 |
Před druhou světovou válkou byla evropskou „pokusnou střelnicí“ občanská válka ve Španělsku. Mementem se stalo vybombardování města Guernica. Bombardovací kampaň luftwaffe proti civilním cílům pokračovala v Polsku, kde luftwaffe zahájila kampaň proti polským městům, především Varšavě. Stejně nemilosrdně postupovala v zemích Beneluxu, kde to nejvíce schytal Rotterdam. Další na řadě byla Francie a Británie.
Konec zlatých časů
Jenže v Británii se začala karta obracet. Jako odvetu za bombardování Londýna poslali Britové 25. srpna 1940 k náletu na Berlín 103 bombardérů. Přestože byly výsledky bídné, měli i Němci brzy zjistit, jaké to je usínat s vědomím, že každou chvíli mohou začít houkat sirény ohlašující další bezesnou noc.
Významným milníkem byl koncentrovaný nálet 515 německých bombardérů na britské město Coventry. Během operace Mondscheinsonate byly nasazené značkovací letouny, se speciálně vycvičenými osádkami, využívajícími radionavigační prostředky X-Gerät k vyznačení plochy shozu. Další zvláštností byla cílená likvidace vodovodních řadů, zásobáren vody, narušení plynových rozvodů, rozbití střech domů a zatarasení komunikací, aby byl ztížen boj s požáry. A konečně kombinace trhavých a zápalných bomb s evidentním cílem město vypálit. Škody byly strašné, ale v porovnání s britskou odvetou, to byla večerní selanka.
Němci měli výhodu v tom, že pro napadání cílů v Británii měli k dispozici základny ve Francii a do Londýna to bylo přes La Manche „na skok“. Britové na tom byli v tomto směru mnohem hůře a při napadání cílů v Německu je čekal dlouhý let přes okupovanou Francii, což se negativně podepisovalo na množství pumového nákladu, který mohly letouny nést. Navíc rostlo riziko sestřelení bombardérů jak při cestě nad cíl, tak především cestou zpět.
Britové, kteří museli celé měsíce snášet utrpení německého Blitzu, každý nálet pečlivě vyhodnocovali. Zdokonalovali tím výcvik a účinnost svých záchranných složek a pilovali plánování vlastních náletů a taktiku letových osádek, aby byly škody způsobené na oplátku Němcům co největší. Učili se dobře. Navíc rychle rostla úderná síla bombardovacího letectva.
S vědeckou pečlivostí
Přípravu nových metod bombardování pojali Britové přísně vědecky. Výzkumná a experimentální jednotka RE8 (Research and Experiment unit), založená v listopadu 1941 zkoumala konstrukci německých domů a na modelech simulovala účinky různých druhů munice. Výstupem byla doporučení pro ideální „mix“ pumového nákladu jednotlivých vln bombardérů, aby byl účinek co největší.
Za ideální byl považovaný zhruba tento postup. Trhavé bomby měly „otevřít“ strukturu domu a učinit ji požárně zranitelnou. Tlaková vlna měla smést krytinu, obnažit dřevěné krovy, vyrazit okna, čímž vznikaly nové požárně nebezpečné prostory, umožňující přeskok ohně. Navíc podporovaly vertikální proudění, rozdmýchávající plameny.
Požáry měly založit svazky zápalných bomb. Cílem bylo oblast nejen zapálit, ale vyvolat ohnivou bouři. Kromě běžných 4lb zápalných bomb, které se shazovaly po tisících, nesly bombardéry zápalné nádrže, tenkostěnné kontejnery, plněné tehdejší novinkou – napalmem. Nakonec měly být shozené tříštivo-trhavé bomby s časovými zapalovači, jejichž cílem bylo ochromit činnost hasičských jednotek. Jako ideální cíl byl vybrán Hamburk. Operace dostala příznačný název Gomorrah, podle biblických měst Sodoma a Gomora, které byly podle knihy Genesis za své hříchy zničené „ohněm a sírou“.
Ohnivá bouřeJev spojený s tak silnými požáry a zvýšením teploty jádra, že dojde ke vzniku komínového efektu a požár vytvoří a udržuje vlastní systém zásobování vzduchem a odvodu spalin. Ohnivá bouře může vznikat přírodní cestou (požáry buše nebo lesa) nebo uměle (bombardování, exploze průmyslových provozů). Rychlost proudění vzduchu směrem k jádru dosahuje rychlosti tornáda. Zabraňuje obětem dostat se z dosahu ohnivé bouře a přiživuje plameny destrukcí hořlavých objektů a přisáváním trosek. Teplota v epicentru může přesahovat 1000 °C, což vede k tavení skla nebo samovznícení hořlavých předmětů. |
Výběr cíle
Za druhé světové války byl Hamburk druhým největším německým městem. Původních 1,7 milionu obyvatel se díky zbrojnímu průmyslu rozrostlo na více než 2 miliony. Město bylo největším německým přístavem a skladovacím centrem. Na jeho území fungovalo přes 3 tisíce průmyslových firem a 5 tisíc obchodních jednotek. Loděnice Blohm und Voss vyrobily přes 40 % všech německých ponorek a firma byla známá i dodávkami létajících člunů. Kromě toho zde fungovaly rafinerie Deutsche Petroleum AG, byl tu rozsáhlý potravinářský průmysl zásobující frontu konzervovanými potravinami, výroba elektrotechniky, dieselových motorů, měřicí techniky a další závody a firmy.
Z hlediska architektonického řešení tvořila centrum města stará zástavba s domky nalepenými na sobě, oddělenými jen úzkými uličkami. Novější zástavbu z 18. století charakterizovaly pravoúhlé ulice a většinou tříposchoďové zděné budovy. V některých blocích byly vestavěné malé dílny nebo továrny. Vnější dělnické domky měly často levnou dřevěnou konstrukci a většinou lepenkové střechy. Samostatnou kapitolou byly průmyslové objekty a sklady, kde byly uložené různé hořlavé látky, včetně pohonných hmot.
Vzhledem ke svému významu byl Hamburk za války cílem celé řady náletů. Z toho důvodu měl velmi dobrou protivzdušnou obranu a dobře vycvičené protipožární jednotky. Přesto byl pro spojence „lákavým“ cílem, protože ležel na pobřeží a expozice bombardérů působení německé PVO byla krátká. Navíc nebyl daleko, takže bombardéry mohly nést větší pumový náklad na úkor paliva a v ústí Labe byl snadno a jednoznačně identifikovatelný.
Lancaster nad Hamburkem
Němcům bylo jasné, že Hamburk bude u spojenců vysoko na seznamu důležitých cílů. A sami dobře věděli, jakým způsobem vedli útoky na Londýn a další britská města. Podle toho budovali obranu. Protiletecké kryty se stavěly od začátku války ve dvou fázích. Nejprve se využily stávající sklepní prostory a ve druhé fázi začala výstavba nových hromadných krytů. Klíčové objekty dostaly barevnou kamufláž, případně „přístavby“ maskující jejich skutečnou podobu.
Velká pozornost byla věnovaná zásobování požární vodou. Za nedodržování pravidelných revizí a údržby rozvodů a zásobních nádrží padaly tresty. Rozšířeny a vyčištěny byly všechny stávající nádrže a jezírka, kontrolovalo se i hospodaření s dešťovou vodou. Velká pozornost byla věnovaná přípravě obyvatelstva na boj s ohněm. Pravidelná cvičení a prověrky se vedly s typicky německou důkladností. Pravidelné „návštěvy“ bombardérů RAF vedly k tomu, že lidi nebylo nutné o významu podobných opatření příliš přesvědčovat.
Němci si byli významu Hamburku vědomi natolik, že v něm zahájili výstavbu dvou protiletadlových věží. Jednalo se o betonové, 40 metrů vysoké stavby, s 3,5 metru silnými stěnami, takže mohly sloužit jako protiletecký kryt. Na střeše byly rozmístěné protiletadlové kanony FlakZwilling 40 ráže 128 mm, Flak 36/37 ráže 37 mm a „čtyřčata“ Flakvierling 38 ráže 20 mm. Do náletu stihli dokončit jen první Flakturm IV St. Pauli, která poskytla úkryt 25 tisícům lidí, přestože projektovaná kapacita byla 18 tisíc.
Smrtící arzenál
Když je řeč o německých a spojeneckých náletech, je potřeba začít u letadel. Zatímco Němci disponovali pro své nálety především dvojmotorovými středními bombardéry He 111 a Ju 88, Spojenci používali (až na jednu výjimku) čtyřmotorové stroje. Nosnost pumovnic Ju-88 byla 1500 kg a He-111 byla až 2 tisíce kg. V tom se daly srovnávat s dosluhujícím dvojmotorovým Vickers Wellington. Ale čtyřmotorové stroje Short Stirling, H.P. Halifax a Avro Lancaster byly jiná liga, jejich pumovnice pojaly kolem 6 tisíc kg. Do pumovnic amerických Boeingů B-17, které se k náletům přidaly ve dne, se vešly 3 – 4 tisíce kg podle délky mise.
Německé bombardéry se mohly měřit jen s britským Vickers Wellington, ale ten byl z britského arzenálu nejslabší.
Němci měli k napadání proudu bombardérů na příletu a odletu připraveny noční stíhačky Messerschmitt Bf 110 a Junkers Ju 88. Z hlediska účinnosti byly Bf 110, se vzletovou hmotností kolem 4 500 kg obratnější a dokázaly následovat bombardéry i v případě únikových manévrů. Na druhou stranu byly vyzbrojené jen dvěma kanony ráže 20 mm a kulomety. Ju 88 vycházející z bombardéru, byly se vzletovou hmotností 12 500 kg výrazně těžší, ale měly vytrvalos až 5 hodin a výzbroj tvořily čtyři 20mm kanony a kulomety v přídi. Další dvojice kanonů, umožňující palbu šikmo vzhůru, tzv Schräge Musik, se teprve začínaly zavádět do výzbroje. Oba letouny mohly nést od roku 1942 palubní radiolokátory FuG 202 Lichtenstein, pracující v decimetrovém pásmu. Němci si byli celkem jisti účinností své protivzdušné obrany (PVO).
Německá pozemní PVO se opírala o radiolokátory včasné výstrahy FuMG 80 Freya, rozmístěné podél pobřeží a radiolokátory FuMG 65 Würzburg, pracující v metrovém pásmu. Tyto radiolokátory dokázaly zaměřit cíl s přesností kolem 15 m, takže je bylo možné používat pro navádění baterií světlometů, nočních stíhaček a řízení palby těžkého flaku. Jako záloha radiolokátorů sloužily akustické lokátory, ale jejich přesnost a celková účinnost byla mnohem nižší.
Hlavním prostředkem pro přímou obranu měst byl Flak ráže 88 mm. Tyto účinné kanony používaly pro řízení palby analogový počítač Kommandogerät 40 a spolupracovaly s bateriemi 150cm světlometů Flakscheinwerfer 34, se svítivostí 990 milionů candel.
Cílem Britů bylo oslepit především radary FuMG 65 Würzburg.
Britové se na nálet připravovali velmi důkladně, postupnými kroky. V květnu 1942 otestovali hromadný nálet tisícovky bombardérů. Navíc s využitím přístrojů Gee pro hyperbolickou navigaci letěly poprvé v kompaktním proudu, aby saturovaly nepřátelskou obranu.
RAF nedokázala trvale nasazovat takové počty bombardérů, takže musela zlepšit přesnost náletů. Vytvořila tedy Pathfinder Force PFF, což byly speciálně vycvičené osádky, které vyznačily cíl a naváděly proud bombardérů podle shozených značek. První dva nálety se nevydařily, ale třetí na Kassel byl úspěšný a PFF své výkony stále zdokonalovaly. Navíc dostaly k dispozici radar H2S schopný mapování terénu a vyhledávání pozemních cílů. Oblačnost nebo kouř přestaly být pro města záchranou.
Poslední novinkou v britském arzenálu byly nenápadné proužky hliníkové fólie nebo metalizovaného papíru. Britové zjistili, že pokud mají takové pásky délku násobku nosné vlny radaru, vytvoří na obrazovce operátora svítící skvrnu, na jejímž pozadí se ztratí i velká formace letadel.
Britové vlnovou délku německých radarů FuMG 65 znali přesně, protože commandos, během operace Biting, ukořistili klíčové součástky z radaru umístěného v Saint-Jouin-Bruneval. Pásky nazvané příznačně „windows“ otevíraly okna protivzdušné obrany dokořán. A Němci o tom neměli zatím ani tušení.
Poprava začíná
V noci 24. července nastoupilo na paluby téměř 800 bombardérů RAF kolem 5 tisíc členů osádek. Všichni navigátoři měli v mapách vyznačený jediný cíl – Hamburk. Ale 51 strojů neneslo žádné bomby. Jejich úkolem bylo oslepit pomocí windows nepřátelské radary. Úkol se podařil. Sirény ohlašující letecký poplach kvílely po celém severním Německu, protože obsluhy radaru nedokázaly zjistit, kam vlastně bombardéry míří. Podle výpovědí osádek na debriefingu: „… světlomety bezcílně pátraly po obloze a flak střílel nazdařbůh. Nočním stíhačkám se nepodařilo najít proud bombardérů, jen osamělé letouny.“
Výsledky náletu tomu odpovídaly. Přes 700 bombardérů svrhlo 2 396 tun bomb během necelých 50 minut. Zhruba polovina bomb dopadla v okruhu 5 km od středu cílové plochy. Přestože německé velení poslalo do vzduchu množství nočních stíhaček, bylo ztraceno jen 12 bombardérů, z toho jeden kvůli technické závadě.
Koncentrovaný nálet rozvrátil vodovodní síť, takže na mnoha místech mohli hasiči požárům jen bezmocně přihlížet. Bylo zasaženo sídlo policie, velitelství protivzdušné obrany, telefonní ústředna. Škody bylo nutné zjišťovat pomocí spojek, takže reakce byly pomalé. Těžce byly zasažené doky, kde hořely lodě a sklady. Odhad počtu obětí překročil 1500, což bylo do té doby nevídané číslo.
Hlavní údernou sílu při „popravě“ Hamburku představovaly Avro Lancaster s velkou nosností a prostornou pumovnicí.
Během dopoledne 25. července se podařilo zvládnout nejhorší požáry, ale město stále hořelo. Z celé Říše se začínala svážet materiální a technická pomoc. V 16:40 začaly sirény kvílet znovu. Blížily se létající pevnosti americké 8. letecké armády. Denní nálet 223 B-17 se zaměřil na přístav a výrobu dieselových motorů. Škody byly značné, ale obětí na životech bylo málo. Američané přišli o 15 bombardérů.
Hamburk neustále hořel, čemuž napomáhalo horké počasí a sucho. Britové studovali dlouhodobé předpovědi a svůj úder pečlivě načasovali. Hřeben vysokého tlaku vzduchu sliboval jasno a slunečno téměř celý týden. V noci bombardéry nepřiletěly. Jejich cílem byl Hannover a Kiel, ale lidem deptaly nervy falešné poplachy. Ty pokračovaly i následující den. Kolem poledne zaútočilo 121 amerických B-17 na doky, kde se vyráběly ponorky. Do večera byly vyhlášené další 4 poplachy. Lidé již neměli sílu vracet se z krytů domů.
Nálety ojedinělých DH.98 Mosquito nedopřávaly německé PVO oddech.
V noci z 26. na 27. Hamburk navštívilo 6 rychlých bombardérů DH.98 Mosquito. Při té hrůze, která se odehrávala na zemi, neznamenaly žádnou zásadní hrozbu. Jejich cílem však bylo ještě více vyčerpat obsluhy PVO, vylákat do vzduchu noční stíhačky, které mohly jen bezmocně pozorovat, jak mosquita mizí vysokou rychlostí v dálce a „dopřát“ obyvatelům Hamburku další bezesnou noc, jako to zažívali obyvatelé Británie během Blitzu.
Následující den bombardovali Američané cíle v okolí. V Hamburku opět kvílely sirény. Někdy jen s 15minutovými intervaly. Ale bombardéry nikde. Bylo to jako ticho před bouří. Před ohnivou bouří.
Peklo přichází s půlnocí
Dvacet minut před půlnocí 27. července 1943 začala znovu burácet protiletadlová děla. Nad městem se objevilo 787 britských bombardérů v dokonalém proudu. Během zhruba 15 minut dopadlo na Hamburk 2417 tun bomb. Těžké blockbustery rvaly na kusy celé bloky domů a otevíraly cestu zápalným bombám. Nedávno „zalátanou“ vodovodní síť znovu rozbily tříštivo-trhavé bomby. Město bylo bez proudu. A to byla zatím jen polovina přídělu.
Ve druhé vlně shodily bombardéry do prostoru s průměrem kolem 1,5 km zápalné bomby a nádrže. Během chvíle propuklo zhruba 800 požárů. Zatímco dříve hořely budovy od střechy, napalm protékající prasklinami po trhavých bombách způsoboval, že se v ohni ocitaly celé budovy najednou a hořící kapalina zapalovala i sousední domy. Hasiči byli bezmocní.
Kvůli koncentraci zápalné munice se požáry slily v ohnivou bouři zuřící přes 3 hodiny. Teplota v epicentru se blížila 1000 oC. Běsnící živel si přisával při zemi vzduch rychlostí až 240 km/h a vtahoval do „žhnoucího jádra“ vše, od trosek domů, přes auta a vyvrácené stromy, po obyvatele Hamburku. Ohnivý sloup sahal do výšky 5 km a zpustošil 21 km2 města.
Skelety domů v Hamburku po odstranění trosek
Před ohnivou bouří nebylo úniku. Někteří lidé naskákali do řeky, ale když se potřebovali nadechnout, žár jim spaloval hrdla. Lidé v krytech a sklepích byli sežehnuti na popel. Jiní se udusili buď nedostatkem kyslíku, nebo oxidy uhlíku. Žár byl takový, že se tavil hliník, sklo a spolu s fosforem ze zápalných bomb, hořel asfalt v ulicích. Začaly hořet lodě a nádrže v přístavu. Město se změnilo v hořící pochodeň. A to ještě stále nebyl konec.
Následující noc přiletěla opět čtyři otravná mosquita a drásala Němcům nervy. V noci z 29. na 30. července přilétlo dalších 777 bombardérů, které shodily svůj náklad na zatím nezasažené oblasti. Popelem lehly další čtvrti. Škody mohly být ještě větší, ale část osádek shodila náklad omylem na čtvrť vypálenou předchozím hromadným náletem. Poslední úder přišel v noci z 2. na 3. srpna. Tentokrát Němce zachránilo počasí. Většina ze 770 bombardérů zvolila sekundární cíl. Déšť pomohl uhasit poslední požáry. Bylo možné začít bilancovat.
Následky
Během týdne se z Hamburku odstěhovalo přes milion lidí. Není divu, protože zničením více než 200 tisíc bytových jednotek klesly ubytovací kapacity o 61 %. Z 524 velkých továren bylo zničeno 124. Z 9 068 malých továren a dílen bylo zničeno 4 118. Dopravní systém byl zcela rozvrácen. Počet obětí se dá jen odhadovat, a to ještě velmi zhruba. V některých sklepních prostorách pod epicentrem se počet obětí odhadoval jen podle hmotnosti popela ze spálených těl na zemi. Obecně se střízlivé odhady pohybují mezi 34 tisíci až 40 tisíci. Počtem obětí šlo ve své době o zdaleka nejničivější nálet. Do konce druhé světové války se posunul na čtvrté místo.
RAF vyslalo celkem 3 095 bombardérů, z nichž 2 630 dosáhlo cíle a svrhlo 8 261 tun bomb z toho 4 309 tun zápalných. První tři nálety zaplatilo ztrátou 57 těžkých bombardérů, což byla 2,4 % nasazených sil. Větší ztráty utrpěl až čtvrtý velký nálet. Na vině však nebyla německá obrana, ale počasí. Tehdy Britové přišli o 4,1 % letadel, nicméně i to bylo pod běžným průměrem, který se pohyboval kolem 6 %.
Památník před ruinami kostela svatého Mikuláše
Větší vliv než škody způsobené náletem měla následná opatření. Obrana Říše dostala vyšší prioritu. Byla zvýšena výroba stíhacích letadel, radarových souprav, protiletadlových děl, munice a světlometů. Chybějící prostředky byly stažené především z východní fronty. Pro obranu Říše bylo vyčleněno 45 % všech německých stíhacích letadel. Počet protiletadlových děl byl zvýšen o 25 %. To vše chybělo na ostatních bojištích. Také výroba a následná obsluha kladla vysoké nároky na materiál, kvalifikovanou pracovní sílu, strojní vybavení a výcvik. Komplexní rozbory uvádějí, že tyto sekundární dopady měly větší význam než přímé škody způsobené nálety.
Morální hledisko náletů je poválečná záležitost. V té době, kromě pár jedinců zmatených levicovou propagandou, nikdo ze spojeneckých osádek, velení letectva, ani civilních obyvatel netrpěl nějakým soucitem nebo sentimentem. Téměř všem bylo jasné, že každá zničená továrna a každý zabitý Němec je krůčkem ke konečnému vítězství. Navíc média okrajovým názorovým proudům, reprezentujícím jednotky procent populace, nevěnovala žádnou pozornost.
Němci pochopitelně mluvili o barbarském bombardování, o osádkách bombardérů se vyjadřovali jako o Luftpiraten nebo Luftgangster a ničím neobvyklým nebylo lynčování sestřelených letců, ke kterému je Goebbelsova propaganda navíc ponoukala. Popravdě, prostým civilistům se asi těžko někdo může divit. Na druhou stranu, většina z nich si vůbec nelámala hlavu s osudy polských, francouzských, britských nebo sovětských civilistů, trpících obdobně pod nálety luftwaffe.
Dobový spojenecký tisk psal o „ďábelském koncertu“ a „rozpoutání zaslouženého pekla“. Analytici zvažovali, jak rychle by se podobnou metodou dal srovnat se zemí Berlín. Německý tisk zveličoval především hrůzy prožité obyvatelstvem a snažil se bagatelizovat vojenské škody. Německé noviny psaly o 200 tisících obětech a obecně nálet popisovaly jako větší tragédii než operaci Husky (vylodění na Sicílii) nebo ústup na východní frontě.
