Jericho a Šavit
O izraelském raketovém programu, podobně jako o tom jaderném, je jen velmi málo informací. Údaje o doletu, nosnosti nebo dalších schopnostech izraelských vojenských raket pocházejí většinou z neoficiálních zdrojů, případně jsou odvozeny na základě známých parametrů izraelských kosmických raket Šavit.
V každém případě Izrael patří do úzkého klubu zemí schopných provádět raketové jaderné údery. Izrael od roku 2011 s největší pravděpodobností vlastní mezikontinentální balistickou střelu ICBM (Inter-Continental Ballistic Missile) Jericho 3. Právě v roce 2011 izraelská média poprvé informovala o prvním testu nové balistické rakety dlouhého doletu.
Nosnost třístupňové rakety Jericho 3 je 1 000 až 1 300 kg, při doletu údajně až 11 000 km. Podle izraelského novináře Alon Ben Davida a jeho článku na Aviation Week z roku 2013 je však dolet rakety Jericho 3 asi 5 000 km a nosnost 1 000 kg.
Bojovou hlavici mohou tvořit tři oddělitelné nezávisle naváděné hlavice MIRV (Multiple Independently targetable Reentry Vehicle).
K poslednímu známému testu Jericho 3 došlo v roce 2013, kdy řada obyvatel Izraele viděla přes oblohu dlouhou kouřovou stopu výkonné rakety. “Toto ráno Izrael provedl testovací odpal raketového systému ze základny Palmachim. Test byl dlouho plánován a proběhl tak, jak bylo očekáváno,” vydalo k testu stručné prohlášení izraelské ministerstvo obrany.
Předchůdcem byla balistická dvoustupňová raketa Jericho 2, poprvé testována v roce 1986. Startovací hmotnost střely Jericho 2 je 26 t, dolet 1 500 km a nosnost 1 000 kg. Izrael pomocí ní dokáže zasáhnout íránský Teherán jadernou hlavicí o síle až 1 Mt.
Nicméně Jericho 2 nebyla nejvýkonnější izraelská raketa. V roce 1988 Izrael poprvé vyslal pomocí třístupňové rakety Šavit (nosnost 350 kg) na nízkou oběžnou dráhu Země průzkumný satelit Ofek-1.
Raketu Šavit lze využít jako nosič jaderné hlavice. Ze známých údajů se odhaduje, že v případě potřeby Šavit dokáže doručit až 500 kg těžkou jadernou hlavici na vzdálenost 7 800 km.
Izrael navíc údajně tají skutečné schopnosti střel Jericho 2. Podle zprávy amerického ministerstva obrany Izrael v 80. letech záměrně netestoval maximální dostřel svých raket Jericho 2.
Omezené testování bylo způsobeno jak politickými motivy, tak geografickými podmínkami. Izrael musí testovat rakety směrem na západ do Středozemního moře. Ostatně i raketa Šavit při dopravě družic na oběžnou dráhu startuje netradičně (nevýhodně) na západ proti rotaci Země, aby nenarušila vzdušný prostor východních arabských zemí.
ICBM: Nástroj politické síly
Řada expertů vnáší otázku, nač Izrael potřebuje strategické rakety ICBM. Existenční hrozby Izraele leží v blízkém okolí Středního východu, nejvýchodnější hranice Íránu je vzdálená od Izraele cca 2 700 km.
Nicméně balistické rakety dlouhého dosahu nemusí sloužit jen jako symbol odstrašení, ale také jako prostředek posílení politického významu Izraele na nejvyšší mezinárodní úrovni. Balistické rakety jsou mimořádně zajímavým exportním produktem, který může posloužit k navazování strategických ekonomických, politických a bezpečnostních partnerství.
Jihoafrická raketa RSA-3 (licence izraelské rakety Šavit)
Příkladem je prodej licencí střel Jericho 2 do Jihoafrické republiky (JAR) v 80. letech minulého století. JAR izraelské rakety vyráběla pod označením RSA.
JAR v 80. letech intenzivně pracovala na vlastní jaderné bombě. Koncem 80. let vlastnila 5 funkčních a jednu zkušební jadernou bombu bez obohaceného uranu. Střely Jericho 2 (resp. RSA) měly posloužit jako nosiče jihoafrických jaderných zbraní. Nicméně na začátku 90. let se JAR svého vojenského jaderného programu vzdala.
Spekuluje se také, že Izrael v roce 1979 ve spolupráci s JAR tajně v Indickém oceánu otestoval jadernou bombu. Izrael na oplátku pomohl JAR vybudovat vojenský jaderný program.
Izrael je jednou z devíti zemí vlastnící jaderné zbraně, což tradičně odmítá potvrdit nebo vyvrátit. Podle výroční zprávy SIPRI Yearbook 2016 výzkumného centra SIPRI (Stockholm International Peace Research Institute) Izrael vlastní 80 atomových hlavic a produkuje také plutonium použitelné pro jejich výrobu.
Zdroj: Defence24
Článek vznikl pro web Armádní noviny a byl redakčně upraven. Originál najdete zde.
