvenci. Výcvikovou raketou je i návazná M28. Ani tu nelze bojově použít, protože nemá bojovou hlavici. Disponuje však motorem, proto ji lze cvičně odpalovat bez účinku na cíl. Varianta M28A1 dostala tupou hlavici, takže se její dostřel snížil na 15 kilometrů a je ji tak možné používat v menších výcvikových prostorech.
M142 HIMARS
Na konci devadesátých let, v ovzduší všeobecného ukončování vývoje těžkých vojenských systémů a jejich nahrazování lehčími, začala vznikat ve spolupráci firem BAE Systems a Lockheed Martin odlehčená verze M270. Nese název M142 HIMARS, a jak se ukázalo, její vývoj byl prozíravým tahem – v expedičních válkách první dekády jednadvacátého století totiž byla důležitější strategická mobilita než silné pancéřování.
Americký HIMARS během vojenského cvičení na Aljašce (9. října 2018)
M142 HIMARS tvoří jedna šestihlavňová raketnice MLRS (původní pásový systém nese dvě), umístěná na standardním pětitunovém nákladním automobilu M1140 rodiny FMTV. Stejně jako MLRS i HIMARS může odpalovat balistické rakety ATACMS, vzhledem k použití jediné raketnice však samozřejmě pouze jednu, poté je nutno nabít další.
Hmotnost nového systému se podařilo stlačit až na 10 900 kilogramů, což dává možnost mnohem rychlejší přepravy po vlastní ose (maximální rychlost vzrostla na 85 km/h), ale také možnost transportu standardním středním dopravním letounem C-130 Hercules. Raketomet HIMARS už stačil být nasazen v Afghánistánu, Iráku i Sýrii a kromě tradičních blízkovýchodních odběratelů jej nakupuje i Polsko a intenzivně se o něj zajímají v Rumunsku.
Rakety pro „studený mír“
Významným rozšířením schopností systému M270 MLRS byl program GMLRS ATD, zahájený v roce 1994 po zkušenostech z Války v Perském zálivu. Cílem programu byl vývoj naváděné munice, která při dopadu výrazně sníží kruhovou odchylku. Finálním produktem se stala dvojice raket M30 a M31, přičemž raketa M30 nese standardní kazetovou munici modernějšího typu M85, zatímco M31 je osazena standardní konvenční výbušnou hlavicí o hmotnosti devadesát kilogramů. Oba typy jsou naváděny kombinovaně interně i pomocí GPS, pro lepší manévrovatelnost pak v přední části přibyly čtyři pohyblivé ovládací plošky.
Pokud původní raketa M26 nesla 644 kusů submunice a u M26A1 byl počet kazetových prvků snížen na 518, nese typ M30 pouze 404 válečků s dvouúčelovou municí M85. Díky dalším úpravám pohonného systému však byl její dostřel zvýšen až na dvojnásobek dostřelu původních raket, tedy přes 60 kilometrů. Testovací fáze obou modernizovaných raket byla zahájena v květnu 1998 a probíhala až do prosince 2002.
HIMARS
V březnu následujícího roku byla zahájena produkce úvodní série, jejíž armádní testy skončily v prosinci 2004. Zajímavostí je, že ačkoli se Spojené státy nepřipojily k mezinárodní Úmluvě o zákazu použití kazetové munice, americká armáda údajně přesto před raketou M30 preferuje konvenční M31. Kolem roku 2020 by do výzbroje US Army měla přibýt v rámci programu GMLRS-ER dále vylepšená raketa s koncovým navedením a dostřelem zvýšeným až na 150 kilometrů.
Britský M270
Nejvýkonnější raketou, kterou jsou HIMARS a MLRS schopné odpalovat, je balistická raketa na pevné pohonné hmoty MGM-140. Zatímco MLRS je schopen nést dva kusy raket, po jednom v každé ze dvou upravených raketnic, HIMARS s jednou raketnicí samozřejmě nese pouze jednu raketu. ATACMS váží 1 670 kilogramů a při ráži 610 mm a délce 3 962 mm je schopná napadat cíle ve vzdálenosti 160 kilometrů (verze Block I), respektive 300 kilometrů (Block IA). Původní varianta rakety má pouze inerciální navedení, ve verzi Block IA přibyl i korekční přijímač družicového signálu GPS. Do roku 2015 bylo v boji použito přes 500 kusů raket ATACMS, a to v první i druhé válce v Iráku a ve válce v Afghánistánu.
Filipínští vojáci si prohlížejí americký HIMARS.
Protože řadě uskladněných raket ATACMS končí mezi roky 2019 až 2024 životnost, firma Lockheed Martin v současnosti pro americkou armádu zajišťuje program SLEP („Service Life Extension Program“), který je má udržet ve výzbroji pro další léta. Americké ozbrojené síly už mezitím další nové rakety ATACMS neobjednávají a soustředí se na jejich nástupce, vyvíjeného v rámci požadavku projektu Precision Strike Missile.
Nová raketa by měla být menší, takže bude MLRS schopen nést hned čtyři (HIMARS dvě), zároveň však bude střela výkonnější – původně plánovaný dostřel pět set kilometrů byl formálně omezen pouze sovětsko-americkou smlouvou o omezení raket středního doletu a s jejím rozpadem je možné, že program PRSM přinese ještě mnohem výkonnější typy; spekuluje se například o vývoji nových hypersonických střel s dostřelem přes tisíc mil (víc než šestnáct set kilometrů).
Ohnivý déšť
Ačkoli se MLRS nedočkal takového rozšíření jako jednoduché sovětské raketomety BM-21 „Grad“, používá ho řada technologicky vyspělých ozbrojených sil v mnoha světových regionech. Přes tři sta kusů vlastní původní spoluautoři systému z Německa, Velké Británie, Francie a Itálie. Aktivně jich však je používána maximálně pětina a přes dvě stě kusů je ve skladech. Norsko své MLRS uskladnilo v roce 2005, Dánsko a Nizozemsko je prodaly Finsku, které má vzhledem k počtu obyvatel velmi početné raketové dělostřelectvo, využívající nejen amerického systému MLRS, ale také československého RM-70.
MLRS (Multiple Launch Rocket System) na společném cvičení USA a Jižní Koreje.
Stejný postup zvolilo Řecko, které provozuje 36 kusů MLRS včetně raket ATACMS, a to zároveň se 116 exvýchodoněmeckými RM-70. Izrael vlastní 64 kusů MLRS, které jsou zčásti vybaveny vlastní elektronikou a vlastními typy raket, 12 kusů amerického systému provozuje také Turecko. Na Blízkém východě disponují MLRS dále Egypt, Bahrajn a Saúdská Arábie. Padesát kusů mají k dispozici i s raketami ATACMS také Japonské pozemní síly sebeobrany, ještě o osm kusů víc drží Jižní Korea.
Dodávky na Ukrajinu by obráncům mohli velmi pomoci, a to zejména pokud se s přesnými, výkonnými a mimořádně ničivými systémy dokážou jejich obsluhy rychle sžít. Jak již přizpůsobiví Ukrajinci dokázali, osvojit si rychle neznámou techniku pro ně není problém. O platnosti tohoto předpokladu se zřejmě zanedlouho přesvědčíme přímo na bojišti. Vývoj posledních hodin totiž ukazuje, že Američané na Ukrajinu svoje systémy MLRS/HIMARS nejspíše skutečně pošlou, i když bez balistických raket ATACMS.
