V sedmdesátých a osmdesátých letech se oteplovaly vztahy mezi Spojenými státy americkými a Čínskou lidovou republikou (ČLR), k čemuž daly popud čínsko-sovětské rozpory. Američané museli nový směr své zahraniční politiky zohlednit i ve vztahu ke spřátelenému Tchaj-wanu, což z logiky věci vycházelo pro tuto ostrovní zemi negativně.
Koncem sedmdesátých let se udála řada věcí důležitých pro trojici dotčených zemí. Spojené státy stáhly své poslední vojáky z Tchaj-wanu (nicméně stahování probíhalo už od roku 1973, kdy jich tam měly přes osm tisíc, a skončilo v roce 1978, kdy jich tam nebyla zdaleka ani jedna tisícovka). Především však USA uznaly ČLR a navázaly s ní diplomatické vztahy. A dále USA vypověděly smlouvu o vzájemné obraně s Tchaj-wanem, která byla uzavřena v prosinci 1954 na dobu neurčitou s roční výpovědní lhůtou.
Tím se Tchaj-wan ocitl v nezáviděníhodné situaci. USA byly nejen jeho hlavním spojencem, ale i tradičním dodavatelem zbraní (což spolu víceméně souviselo). A když v roce 1982 ještě ke všemu vyhlásili Američané stopku na dodávky moderních zbraňových systémů do Tchaj-wanu, bylo to velice nemilé. Tchajwanské letectvo (ROCAF / Republic of China Air Force) se totiž chystalo modernizovat svůj letadlový park novými typy General Dynamics F-16 Fighting Falcon a Northrop F-20 Tigershark (zatímco z F-16 se vyklubal jeden z nejvýznamnějších bojových letounů historie, tak F-20 – vzniklý evolucí z F-5 – skončil pro nezájem jakýchkoliv jiných zákazníků pouze ve stadiu prototypovém). Zkrátka kvůli americkému rozhodnutí tak mělo tenkrát tchajwanské letectvo se jmenovanými stroji utrum.
F-5E v barvách tchajwanského letectva
V nastalé importní nouzi zbývalo jediné řešení, zkonstruovat a vyrábět letoun vlastní. Naštěstí pomoc amerických firem při vývoji nového tchajwanského letounu nijak omezena nebyla. Navíc samotný tchajwanský letecký průmysl, představovaný především firmou AIDC (Aerospace Industrial Development Corporation), se už také kvalitně rozvíjel, když se například v roce 1973 pustil do licenční výroby stíhaček Northrop F-5 (do roku 1986 vyrobil 242 letounů F-5E a ve dvoumístné cvičné/bojové verzi 66 F-5F). Za pozornost stojí i licenční výroba vrtulníků Bell UH-1H Huey (v letech 1969 až 1976). Z vlastních konstrukcí, byť s nemalým americkým podílem, byl v té době vrcholným dílem cvičný proudový AIDC AT-3, jehož prototyp vzlétl v roce 1980 (sériová výroba se potom konala v letech 1984 až 1989).
Vidíme, že Tchajwanci už nemalé zkušenosti s vývojem a výrobou letecké techniky měli. Teď je čekal výstup na další level, představovaný pokročilým letounem bojovým AIDC F-CK-1 Ching-kuo. Jméno bylo stroji přiděleno v roce 1988, a to na počest v lednu toho roku zemřelého tchajwanského prezidenta a Čankajškova (Chiang Kai-shek) syna, který se jmenoval Chiang Ching-kuo (podle českého přepisu Ťiang Ťing-kuo).
Cvičný letoun AIDC AT-3, první let v roce 1980, sériová výroba ukončena v roce 1989, vyrobeno 63 letadel včetně prototypů
Bojový letoun AIDC F-CK-1, první let v roce 1989, sériová výroba ukončena v roce 1999, vyrobeno 137 letadel včetně prototypů
Víceúčelový bojový letoun AIDC F-CK-1
Vývoj letounu F-CK-1 byl oficiálně zahájen v roce 1982 (po odmítnutí poptávky na americké stroje, viz výše), byť návrhy nadzvukového stíhače se tchajwanští konstruktéři začali zabývat již koncem 70. let. Program vývoje nesl název Indigenous Defence Fighter (IDF). Letoun měl být schopen ničit vzdušné i pozemní cíle, operovat za každého počasí, dále se požadovala nenáročnost z pohledu pozemní obsluhy a nízké – řekněme spíše rozumné – provozní náklady.
Jak už jsme zmínili, na vývoji byli zainteresováni američtí partneři. V případě draku to byla firma General Dynamic, v případě motorů firma Garret, další firmy pomohly s radarem, avionikou, zbraňovými systémy atd.
Že se ve věci draku angažovala firma General Dynamic vidíme na první pohled, letoun F-CK-1 svými tvary do určité míry připomíná ef šestnáctku. Podobnost najdeme například v křídle a vodorovných ocasních plochách. Zásadní rozdíl je potom v motorové instalaci, zatímco americký stroj je jednomotorový, tak tchajwanský dvoumotorový. Jde samozřejmě o otázku samotného počtu motorů, ne o výkonnost, protože motor pro stroje F-16 je neporovnatelně silnější (má násobně vyšší tah).
Podobnost F-CK-1 s F-16 vidíme například v křídle. Na odtokové hraně mají oba typy flaperony, což jsou ovládací plochy kombinující funkci vztlakových klapek a křidélek (flaperon = flap + aileron).
Stejně jako F-16 je i F-CK-1 přirozeně nestabilní – a tedy s počítačovým systémem řízení s elektroimpulzním přenosem signálů (fly-by-wire) na servopohony ovládacích ploch.
Nachlup stejnou jako F-16 má F-CK-1 hlavňovou výzbroj v podobě 20mm rotačního kanonu M61A1 v kořeni levé poloviny křídla. Zásobník obsahuje 515 nábojů.
Pro umístění externí výzbroje je k dispozici osm závěsníků: dva pod trupem (jsou situovány za sebou), čtyři pod křídlem a dva na koncích křídla. Přídavné nádrže lze zavěsit na vnitřní podkřídelní závěsníky a na přední podtrupový závěsník. Portfolio možné výzbroje je široké, provenience domácí i americké. Maximální hmotnost užitečného nákladu (zbraně + přídavné nádrže) činí 3 900 kilogramů.
Dvojice střel vzduch-vzduch Sky Sword II pod trupem letounu F-CK-1, druhá střela je na tomto snímku poněkud nenápadná (je hned za tou přední). V horní partii snímku vidíme výstřelný otvor palubního kanonu.
| Typ | F-CK-1A | F-16A |
|---|---|---|
| Délka | 14,21 m | 15,02 m |
| Rozpětí | 9,46 m | 9,99 m |
| Plocha křídla | 24,26 m2 | 27,87 m2 |
| Prázdná hmotnost | 6,5 tuny | 7,4 tuny |
| Max. vzletová hmotnost | 12,3 tuny | 17 tun |
| Počet motorů | 2 | 1 |
| Typ motoru | Honeywell/ITEC F125-70 | Pratt & Whitney F100-PW-200 |
| Tah motoru | 27 kN / s přídavným spalováním 42 kN | 65 kN / s přídavným spalováním 106 kN |
Třetí prototyp F-CK-1
První ze čtyř prototypů se poprvé vznesl 28. května 1989, poslední v létě roku následujícího. Tři prototypy ( výrobní čísla 77-8001, 78-8002 a 78-8003) byly jednomístné, čtvrtý dvoumístný (79-8004).
Nebudeme tajit, že při zkouškách prototypů se vyskytly určité problémy. Nejprve se během prvního oficiálního představení první prototyp při rozjezdu rozkmital, až se mu zlomila přední podvozková noha a stroj skončil na čumáku. Snad proto i nějaký vtipálek vymyslel nový význam zkratky IDF – žádný „Indigenous Defence Fighter“, ale „I Don’t Fly“. Nehoda naštěstí byla lehká, stroj byl později opraven a opět puštěn do vzduchu. Tragédie ovšem potkala prototyp druhý, když mu 12. července 1991 upadla za letu levá výškovka a zřítil se do moře. Zkušební pilot plukovník Wu Čchen se sice katapultoval, ale po sklesání do mořské vody utonul, než stačila přijít záchrana. Výrobce zesílil konstrukci problematické části.
Objednávka ROCAF zněla na celkem 256 sériových F-CK-1, ale později byla snížena na 131 kusů. Stalo se tak kvůli radostné události, kdy byla opět otevřena možnost nákupu zahraničních strojů (jednalo se o 150 letounů F-16 a 60 francouzských letounů Mirage 2000).
Tchajwanský bojový letoun AIDC F-CK-1 v jednomístné i dvoumístné verzi
Ze 131 sériových letounů F-CK-1 bylo 103 kusů v jednomístné verzi F-CK-1A a 28 kusů ve dvoumístné cvičné/bojové verzi F-CK-1B. Tyto domácí letouny má dnes (rok 2023) ve výzbroji 1. a 3. taktické stíhací křídlo. Mirage 2000 slouží u 2. taktického stíhacího křídla a letouny F-16 u 5. a 6. taktického stíhacího křídla.
Již v roce 2001 se začala připravovat modernizace letounů F-CK-1. Stěžejní část modernizace představuje avionika a digitální kokpit, ale i výzbroj. Na prototypech modernizovaného provedení se také objevily tzv. konformní palivové nádrže, tedy přídavné nádrže těsně přimknuté k trupu, které nelze za letu odhodit (v případě potřeby – resp. jejich momentální nepotřeby – je lze samozřejmě oddělovat na zemi a létat bez nich).
Oba prototypy modernizovaného provedení F-CK-1 s konformními palivovými nádržemi (za letu neodhoditelná přídavná nádrž, která těsně přiléhá k trupu letadla). Blíže objektivu vidíme dvoumístnou verzi, vzadu je jednomístná verze.
Modernizované stroje dostaly typová označení F-CK-1C pro jednomístnou verzi a F-CK-1D pro dvoumístnou verzi. Nově vyrobený prototyp F-CK-1C (výrobní číslo 95-8136) poprvé vzlétl v roce 2006 a prototyp F-CK-1D (96-8137) v roce 2007.
Sériové stroje v modernizovaném provedení nevznikly novovýrobou, ale modifikací strojů stávajících. A protože se u nich neaplikovala všechna původně zamýšlená vylepšení (určitě na nich nevidíme konformní palivové nádrže), jsou také známy jako verze F-CK-1A MLU/-1B MLU, byť ROKAF i výrobce je oficiálně značí podle původně zamýšlené modernizace F-CK-1C/-1D. Modernizace celé flotily F-CK-1 byla dokončena v roce 2018 (ostatně některé fotografie v galerii zobrazují už stroje po modifikaci).
Tchajwanský bojový letoun AIDC F-CK-1
