Když v květnu 1967 slavil Izrael devatenáct let své existence, měl za sebou již dvě války s okolními arabskými státy a třetí byla na spadnutí. Daná oblast je navíc proslulá tím, že i mimo období regulérních válek zde mezi antagonisty často docházelo (a dochází) k určitým střetům, ostřelování a podobně. Například 7. dubna 1967 sestřelili izraelští stíhači šest syrských MiGů-21 během leteckých soubojů nad Golanskými výšinami, odkud syrské dělostřelectvo často ostřelovalo přilehlé partie židovského státu,. Toho jara napětí v oblasti eskalovalo, cesta k takovému vyhrocení byla ovšem delší.
Na izraelsko-syrských hranicích docházelo k opakovaným střetům již několik let, a jako by to nestačilo, byla v roce 1964 vytvořena Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), v jejíž chartě se otevřeně hovořilo nejen o neplatnosti vzniku státu Izrael, ale i o jeho zničení. Zde je třeba konstatovat, že žádný stát Palestina nikdy předtím neexistoval a části území pro něj určených rezolucí OSN z roku 1947 byly v rukou Jordánska (Západní břeh Jordánu) a Egypta (Pásmo Gazy).
Aktuální stupňující se střety v oblasti Golanských výšin - výše zmniňované množství jednadvacítek se z výzbroje neodepisovalo s lehkým srdcem - a vhodně formulované zpravodajské informace předávané Arabům Sovětským svazem vybudily v představitelích Sýrie a Egypta představy, že Izrael chce co nevidět zahájit válku.
Hranici mezi Izraelem a Egyptem kontrolovala po válce z roku 1956 na demilitarizovaném území Sinajského poloostrova vojska OSN. 15. května 1967 začal Egypt vojensky obsazovat Sinaj, když si před tím vynutil stažení jednotek OSN. O šest dní později zablokovali Egypťané Tiránský průliv a tím i jediný izraelský přístav Ejlat v Rudém moři. Někdy se o zablokování Tiránského průlivu hovoří jako o „prvním výstřelu“ nadcházející války.
Na fotografii z roku 1955 (dvanáct let před šestidenní válkou) je mezi příslušníky 890. praporu Výsadkářské brigády izraelské armády náčelník Generálního štábu Moše Dajan (muž s jedním okem). Druhý zleva stojí budoucí premiér Ariel Šaron.
Izrael vytvořil vládu národní jednoty a ministrem obrany se stal 2. června jednooký Moše Dajan. Náčelníkem jeho štábu byl pozdější premiér Jicchak Rabin, prvním náměstkem ministra obrany Šimon Peres (tedy dva laureáti Nobelovy ceny za mír z roku 1994). Jedním z vrchních velitelů byl i další budoucí předseda vlády Ariel Šaron.
Představitelé Egypta a Sýrie se předháněli v plamenných výzvách. Egyptský prezident Gamál Násir označil za základní cíl zničení Izraele a syrský ministr obrany a pozdější prezident Háfiz Asad hovořil o likvidaci sionistické entity v arabské domovině. Výzvy byly o to plamennější, že armády těchto států byly shromážděny nedaleko hranic Izraele, a tak se hlasatelé silných slov cítili bezpečně a ani ve snu by je nenapadlo, že se něco může zvrtnout.
Třetím členem protiizraelské koalice bylo Jordánsko. Jordánský král však neměl velký zájem jít do války a k přípravám na toto dobrodružství byl víceméně donucen Egyptem. Menší měrou se v nadcházející válce v rámci arabské koalice angažovala řada dalších států Blízkého východu a severní Afriky, většinou v segmentu vojenského letectví, kdy poskytly například piloty dobrovolníky či bojová letadla po těžkých ztrátách prvního dne bojů.
Armády arabských států byly sice početnější než izraelská, kvalita byla však na straně Izraele. Tedy o komparaci kvality konkrétních druhů techniky lze sice vést dlouhé debaty, ovšem kvalitou výcviku a účinnou taktikou Izraelci své nepřátele jednoznačně převyšovali.
K tomu všemu vojska jednotlivých arabských států působila v podstatě jako samostatné subjekty bez jakékoli koordinace. Araby hnal do útoku nacionalismus a nenávist k Izraeli, zatímco Židovský stát bojoval o holou existenci. Pokud by prohrál, mohlo to znamenat jeho definitivní konec, což bylo velkou psychologickou výhodou Izraelců.
Egyptské obsazení Sinaje, zablokování Tiránského průlivu, otevřené vyhrožování ze strany arabských vůdců a koncentrace egyptských a syrských sil vyhodnotili Izraelci jako krajní akt nepřátelství a předzvěst k válce. Na druhou stranu když bylo řečeno, že izraelský voják se na takový boj díval jako na boj o holou existenci, tak vrchnímu velení bylo na základě analýz a zpravodajských informací jasné, že nepřítel nemá z vojenského hlediska proti Izraeli žádnou šanci dovést případnou válku do vítězného konce. Bylo pro to však třeba něco udělat a nečekat s rukama v klíně, zvláště u nešikovně protáhlého státního útvaru obklopeného nepřítelem a mořem. A tak ráno 5. červa 1967 zahájil Izrael preemptivní útok proti Egyptu a tím začala třetí arabsko-izraelská válka, známá také jako válka šestidenní, dle doby jejího trvání (tím se tato válka zapsala do historie lidstva jako vůbec druhá nejkratší).
Den první 5. červen 1967: Úder z nebes
Šestidenní válka začala operací Moked, nebo-li úderem izraelského letectva v několika vlnách na egyptská a posléze i na syrská a jordánská letiště, když se tyto dva státy také do války zapojily. Účelem bylo samozřejmě zničení podstatné části leteckých sil nepřítele, aby došlo k eliminaci jejich zapojení do bojů nad oblastmi nadcházejících pozemních operací.
V době vypuknutí války disponovalo izraelské letectvo 250 bojovými letadly. Konkrétně to bylo 65 kusů Mirage III, 35 Super Mystere, 35 Mystere a 50 Ouragan (vše francouzské konstrukce od firmy Dassault), dále 20 dvoumotorových Sud Aviation Vautour a mezi bojové v tomto případě řadíme i 45 cvičných Fouga Magister, které musely být z kapacitních důvodů použity k útokům na pozemní cíle při podpoře vlastníc pozemních sil (především prvního dne, kdy se téměř všechny ostatní stroje účastnily operace Moked). Největší bojovou hodnotu z uvedených strojů měly Mirage III.
Naproti tomu Egypt disponoval asi třemi stovkami bojových letounů, Sýrie jich měla 94, Jordánsko 24 a Irák 150. Irák stál sice v závětří, ale dopředu nikdo nemohl tušit, jak se zachová a případně jakým způsobem a v jaké síle letectvo v konfliktu použije. Nejvýkonnější letadlem arabských pilotů byly sovětské stíhačky MiG-21 v celkovém počtu přes 150 kusů. Významné zastoupení měl s více než sto kusy také obratný MiG-17. Hrůzu mohly nahánět proudové strategické bombardéry Tu-16.
První vlna náletů operace Moked směřovala proti egyptským základnám. Útok byl naplánován tak, aby se útočníci objevili nad svými cíli v 7:45 hodin, kdy si většina velitelů a dalších důstojníků sloužících na těchto základnách užívala bohaté snídaně.
K akci vystartovala prakticky všechna izraelská bojová letadla, obranu vlastní země zajišťoval v tu chvíli pouze tucet stíhaček Mirage III, dokonce se snad v nejhorším případě počítalo i s použitím jednoho MiGu-21, se kterým předchozího roku uletěl z Iráku do Izraele křesťanský pilot M. Rúfá. (Když už jsme u toho migu, je třeba říci, že akce byla provedena podle not Mosadu a i díky následnému detailnímu seznámení se Izraelců s tímto moderním letadlem dosahovali izraelští stíhači vynikajících výsledků v leteckých soubojích proti jedenadvacítkám.).
Při ničení přidělených cílů došlo v prvé řadě k bombardování vzletových drah, pak následovalo ničení samotných letadel palubními kanony. Překvapení na postižených základnách bylo dokonalé a plán destrukce se podařilo splnit bez výhrad. Při druhé vlně přišly na řadu kolem půl desáté další letiště v Egyptě. Celkem bylo při ranních i dopoledních akcích zničeno asi 300 egyptských letadel různých kategorií, tedy i vrtulníků a transportních letounů.
Bombardéry Sud Aviation Vautour izraelského letectva
Trojice zničených MiGů-21. V pravém dolním rohu je stín Mirage III provádějící průzkum po náletech.
Mezitím napadla letadla Sýrie, Jordánska a Iráku izraelské základny a několik dalších cílů včetně civilních. Výsledky arabských pilotů nelze s výsledky jejich protivníků dosažených v Egyptě vůbec srovnávat, o nějaké alespoň minimální redukci síly izraelského letectva těmito nálety nemůže být ani řeč. Navíc to mělo za následek nasměrování většiny příštích náletů toho dne proti syrským a jordánským letištím a nakonec i proti jednomu iráckému.
Prakticky souběžně s leteckými útoky, respektive 30 minut po dopadech prvních pum, zahájily operaci i izraelské pozemní síly.
Na Sinajském poloostrově na ně čekalo pět pěších a dvě obrněné egyptské divize o celkové síle 100000 mužů, 930 tanků(od moderních T-55 až po zastaralé T-34/85, přičemž moderní tanky byly výzbrojí obrněných divizí a zastaralé tanky měly podpůrné jednotky divizí pěších), 200 samohybných děl (SU-100, ISU-152 a protiletadlové ZSU-57-2) a 900 tažených děl. Část tankových a dělostřeleckých sil byla zakomponována do silných obranných linií. Technika byla ukryta v okopech i ve zodolněných krytech, byly použity protitankové překážky i minová pole . Bylo to však málo platné. Izraelci prorazili bez problémů první obrannou linií a jejich tanky a polopásy s pěchotou se nezadržitelně valily pískem Sinaje. A jako nádavkem se s útokem na jižní frontě později svezlo i Pásmo Gazy. Izraelské síly na Sinaji tvořily tři obrněné divize, jedna výsadková brigáda a jedna samostatná pěší brigáda.
Šestidenní válka, mapa postupu na Sinajský poloostrov ve dnech 5. - 6.6.1967
V Jordánsku měl Egypt nejen vojenské poradce, ale i silnější pozemní kontingent. A tak jordánské dělostřelectvo zahájilo na „doporučení“ svého spojence ostřelování izraelské části Jeruzaléma a dalších sídel (včetně Tel Avivu), to byl začátek pozemních operací na střední (nebo také jordánské) frontě.
Večer se přidalo i syrské dělostřelectvo z Golanských výšin. Izraelské pozemní jednotky na severu však na svoji chvíli trpělivě čekaly, prioritní byl postup Sinají na jihu a nadcházející vypořádání se s Jordánskými jednotkami operujícími ve východním Jeruzalémě a okolí.
Den druhý 6. červen 1967: OSN požaduje zastavení palby
Egyptskému velení bylo už druhého dne bojů jasné, že Sinaj nebude možné ubránit. Některé jednotky se dokonce daly na bezhlavý útěk následujíce své velitele, kteří se přeci jenom v situaci na frontě vyznali lépe než řadoví vojáci. Obyvatelé Káhiry však byli rozhlasem stále přesvědčováni, že egyptská armáda postupuje na Izrael a nepřátelská letadla jsou sestřelována jedno za druhým.
Začal boj o východní Jeruzalém, který bránily jordánské jednotky. Obecně vojáci z Jordánska bojovali z celé arabské koalice nejlépe. Boje o Jeruzalém byly kvůli tomu relativně tvrdé a Izraelská armáda sem proto přesunula elitní výsadkáře ze Sinaje.
Odpoledne přijala Organizace spojených národů rezoluci požadující po všech účastnících konfliktu zastavení palby příštího dne.
Den třetí 7. červen 1967: Svaté město
Postup tankových sil severními partiemi Sinaje probíhal 7. června s nezmenšenou intenzitou. Na jižním cípu poloostrova provedli Izraelci výsadek a dobyli zde Šarm aš-Šajch i s pobřežní základnou. Tiránský průliv se opět otevřel pro námořní dopravu do Ejlatu.
Šestidenní válka, mapa postupu na Sinajský poloostrov ve dnech 7. - 8.6.1967
Na střední frontě bylo dokončeno nejen obsazení Západního břehu Jordánu, ale velkou symboliku mělo pro Židy především dobytí východního Jeruzaléma. V 10:15 izraelští vojáci po těžkých bojích vstoupili na Chrámovou horu. Po letech umělého rozdělení tak došlo k opětovnému spojení Svatého města v jeden celek.
Šestidenní válka, mapa postupu na Západní břeh Jordánu
Severní fronta nebyla pro Izrael stále mezi prioritními, pozemní operace zde zatím nevedl. Ale otravné Syrské dělostřelectvo opět bombardovalo z Golan nedaleké kibucy.
Den čtvrtý 8. červen 1967: Izraelci útočí na americkou loď
Čtvrtého dne už měli Izraelci ve svých rukou prakticky celou Sinaj, zbylé nepřátelské jednotky na poloostrově byly ve stavu totálního rozkladu.
Egypt a Jordánsko, jejichž ozbrojené síly byly z velké části eliminovány, oznámily přijetí rezoluce OSN požadující zastavení palby. Kromě letectva netknutá Sýrie s přijetím rezoluce zatím nepospíchala.
V předvečer 8. června padlo rozhodnutí zahájit příštího dne pozemní útok na strategicky důležité území Golanských výšin. Tato oblast již dlouhá léta dělala Izraelcům vrásky na čele, Syřané odtud svým dělostřelectvem kontrolovali část izraelského území, přičemž se nezdráhali ze svých děl na osady souseda střílet. Obsazením Golan by tyto nepříjemnosti ustaly.
Útok na špionážní loď USS Liberty Vyloženě politováníhodnou epizodou šestidenní války byl Izraelský útok na americkou špionážní loď USS Liberty, který se odehrál 8. června 1967. Americké plavidlo se pohybovalo u středomořského pobřeží Sinaje a monitorovalo tam obě válčící strany. Neznámou loď objevilo již časně ráno izraelské průzkumné letadlo. Několikeré napadení cíle se odehrálo odpoledne. Nejprve byla loď postřelována 30 mm kanony dvojicí stíhaček Mirage III, již při této události utrpěla značné škody. Vzápětí zaútočila dvojice letounů Super Mystere vyzbrojených napalmovými pumami, jedna cíl zasáhla. Do třetice americkou loď napadly tři torpédové čluny, kromě zásahů rychlopalných kanonů ráže 30 mm a 40 mm obdržela i jeden zásah torpédem. Těžce poškozené USS Liberty se podařilo odplout na Maltu, v průběhu plavby se k ní přidaly dva doprovodné torpédoborce 6. flotily. Na palubě měla 34 mrtvých a 171 zraněných členů posádky.  Americká špionážní loď USS Liberty den po útoku izraelských letadel a torpédových člunů Později se vyrojily konspirační teorie, že loď měla být zničena kvůli utajení válečných zločinů z izraelské strany a dokonce v této souvislosti měl být jeden z útočících pilotů Američan. Konspiracím napomáhalo i mediální mlčení kolem události a vyjádření postižených námořníků, že Izraelci příslušnost plavidla znali a útok byl cílený. V každém případě je nepochopitelná skutečnost, že by si piloti nevšimli velkého bílého označení lodě na trupu, vylučující její egyptskou příslušnost. |
Den pátý 9. červen 1967: Útok na Golanské výšiny
Bojové operace se 9. června přesunuly na syrské Golanské výšiny. Z hlediska terénu se jednalo pro útočníky o nejnáročnější část celého šestidenního tažení, pohyb mechanizovaných jednotek vstříc skalnaté výšině s relativně velkým stoupáním by nebyl jednoduchý ani v dobách mírových.
Izraelci s předstihem odeslali do oblasti část jednotek ze Sinaje (8. obrněná brigáda), uvolněných po zhroucení egyptské obrany. Útok na syrské frontě byl zahájen v 9:40 místního času.
Syrskou obranu Golan tvořilo osm brigád čítajících 63 tisíc mužů, z toho byly dvě brigády tankové. Relativně početně silná obrana, byť částečně se zastaralou výzbrojí (T-34/85, SU-100 a dokonce německé Pz.IV), v kombinaci s těžkým terénem zasazovala Izraelcům citelné ztráty. Tedy citelné z pohledu toho, že na takové ztráty nebyli Izraelci zvyklí, v absolutních číslech v komparaci s obránci na tom byli stále podstatně lépe.
Šestidenní válka, mapa postupu na Golanské výšiny
Izraelské tanky stoupaly na výšiny v součinnosti s buldozery a ženisty razícími jim cestu v často neprůchodném kamenitém terénu. A právě na buldozery se zaměřovala palba nepřítele, jejich smůlu navíc podtrhovala samozřejmě nesrovnatelně menší odolnost, než jakou měly tanky. I přes všechny útrapy se podařilo syrskou obranu prorazit.
Syrské letectvo zůstalo po utrpěných porážkách z předchozích dnů na zemi. Izraelci přišli o tři letadla podporující pozemní jednotky, staly se obětí protiletadlového dělostřelectva.
Den šestý 10. červen 1967: Vítězství
10. června 1967 - Izraelští vojáci oslavují vítězství.
Šestidenní válka oficiálně skončila 10. června 1967 v 18:30 hodin. Toho dne postupovali Izraelci přes Golany už víceméně bez protipalby obránců, kteří tuto činnost ukončili na sklonku předešlého dne na základě již několikrát zmiňované rezoluce OSN. Při dobývání Golan padlo 115 Izraelců a přibližně devětkrát tolik Syřanů, většinu ztrát měly na svědomí především boje ze dne 9. června.
Výsledky šestidenní války
Během šesti dnů Izrael obsadil celé jordánské území západně od řeky Jordán a východní Jeruzalém, egyptský Sinajský poloostrov a Pásmo Gazy a syrské Golanské výšiny. V bojích padlo nebo zůstalo nezvěstných 10000 až 15000 Egypťanů, na 6000 Jordánců, 2500 Syřanů a 770 až 980 Izraelců (rozmezí je dáno nejednotností zdrojů). K tomu je třeba připočítat 34 Američanů z USS Liberty a 10 Iráčanů. Ztráty hlavních druhů techniky byly následující, arabská koalice: 452 letadel (z toho 148 MiG-21, 112 MiG-17, 14 Su-7 a 31 Tu-16, zbytek sedm dalších typů včetně vrtulníků) a necelých 1000 tanků, Izrael: 46 letadel a 80 tanků.
Válka přinesla mnoho změn. Kromě větší bezpečnosti pro Izrael zvýšení počtu arabských obyvatel židovského státu, ale mimo jiné začalo i osídlování obsazených oblastí, čímž byl vyvolán dodnes živý problém okupovaných území.
Špatná ekonomická situace na těchto územích (zejména Palestinců na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy) i řada dalších opatření pak zvyšovala nenávist Palestinců vůči Izraeli a rostla popularita OOP a dalších uskupení s podobnými cíly.
Na mezinárodní úrovni socialistické státy (kromě Rumunska) na příkaz Moskvy přerušily styky s Izraelem a dosavadní izraelský spojenec Francie přestal Izraeli dodávat zbraně (výsadním dodavatelem se tedy staly USA).
Málo se hovoří o tom, že Izrael byl ochoten vyměnit dobytá území ze šestidenní války za záruky míru ze strany arabských států. Ty však na kongresu v Chartúmu na přelomu srpna a září 1967 vyhlásily své „slavné tři NE“ (NE míru s Izraelem, NE uznání Izraele, NE vyjednáváním) a bylo po nadějích. V listopadu 1967 pak Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci požadující odchod izraelských vojsk z okupovaných území, ale také právo všech států v této oblasti - tedy včetně Izraele - na život v míru a bezpečí.
