Když konstruktéři v Nižném Tagilu dovedli do úspěšného konce svůj letitý boj s konkurenty z Charkova a každá z kanceláří měla svůj masově vyráběný typ (charkovští T-64 a tagilští T-72), mohli se plně soustředit na jeho vylepšování. Konkurence na Západě nespala a ačkoli způsobilo nezvykle rychlé uvedení dvou různých (ale vnějškově velmi podobných) typů tanků na sovětské straně na nějaký čas uvnitř NATO zmatek, mlha pohybností se brzy rozplynula a všem bylo jasné, že jde o dvě mimořádně povedené konstrukce.
T-72 byl vyzbrojen 125mm kanonem D-81TM (2A46) s automaticky nabíjeným hladkým vývrtem L/50, což vedlo k podobné palebné síle jako u T-64A. Rychlost střelby s elektromechanickým automatickým nabíjecím zařízením byla až osm ran za minutu. Vozidlo vezlo 39 nábojů, z toho 22 připravených v automatu. Pro střelbu ve dne sloužila mířidla staršího typu TPD2-49 s optickým dálkoměrem, v noci pak mohl střelec použít mířidla TPN-1-49-23, i když dostřel byl v takovém případě omezen z původních 4 000–5 000 metrů na pouhých 800 metrů.
V letech 1978 až 1980 bylo vyrobeno přibližně pět set kusů exportní modifikace Objekt 172M-E a M-E1. Na rozdíl od všeobecného přesvědčení, že šlo o „monkey versions“ (z americké vojenské terminologie volně přeloženo „verze pro opičáky“, degradované modely, které se vyvážely do zemí třetího světa) nebyly mezi exportní a sovětskou verzí téměř žádné rozdíly, snad vyjma munice.
Modernizace zavedeného typu
16. prosince 1976 dostala konstrukční kancelář v Nižném Tagilu objednávku na vývoj modernizace T-72 Ural s cílem zlepšit jeho bojové vlastnosti. Projekt byl označen jako Objekt 176. Jeho dokončení trvalo více než dva roky a 22. června 1979 sovětská armáda vozidlo oficiálně přijala do služby pod označením T-72A.
Tank T-72A
Palebná síla byla zvýšena instalací nového 125mm kanonu 2A46 s hladkým vývrtem, který byl přesnější než jeho předchůdce 2A26M2 (D-81TM) – mimo jiné díky úpravám zpětného mechanismu – a hlaveň vydržela více výstřelů, než ji bylo nutné vyměnit. Místo od počátku zastaralého optického dálkoměru byl nově nainstalován moderní laserový. S novým infračerveným světlometem Luna-4 mohl tank také střílet dále v noci, nově až na 1 300 metrů. Do modelu z roku 1982 byl přidán nový balistický počítač 1A40 a o dva roky později i nový stabilizátor kanonu, díky kterému bylo vozidlo výrazně přesnější za jízdy.
Zvětšilo se i pancéřování, podle tvaru, vzdáleně připomínajícího ženské poprsí, se mu v americké armádě začalo říkat „Dolly Parton“, podle americké countryové zpěvačky. V roce 1985 byl pancíř této verze rozšířen o dynamické výbušné segmenty systému Kontakt-1. T-72A a jeho varianty (včetně exportní a velitelské verze) se vyráběly v letech 1979–1985, než byly nahrazeny řadou T-72B. Celkově se jednalo o jednu z nejúspěšnějších verzí tanku T-72 a mnoho vozidel tohoto typu je v současnosti stále ve službě a používá se v boji, zejména v Sýrii.
Když už bylo jasné, že na Západě se „něco“ děje (z neúspěšného německo-amerického projektu tanku MBT-70 vzešly moderní tanky Leopard 2 a M1 Abrams), rozhodla sovětská vláda, že kromě výroby nových tanků je na čase modernizovat i ty starší. Samotný vývoj varianty T-72B probíhal v Uralvagonzavodu od roku 1981 a byl součástí širšího programu zdokonalování tanku T-72A, které zahrnovalo zejména zvýšení ochrany tanku, tváří v tvář nové západní munici, a také jeho palebné síly, která měla reagovat na nové západní typy, výrazně lépe pancéřované než ty dosavadní.
Tank T-72B
Ochrana byla posílena dynamickým pancéřováním Kontakt, které se skládalo z 227 samostatných kontejnerů, umístěných na čele korby a na čele a bocích věže. Čelní pancíř věže byl rovněž vylepšen, přičemž tvar věže se poněkud změnil. Nápadné nástavce čelního pancíře věže se v amerických příručkách nově označovaly jako „Super Dolly Parton“. Jak na korbě, tak na věži byl nyní pancíř koncipován mnohem sofistikovaněji, jak je vidět na fotografii.
Pohled na doplňkové pancéřování typu T-72B. Nešlo už o plný pancíř, který zvyšuje hmotnost stroje, ale o vrstvený kompozitní pancíř z jednotlivých pancéřových plátů, obalených textolitem.
Velkým skokem vpřed byla možnost odpalovat skrz kanón řízené střely 9M119 Svir, které doplňovaly méně kvalitní sovětskou elektroniku při palbě na větší vzdálenosti. Raketa, naváděná na laserový paprsek, byla schopna zasáhnout nepřátelský tank na vzdálenost 4 000 metrů s přesností 80 % a prorazit 600 až 650 mm pancíře. V roce 1989 dostala vozidla T-72B vylepšený komplet dynamické ochrany Kontakt-5.
Tanky T-72B disponovaly také sovětské jednotky v Československu a je málo známo, že exportní variantu tohoto stroje T-72S plánovala nakoupit (a později také v licenci produkovat) Československá lidová armáda. Nutno podotknout, že rozvoj verze T-72B pokračuje dodnes až po svou vrcholnou variantu T-72B3M, která s původním strojem má jen velmi málo společného. Za zmínku stojí, že varianta T-72BU byla později přeznačena na T-90 a dnes jde o zcela samostatnou vývojovou linii, která funguje jako nákladnější a výkonnější alternativa dále modernizovaným tankům T-72.
Poslední ruskou modernizací T-72 je T-72B3M (někdy označovaná jen jako T-72B3 ver. 2016 podle data realizace modernizačního programu). Stroj má nový 125mm kanón, spřažený se zaměřovacím systémem Sosna-U a ovládaný systémem řízení palby 1A40-4, stejně jako nový střelecký počítač. Zřejmě nedůležitějším prvkem modernizace je nezávislý pozorovací systém PK PAN pro velitele, díky kterému dokáže tank fungovat v režimu killer-killer, v němž sám velitel může vést palbu nezávisle na střelci.
Tank T-72B3
Komplex PK PAN přitom používá vlastní termální kameru. Pancíř rozšíří nový typ reaktivního pancéřování Relikt, známý z typu T-90AM. Relikt nahrazuje starší systém dynamického pancíře Kontakt-5 a podle výrobce má dvakrát větší efektivitu. Ke zlepšení jízdních vlastností přispívá nová automatická převodovka a vylepšený pojezdový systém včetně modernizovaných pásů. Přidaná externí kamera dává řidiči možnost pozorovat dění za tankem.
T-72 na Ukrajině
Tanky T-72 se poprvé dočkaly bojového nasazení během 80. let ve válce Iráku s Íránem. Velmi známé nasazení proběhlo v roce 1982 při bojích mezi Sýrií a Izraelem v Libanonu, kde se měly úspěšně setkat s izraelskými taky Merkava. Později si zabojovaly také v dalších válkách v Africe i Asii, v Evropě zejména při rozpadu Jugoslávie.
25. února 2014 |
V současné době bojují na Ukrajině, kde se lze setkat s různými typy na obou stranách. Rusko prokazatelně nasadilo do boje i nejnovější varianty T-72B3M a stejně tak varianty tanku T-90, který z T-72 vychází. Jejich úspěšnost však není vysoká, je zkrátka znát, že jde o stroje, které konstrukčně pocházejí ze 70. let, a proti nim stojí o generaci mladší protitankové prostředky.
Varianta, kterou Česká republika poslala na Ukrajinu, je pravděpodobně T-72M1, poslední typ, který se u nás vyráběl, a nejmodernější varianta, kterou naše armáda měla k dispozici. V 90. letech byl sice realizován modernizační program T-72M4CZ, jenž se však týkal minimálního počtu třiceti strojů, z nichž většina dnes stojí takříkajíc „na špalcích“.
Tank T-72M1
Varianta T-72M1 se dá srovnat se sovětskou (výše popsanou) variantou T-72A a proti moderním variantám, které do boje posílá ruská armáda, zaostává zejména v pozorovacím vybavení a systému řízení palby, který je původní, sovětský. Ukrajinští tankisté by se s našimi stroji měli vyhnout přímému střetu s tanky protivníka, protože ty budou v každém případě modernější. Rusové uvidí dál a zamíří přesněji. Dvakrát to pak platí pro boj v noci, mít a nemít termovizi je pro dnešní tankový boj opravdu obrovský rozdíl.
I přesto mohou naše tanky pomoci například jako podpora útočícím pěším jednotkám (formou, jako dřív podporovala podobné útoky útočná děla). Buď jak buď, poslat tanky na Ukrajinu bojovat za svobodu je pro ně čestnější osud, než je rozprodat na náhradní díly do Afriky.
