Francouzský lehký tank AMX-13 se dá považovat za ikonu kyvných věží.
Otázka Proč se na tancích používaly kyvné věže a už se nepoužívají?
Stručná odpověďKyvné věže mají jednu zásadní výhodu v tom, že umožňují snadnou montáž automatického nabíjecího zařízení. Na druhou stranu se jen těžko dají utěsnit proti vodě a účinkům zbraní hromadného ničení. |
Jako v řadě podobných případů si použití kyvné věže vynutily speciální okolnosti nebo požadavky. Na rozdíl od klasických dělostřeleckých věží se kyvné věže skládají ze dvou částí. Spodní zajišťuje odměr, zatímco horní náměr. Navzájem jsou spojené horizontálními čepy. Kanon nebo jakákoli jiná zbraň jsou pevně spojené s horní částí věže a vychylují se s ní. Mezera mezi oběma částmi je překrytá impregnovaným plátnem, gumou nebo zůstává nekrytá. Toto řešení má své výhody, které jsou jako všechno v technice vyvážené nevýhodami. Ty byly příčinou vzniku, zániku a reinkarnace kyvných věží v průběhu dějin.
Výhody netypického řešení
Výhodou kyvných věží je rozdělení celkové hmotnosti na dvě části, takže horní část je lehčí a má menší setrvačnost. To bylo velice výhodné v počátcích konstrukce obrněné techniky, kdy k pohonu věží sloužily jen paže osádek. Ostatně to bylo popudem k vynálezu tohoto řešení.
Umístění kanonu mimo vnitřní prostor věže umožňuje větší rozsah náměru, především větší depresi. U klasické věže je většinou limitem malá vnitřní výška, takže závěr nebo jeho ochranný rám narazí do stropu. Větší deprese umožňuje lepší pokrytí palbou prostoru blíže u vozidla, respektive zmenšení slepých úhlů. Kromě toho je výhodou při palbě z odvrácených svahů, zpoza překážek z takzvaných „hull down“ pozic a umožňuje lepší využití překážek k ochraně korby před odvetnou nepřátelskou palbou.
U kladných náměrů je problémem, že vnitřní průměr věnce klasické věže musí pojmout závěr kanonu v celém rozsahu zákluzu, takže věnec musí mít značný průměr. Kyvná věž má kanon mimo věnec věže, takže ten může mít při stejné ráži zbraně menší průměr, což umožňuje výrazně zvýšit palebou sílu menších (užších) vozidel. Kyvná věž tak vychází rozměrově menší než klasická věž, se zbraní stejné ráže. To znamená menší opancéřovaný objem a úsporu celkové hmotnosti vozidla.
Další výhodou kyvné věže je zachování vzájemné polohy kanonu, zaměřovačů, pozice střelce. Díky tomu u protiletadlových zbraní nemusí střelec extrémně zaklánět hlavu. Pohybuje se zároveň s polovinou věže a při vysokém náměru se jeho celková poloha mění ze sedu do lehu. To má pozitivní vliv na přesnost střelby a předcházení celkové únavy v boji.
Druhá strana mince
Zároveň se při různém náměru nemění vzájemná poloha závěru kanonu a převisu věže. Díky tomu umožňuje kyvná věž snadnou montáž nabíjecího automatu, čehož hojně využívali Francouzi. Výhodou nabíjecího automatu je menší opancéřovaný objem, což se opět projeví snížením celkové hmotnosti věže. Často se udává i vyšší rychlost nabíjení, ale tento parametr je velmi sporný, protože vždy záleží na konstrukci nabíjecího automatu a na ergonomii klasické věže, fyzické připravenosti a vycvičenosti nabíječe.
Francouzský lehký tank AMX-13 se dá považovat za ikonu kyvných věží.
U normální věže se poloha závěru mění a existují jen dvě cesty pro eliminaci tohoto problému. První je komplikovanější konstrukce nabíjecího automatu, což se samozřejmě promítá do ceny a spolehlivosti celého zařízení. To byl případ experimentálního amerického tanku T37. Druhou (častější) možností je vyrovnání hlavně do stejné polohy (většinou s nulovým náměrem) po každém výstřelu, aby mohl nabíjecí automat správně pracovat. To vyžaduje komplikovanější náměrový mechanismus, který tuto operaci provede automaticky, od přechodu hlavně do nabíjecí polohy po její vrácení na záměrnou. Každopádně tím dochází ke zpomalení rychlosti střelby, což je vodou na mlýn obhájcům „živého nabíječe“.
Kyvné věže mají většinou menší kladný náměr, protože se závěr kanonu nemůže „ponořit“ do korby a převis věže začne kolidovat se stropními pláty motorového prostoru. To se konstruktéři snaží kompenzovat výše umístěnými horizontálními čepy horní části věže, takže věž pak může vyjít vyšší než srovnatelná konvenční. To má další dva důsledky. S výše umístěným kanonem je korba lépe krytá v „hull down“ pozici, ale vyšší montáž znamená při stejné síle zákluzu větší moment (delší rameno), který je nutné kompenzovat.
Zásadním nedostatkem kyvných věží je mezera mezi oběma částmi, která je prakticky neutěsnitelná. Překrytí impregnovaným plátnem nebo gumou je možná dostačující ochranou proti povětrnostním vlivům, při troše snahy i proti vodě při hlubokém brodění, ale v žádném případě neposkytuje ochranu proti zbraním hromadného ničení, především jaderným. To, v kombinaci s rozšířením jaderných zbraní, vedlo k opuštění této koncepce na hlavních bojištích. Kyvné věže se udržely jen v oblastech, kde byla pravděpodobnost nasazení jaderných zbraní poměrně nízká. K oprášení tohoto konceptu došlo až v tomto tisíciletí, když se začaly používat bezosádkové věže, kde tento problém odpadá.
Okénko do válečné historie
První kyvná věž se objevila již za první světové války na obrněném automobilu britského konstruktéra Arnolda Landora z roku 1915. Druhým pokusem byl obrněný automobil konstruktérů Josepha Gonsiora, Friedricha Oppa a Williama Franka z roku 1916. V obou případech měly být obrněné automobily vyzbrojené „rychlopalnými“ kanony, což v té době znamenalo použití jednotné munice, nikoli automatickou funkci závěru. Důvodem k návrhu tohoto řešení bylo rozdělení hmotnosti věže na dvě části. Odměr i náměr se nastavovaly ručně klikou. Těžší spodní část poskytovala pevnou základnu, zatímco zpětný ráz kanonu bez brzdovratného zařízení se přenášel jen na lehčí horní část věže. S koncem velké války tato koncepce zapadla, ale nikoli navždy.
Ještě před vypuknutím druhé světové války ji oprášili Francouzi na svém převratném průzkumném vozidle Panhard AM 40P (tovární označení Voiture spéciale 201) z roku 1939. AM 40P mělo uspořádání pohonu 8x8. Přední a zadní páry kol byly „obuté“ do „run-flat“ pneumatik Weil-Picard, které byly uvnitř rozdělené na několik komor, vyplněných dusíkem. Tato kola byla v trvalém kontaktu s terénem. Prostřední páry kovových kol se záběrovými hřebeny byly zdvihací na pivotových závěsech a mechanicky se spouštěly jen v málo únosném terénu. Díky tomu mohlo AM 40P dosahovat na silnicích rychlosti až 80 km/h při malé spotřebě a zároveň mělo velmi dobrou průchodivosti v terénu.
Vozidlo mělo dvojčlennou osádku, tvořenou řidičem v korbě a velitelem/střelcem v kyvné věži. Ve věži byl lafetován 25mm kanon SA 35 a spřažený kulomet MAC Reibel Model 1931 ráže 7,5 mm. Průzkumné vozidlo bylo navržené tak, aby mělo co nejnižší siluetu. Tomu bylo podřízeno vše. Ve výsledku korba jen nepatrně převyšovala průměr pojezdových kol. Důvodem k použití kyvné věže byla snaha o minimalizaci jejich rozměrů a dosažení co největší deprese kanonu, aby bylo možné postřelovat prostor těsně před vozidlem a maximálně využívat skrytou „hull-down“ pozici. Byl postavený jen jediný prototyp, který byl před obsazením Francie Němci odvezen do Afriky a nakonec zřejmě zničen.
Další, kdo využil koncepci kyvné věže, byli Němci na protiletadlovém tanku Pz.IV Kugelblitz, postaveném ve třech (podle některých zdrojů až sedmi) prototypech. Německé konstruktéry přivedla k tomuto řešení snaha o dosažení co největší (až 80o) elevace, při zachování minimálních rozměrů věže a plné pancéřové ochrany v celém rozsahu náměrů. U protiletadlových tanků s klasicky řešenou věží, zůstávala horní část otevřená a obsluha byla bez pancéřové ochrany vystavena odvetné palbě letadel. Další výhodou byla i již zmíněná pohodlnější poloha střelce.
Do jisté míry šlo o adaptaci řešení amerických kulovitých věží, montovaných na břišních stanovištích bombardérů B-17 Flying Fortress, B-24 Liberator a B-32 Dominator. I v tomto případě má mince dvě strany. Střelec byl sice „pod pancířem“, což bylo při letecké převaze spojenců jistě výhodou, ale jeho situační povědomí se obsluhám v otevřených věžích ani nepřibližovalo. Někdo může namítnout, že dnešní PL systémy (Gepard, Marksman, Tunguska, Pancir) mají také uzavřené věže, jenže ty mají na rozdíl Kugelblitzu přehledový radiolokátor a díky externí lafetaci kanony oddělené od prostoru osádky.
Poválečný boom
„Zlatý věk“ kyvných věží nastal až v poválečném období, především ve Francii. Francouzská armáda vypsala v roce 1946 požadavek na lehký tank, s hmotností do 13 tun, pro palebnou podporu výsadkových jednotek. Příležitosti se chopila konstrukční kancelář Ateliers de construction d’Issy-les-Moulineaux a navrhla vozidlo AMX-13. Požadavek na boj s nepřátelskými tanky si vynutil kanon ráže alespoň 75 mm. Aby se konstruktéři vešli do přísného hmotnostního limitu, použili dvojmístnou věž FL 10 s nabíjecím automatem. Kyvná věž byla v tomto případě ideálním řešením, protože se neměnila vzájemná poloha závěru kanonu a nabíjecího automatu.
Francouzský lehký tank AMX-13 se dá považovat za ikonu kyvných věží.
V převisu věže byly dva horizontální revolverové zásobníky po šesti nábojích. Díky tomu mohl střelec volit mezi dvěma typy nábojů a ničit cíle v rychlém sledu. Horší situace nastala po spotřebování 12 nábojů, respektive již prvních šesti z jednoho bubnu. Potom měla osádka dvě možnosti. Nabíjet ručně, což bylo možné, ale vzhledem ke stísněnému vnitřnímu prostoru a absenci nabíječe to bylo velmi pomalé. Druhou možností bylo zajet někam do krytu, opustit vozidlo a doplnit munici do zásobníků, což vyžadovalo čas a hlavně „mít možnost“. Každopádně věž FL 10 firmy GIAT byla velkým úspěchem a nakonec byly tanky AMX-13 vyzbrojené obdobně řešenými věžemi s kanony ráže 90 mm a 105 mm.
Vzhledem k celkové koncepci a úkolům francouzské armády, vyvstala po válce potřeba těžkého průzkumného vozidla, schopného rychlých a dlouhých výpadů do týlu nepřítele. Obrněné průzkumné vozidlo EBR (d’Engines Blindés de Reconnaissance) mělo být vyzbrojeno tak, aby mohlo vést ozbrojený průzkum, případně si dokázalo poradit s nepřátelskou obrněnou technikou.
Průzkumné vozidlo Panhard EBR
Konstrukční kancelář společnosti Panhard dala dohromady, co zbylo z předválečných plánů AM 40P, vozidlo zvětšila a upravila. Základní myšlenka zůstala stejná, ale EBR dostal druhého řidiče, sedícího zády ke směru jízdy, aby se v případě potíží nemusel na úzkých silnicích otáčet. Kyvnou věž použili konstruktéři kvůli menšímu průměru věnce. Na relativně úzký podvozek podařilo umístit dvojmístnou věž FL 11, vyzbrojenou 75mm kanonem SA 49. Protože byl kanon nabíjený ručně, neměla věž FL 11 zadní převis a byla celkově menší než FL 10 tanku AMX-13. Kanon SA 49 mohl používat americkou munici tanků M4 Sherman, M24 Chaffee, případně kanonů M3 a M6.
Vozidla EBR byla nakonec přezbrojena věžemi FL 10 z tanků AMX-13, ale na druhou stranu bylo pro válku v Indočíně postaveno pět AMX-13 s věží FL 11 z EBRu. Věžemi FL 10 byly vyzbrojené egyptské tanky M4A4 FL 10. Uvažovalo se i o modernizaci tanků M24 Chaffee těmito věžemi, ale zůstalo jen u projektu.
Lehký tank SK-105 Kürassier se vyráběl v Rakousku
Rakousko nepatří mezi tankové velmoci, nicméně firma Steyer postavila v roce 1967 zajímavý tank SK-105 Kürassier. Tento lehký tank byl kombinací značně modifikovaného podvozku domácího obrněného transportéru Saurer a francouzské věže FL 12, odvozené od původní FL 10, ale vyzbrojené kanonem CN 105-57 ráže 105 mm. Vozidlo bylo navrženo speciálně pro horský terén a vyznačovalo se dobrou stoupavostí, značně převyšující běžné tanky.
Kyvná věž byla logickou volbou kvůli velké depresi kanonu, takže umožňovala dokonalé využití vysokohorského terénu k obraně a napadání nepřátelských MBT (Main Battle Tank) palbou z vyšších pozic. SK-105 Kürassier se překvapivě dočkaly exportních úspěchů. Sloužily v Argentině, Bolívii, Botswaně, Brazílii, Maroku, Tunisku a Iráku. V Argentině vznikl prototyp tanku Patagon, což byl podvozek SK-105 Kürassier, vyzbrojený věží z vyřazeného tanku AMX-13.
Prototypy a projekty
Kyvné věže nebyly jen záležitostí lehkých tanků. V kategorii středních tanků do 25 tun postavila konstrukční kancelář Batignolles-Châtillons dva prototypy s kyvnou věží, označené Char 25t. Tanky byly vyzbrojené 90mm kanonem s nabíjecím automatem, ale do výzbroje se nedostaly. V těžší kategorii do 40 tun postavila firma Lorraine zajímavý prototyp, připomínající přídí korby sovětský tank IS-3. Kromě kyvné věže z tanku AMX-50 měl tank netypická pojezdová kola s „run-flat“ pneumatikami. Prototyp se bohužel nedochoval. Po skončení programu byl sešrotován.
Do výzbroje se nedostala ani dvojice těžkých poválečných francouzských tanků AMX-50 a Somua SM. Oba byly vybavené kyvnými věžemi s nabíjecím automatem. Prototyp Somua SM byl vyzbrojený kanonem ráže 100 mm. AMX-50 pužíval původně stejnou věž, ale později vznikla verze vyzbrojená kyvnou věží Tourelle D se 120 mm kanonem. AMX-50 120 mm se dostal do omezené předsériové výroby. Brány závodu opustilo 10 tanků z nichž se jeden dochoval a budí zaslouženou pozornost při návštěvě muzea v Saumuru.
Předsériový francouzský těžký tank AMX-50 120 mm
Za zmínku stojí ještě lehký tank Char Leger De 12 Tons, který měl konkurovat AMX-13, ale v soutěži neuspěl. Koncepce byla podobná, ale na první pohled se lišil překrývajícími se koly, jako používaly německé tanky Pz.Kpfw. V Panther a Pz.Kpfw. VI Tiger.
Vedle Francie se těžkými tanky s kyvnými věžemi zabývali Švédové. Projekt Emil nebo také Kranvagn byly studie možných řešení původně středních, později těžkých tanků. Celkem vzniklo 18 variant s hmotností od 31 do 42 tun a s kanony ráže od 105 do 150 mm v kyvných věžích s bubnovým nabíjecím automatem, podobným AMX-13. Projekt skončil u několika modelů a dvou nedokončených podvozků.
Kyvné věže zaujaly i v zámoří. V roce 1953 vznikl v USA projekt lehkého tanku T71 pro aeromobilní jednotky. Soutěže se účastnily Detroit Arsenal, Cadillac a Aircraft Armaments. Projekt Detroit Arsenal počítal s kyvnou věží, ale nedostal se dál než ke zmenšené dřevěné maketě.
Lépe si vedl pokus o náhradu středních tanků M4 Sherman, vyvíjený pod označením T69. Prototyp byl vybavený kyvnou věží s kanonem ráže 90 mm a revolverovým zásobníkem na 8 nábojů. Palebný průměr doplňovalo dalších 32 nábojů. Jediný postavený prototyp je vystaven v muzeu ve Fort Benning.
Těžším bratrancem s kanonem ráže 105 mm byl tank T54E1. Tři prototypy tanků T54 byly postavené na podvozcích tanků M48 Patton a sloužily k ověření možnosti montáže 105mm kanonů na tank. Dva měly klasickou věž, jen T54E1 měl kyvnou věž s nabíjecím automatem.
Dalším plánovaným americkým tankem s kyvnou věží byl T57, vyzbrojený 120mm kanonem T179. Zajímavostí je, že nabíjecí automat nebyl v převisu věže, ale procházel šikmo dopředu do koše věže. Konstruktéři zvolili toto řešení, protože vzhledem k velikosti jednotné munice by musel být převis věže dlouhý a omezoval by náměr. Vznikly jen dvě věže a zmenšené makety vozidla. Vývoj pokračoval projektem T77, který měl používat stejnou věž na podvozku tanku T43 (budoucí M103). Ani tento projekt se nedočkal realizace a zůstalo jen u maket.
Úplným extrémem se stal projekt tanku T58 s kanonem ráže 155mm v kyvné věži vybavené revolverovým nabíjecím automatem. Podvozkem měl být opět T43/M103 ale ke kompletaci prototypu nedošlo. Dvě připravené věže byly po skončení projektu sešrotované, což je skutečně škoda, protože se jednalo o nejtěžší kyvné věže, jaké kdo postavil.
V polovině 70. let si na kyvné věže vzpomněli znovu Němci při projektu Begleitpanzer 57 (eskortní tank). Vozidlo na podvozku BVP Marder mělo dostat novou kyvnou věž, vyzbrojenou automatickým 57mm kanonem Bofors L/70 protitankovými řízenými střelami BGM-71 TOW. Pro nezájem Bundeswehru však zůstalo jen na papíře.
Kyvné věže nezůstaly stranou zájmu ani u konstruktérů v bývalém Sovětském svazu. Začátkem 50. let se objevil projekt těžkého tanku vyvíjeného pod označením Objekt 752. Tank měl být vyzbrojen kanonem M-62T2 ráže 122 mm v kyvné věži s nabíjecím automatem. Ale jako v řadě jiných případů, zůstalo jen u projektu.
Vozidlo palebné podpory M1128 Stryker MGS
Poslední z rodu
Zatím posledním vozidlem s kyvnou věží zařazeným do výzbroje je americké M1128 Stryker MGS (Mobile Gun System). Vývoj vozidla pro palebnou podporu aeromobilních „dočasných“ brigád byl poměrně spletitý. Jeho základem se staly osvědčené, kanadské obrněně transportéry LAV III Kodiak (Light Armored Vehicle), což je třetí generace rozvětvené rodiny původně švýcarských transportérů Mowag Piranha. Důvodem k použití kyvné věže byly dva zcela protichůdné požadavky. Vozidlo mělo být vyzbrojeno 105mm kanonem M68, který sám o sobě váží přes tunu, a mělo být přepravitelné taktickými letouny C-130 Hercules. Naštěstí rozvoj optoelektroniky a mechaniky umožnil postavit věž jako bezosádkovou. Tím se konstruktéři zbavili nutnosti důsledného utěsnění obou pohyblivých částí věže. Výsledkem je vozidlo zvláštní jak konstrukcí, tak určením.
Velitel a střelec sedí v koši věže pod úrovní stropního pancíře korby. V koši je i zásobník na osm nábojů. Zásobník je uzavřený, otevírá se jen při nabíjení. Tím je zajištěna lepší ochrana osádky v případě zásahu. Dalších 10 nábojů je ve schránce umístěné v prostoru původně určeném pro výsadek, opět v uzavřené schránce. Skladba palebného průměru se volí s ohledem na předpokládané nasazení.
Vozidlo palebné podpory M1128 Stryker MGS
Hlavním úkolem M1158 je palebná podpora mechanizované pěchoty. V tomto může suplovat tank nebo samohybné dělostřelectvo. Daní za možnost letecké přepravy C-130 je pancéřová ochrana na úrovni obrněného transportéru, tedy proti střelám do ráže 14,7 mm, což jsou typicky sovětské kulomety KPVT a jejich deriváty. M1128 Stryker tedy umí rány rozdávat, ale nikoli je přijímat. Při boji s nepřátelskou obrněnou technikou jsou osádky nucené využívat především léčky a palebné přepady. Boj „tváří v tvář“ je sebevražda, takže novináři s oblibou používané označení „kolový tank“ je samozřejmě nesmysl. M1128 Stryker bylo v letech 2002 až 2010 vyrobeno 142 kusů. Bojově byly nasazené za války v Iráku a Afghánistánu, tři byly ztracené v boji.
