Vagon s von Braunovými spisy
Stopy von Braunova archivu vedou do Československa – zjistil v září 1945 podplukovník inženýr Vasilij Mišin. Proto spolu s kolegou Alexandrem Berezňakovem odjel z Berlína do Prahy. Cestou Berezňakov potkal sestru Marinu, kterou odvlékli Němci z domova na nucené práce. Začali tedy pracovat ve třech.
Pomocí dokumentů sledovali cestu vagonu s technickými spisy do Rakouska. Jenže tam nedojel. Kde může být? Pátrali tedy po cestě. Nakonec se od českých železničářů dověděli, že ten vagon ve stanici Vizovice tiše odpojili a vyložili. Spisy zůstaly v kůlně! Jakmile vešli dovnitř, Mišin v duchu zajásal – spatřil nápis VZBV, jímž Němci označovali věci týkající se bojové rakety V-2.
Důstojníky ve štábu armády generála Ždanova požádal: „Potřebuju stráž k důležitým spisům! A taky je musíme rychle dopravit do Moskvy.“
Dva dny hlídali rudoarmějci obyčejnou kůlnu. Potom městem projížděl zvláštní vlak, který vezl Stalinovi dary československé vlády – plzeňské pivo a auto Tatra. Mišin k němu dal připojit vagon s von Braunovými spisy.
Splnění úkolu sdělil berlínskému velitelství skupiny sovětských raketových inženýrů, kteří pátrali po německých vynálezech. Odtamtud dostal depeši podepsanou neznámým podplukovníkem inženýrem Koroljovem: „Okamžitě se vraťte!“
V Berlíně se oba muži poprvé setkali. „Kde chcete pracovat?“ zeptal se nový nadřízený Mišina. Ten odpověděl: „Chci domů!“ Koroljov se usmál: „Všichni chtějí domů. Ale předtím se tady musíme pořádně porozhlédnout.“ Mišin se bránil: „Ale my už jsme poslali do Moskvy von Braunovy projekty.“ Koroljov byl nekompromisní: „Ty papíry jedou zpátky. A vy taky pojedete – do Bleicherodu!“
Náměstek Koroljova
Vasilij Pavlovič Mišin se narodil 5. ledna (18. ledna podle starého kalendáře) 1917 ve vesnici Byvalino u Pavlova Posadu v Moskevské gubernii v rolnické rodině. Jeho rodiče se brzy rozešli, starší bratr a sestra zemřeli. Žil u dědy, který byl hlavním mistrem v abramovské továrně na zpracování rašeliny, otec je občas navštěvoval. Potom jej zavřeli za to, že slyšel anekdotu o Stalinovi a neohlásil to.
Vaska pracoval v kolchozu a současně navštěvoval sedmiletou základní školu. Vyučil se slévačem a po večerech studoval. V roce 1935 se stal posluchačem důležité fakulty výzbroje Moskevské vysoké školy letecké. Diplomový projekt dělal v OKB-293 u leteckého konstruktéra Viktora Bolchovitinova ve Filech. Po absolvování v roce 1941 u něho pracoval na raketové stíhačce BI-1. Za návrh dálkového ovládání kulometného dvojče, který použili konstruktéři jiných bojových letadel, získal své první státní ocenění – řád Rudé hvězdy. Kromě toho spolupracoval s Alexejem Isajevem na vývoji motoru pro tuto stíhačku. A to ho přivedlo k raketové technice.
BI-1 se nakonec nevyrábělo, protože při vysokých rychlostech narušovala jeho trup rázová vlna a inženýři si s ní nevěděli rady.
Teprve nasazení německých reaktivních stíhaček na frontě v roce 1944 způsobilo přelom. Kremelský vůdce nařídil spojit OKB-293 a NII-3 ve výzkumný raketový ústav NII-1, který spadal pod ministerstvo leteckého průmyslu. Mišin se pustil do projektu výzkumné výškové rakety poháněné motorem z BI.
Ten rok vyšlo najevo, jak obrovský skok ve vývoji kapalinových raket udělali Němci. Britský premiér Winston Churchill upozornil Stalina na jejich střelnici Blizna v Polsku. Když ji Rudá armáda dobyla, navštívili ji pracovníci NII-1. Našli tam zbytky konstrukcí včetně obrovské spalovací komory. Všichni inženýři včetně Mišina se na ni chodili s úžasem dívat – pohodlně se do ní vešel člověk.
Vasilij Mišin
„Překvapilo nás, že tyto rakety jsou mnohem větší než ty, které jsme dosud vyvíjeli v Sovětském svazu,“ svěřoval se později. „Ale největším šokem bylo, že tyto velké rakety mohli využívat v boji proti Angličanům. Do té doby u nás panoval názor, propagovaný budoucím akademikem Gluškem, že tah jenom okolo 300 kilogramů (2,9 kilonewtonu) lze získat z jedné spalovací komory. Naproti tomu německé kapalinové rakety měly spalovací komory o tahu 25 tun (245 kilonewtonů).“
Den před oslavou vítězství na Rudém náměstí v Moskvě, 8. srpna 1945, k sobě pozval lidový komisař (ministr) leteckého průmyslu Alexej Ivanovič Šachurin Nikolaje Alexejeviče Piljugina, Vasilije Pavloviče Mišina, Leonida Alexandroviče Voskresenského a několik dalších inženýrů z NII-1: „Soudruzi, musíte odletět do Německa, abyste prozkoumali kořistní raketovou techniku. Jedna skupina našich lidí už tam pracuje.“
Hned druhý den ráno dostali důstojnické uniformy a doklady, večer odlétli. Po přistání na letišti Adlershof v Berlíně zjistili, už tam působí něco přes sto odborníků, budoucích rakeťáků.
Střela V2 s patrnými tvary moderních nosných kosmických raket. Pod střelou je patrný ocelový trn, který sloužil k rozptýlení horkých plynů šlehajících z rakety těsně před startem. Střel V2 bylo použito celkem asi tři tisíce
Začátkem roku 1946 se stal hlavním konstruktérem ústavu Nordhausen, který zkoumal V-2, inženýr Koroljov. Nový šéf nabídl Mišinovi: „Vasiliji Pavloviči, byl bych rád, kdybyste mně dělal zástupce.“ Koroljov si ho cenil jako konstruktéra, jeho prudkost a složitost charakteru přehlížel.
Koncem léta se vrátil Mišin do Moskvy. Koroljova jmenovali hlavním konstruktérem „výrobku číslo 1“ – tedy kopie německé V-2 – ve výzkumném ústavu NII-88, který vznikal v objektu staré dělostřelecké továrny v Kaliningradu, u železniční stanice Podlipky, jižně od Moskvy.
Řídil vývoj nejdůležitějších raket
Bezútěšnost staré fabriky u Moskvy mladého inženýra vyděsila: „Byl jsem překvapen, že továrna není na výrobu raket připravena. Museli jsme začínat doslova z ničeho.“
Když zvládli výrobu německých raket pod označením R-1, vyvinuli ještě lepší střelu R-2. Všichni přitom museli zdolávat neuvěřitelné obtíže vyplývající z nízké úrovně techniky, neznalosti a liknavosti dělníků a montérů.
Šéfprojektant všech sovětských pilotovaných plavidel a první vědec-kosmonaut Konstantin Feoktistov
Příčiny hodně havárií často sváděl Mišin teatrálně na Gluškovy motory, byť neměl vždy pravdu – vzpomínal šéfprojektant Konstantin Feoktistov. Valentin Gluško se někdy chtěl vrhnout na svého kritika, ale okolo stálo příliš mnoho lidí, takže jenom tiše soptil.
Koroljov mnohdy přijímal Gluška za přítomnosti Mišina. „Klasické rozdělení úloh,“ komentoval Feoktistov. „Mišin jako kohout vyskakoval na Gluška a Koroljov vystupoval v roli smiřovacího arbitra.
Možná že už tehdy v sobě Gluško začal hromadit nepříznivé emoce jak k Mišinovi, tak ke Koroljovovi, což nakonec sehrálo roli v jejich rozchodu nad raketami s vysoce účinnými pohonnými látkami a nad raketou N-1.“
V dubnu 1947 dostal Koroljov za úkol postavit R-3 o doletu 3 tisíce kilometrů. První výpočty a teoretické předpoklady mělo dodat třetí oddělení OKB-1, jak byla nazvána Koroljova konstrukční kancelář, vedené Mišinem. Avšak na podzim 1949 se ukázalo, že motoráři zřejmě nebudou schopni včas vyvinout potřebné pohonné jednotky.
NII-88 tedy nesplní vládní zakázku. Mišin navrhl: „A co kdybychom místo R-3 přešli rovnou na mezikontinentální raketu R-7 a vojáky dočasně uspokojili strategickou balistickou střelou R-5, kterou staví kolegové?“ Koroljov souhlasil. Konstrukci rakety R-7 vedl od začátku, tedy od roku 1950, Mišin.
Rovněž tak šéfoval projektantům a konstruktérům střely R-11, která měla mít dolet 270 kilometrů. Překypoval nápady a energií, pracoval ve dne v noci. Nicméně stačil se oženit a s manželkou Ninou přivést na svět tři dcery.
Rada hlavních konstruktérů řídila zpočátku po technické stránce vývoj sovětské kosmonautiky
V dubnu 1956 dostala skupina atomových fyziků a raketových odborníků včetně Mišina za dokončení R-11 zlatou hvězdu Hrdiny socialistické práce.
Raketu R-7, monstrum o 300 tunách, mohli testovat až na novém polygonu v Kazachstánu u železniční stanice Ťuratam. Střelnici stavěli od ledna 1955. I ti nejvyšší pracovníci museli vzít za vděk spartánským ubytováním. Jeden ze čtyř dřevěných finských domků obydleli Koroljov a Mišin.
Nová raketa měla dopravovat atomovou bombu vážící 5,5 tuny na cíl vzdálený 12 tisíc kilometrů. Na podzim 1957 vynesla první družici a další umělá kosmická tělesa. Její tvůrci se stali v tajném raketovém a kremelském společenství okamžitě slavnými.
Mezitím fyzici vylehčili své atomové a vodíkové hlavice – nejmenší váží necelých 3,5 tuny. Začátkem roku 1958 dostaly tři konstrukční kanceláře za úkol vyvinout mezikontinentální raketu pro dopravu menší hlavice na vzdálenost 13 tisíc kilometrů. Armáda zařadí do výzbroje ten nejlepší typ.
V OKB-1 vedl vývoj tohoto nosiče R-9 opět Mišin. Jako vždy má za úkol nejdůležitější rakety. Nejvíc ho pálila otázka, jak dlouhodobě uložit hluboce podchlazený kapalný kyslík v nádržích rakety, aby mohla takřka okamžitě startovat. Mišin navrhl řešení, které umožnilo dlouhodobé setrvání střely v pohotovostním stavu. Jeho revoluční myšlenku uplatnili při stavbě dalších sovětských raket.
Hlavní konstruktér Koroljov byl ve spojení s Gagarinem touto vysílačkou
V květnu 1961, po Gagarinově triumfu, vyhlásil prezident John Kennedy ambiciózní cíl: do konce desetiletí vyslat lidi na Měsíc.
Koroljov stavěl superraketu N-1, která by měla v konečné verzi dopravovat na nízkou dráhu okolo Země náklad až 80 tun. Její vývoj vedl jako obvykle Mišin.
Tento štíhlý válec vysoký 105 metrů měl dopravovat na nízkou dráhu okolo Země až 98 tun nákladu. To by umožnilo vynést k Měsíci kabinu se dvěma muži, takže jeden by mohl v lunárním modulu přistát na jeho povrchu. Vysazení jediného člověka bylo ohromné riziko, ale jiná možnost neexistovala.
„Vojenští velitelé neměli o let na Měsíc prakticky žádný zájem,“ přiznal později Mišin. „Požadovali vypouštění kosmických strojů do blízkého vesmíru. Zájmy vojáků na jedné straně a civilních a vědeckých institucí na straně druhé byly naprosto rozdílné.“ A proto se zpozdil jak její vývoj, tak výstavba startovacího komplexu na Bajkonuru. Ani rozhodnutí Kremlu z léta 1964 podpořit lunární projekt nepřivedlo generály k větší součinnosti.
Petice náměstků zapůsobila – Mišin šéfem
V pátek 14. ledna 1966 odpoledne zazvonil na Mišinově stole telefon. Náměstek ministra zdravotnictví Avetik Burnazjan mu oznámil: „Sergej Pavlovič Koroljov zemřel během operace.“ A první náměstek hlavního konstruktéra, velký statný osmačtyřicetiletý chlap, se rozbrečel jako malé dítě.
Na pohřeb zakladatele sovětské praktické kosmonautiky přijel do Moskvy Viktor Makejev, šéf OKB-385 v Miasmu, specializované na námořní rakety. Samozřejmě nevynechal ani Podlipky. Náměstkům hlavního konstruktéra navrhl: „Mládenci, měli bychom navrhnout Koroljovova nástupce. Přece nechcete, aby vám sem dosadili někoho shora!“
To máš pravdu – souhlasili všichni. Boris Čertok mu nabídl: „Vezmi tu funkci ty. My napíšeme dopis na ÚV KSSS, ve kterém tě navrhneme.“
Dvaačtyřicetiletý Makejev však nekompromisně odmítl: „Mám zajímavou práci. Nerad bych ji opouštěl.“
Čertok a Konstantin Bušujev se tedy shodli na Mišinovi, který z neznámých důvodů mezi nimi právě neseděl.
Ostatní přikyvovali, jenom Sergej Krjukov namítl: „Hlavní konstruktér by měl mít trpělivost s lidmi, vyslyšet všechny návrhy. To Mišin neumí. Poslouchá jenom toho, kdo se mu líbí, a potom si stejně dělá, co sám chce. Navíc si nedovedu představit, že by řídil radu hlavních konstruktérů.“
Nakonec hlasovali. Až na Krjukova dali všichni hlas Mišinovi. Sepsali tedy petici adresovanou ministru všeobecného strojírenství, Vojensko-průmyslové komisi a sekretariátu ÚV KSSS.
Vasilij Mišin
Potom odešli za Mišinem: „Souhlasíš s naším návrhem?“ Náměstek poděkoval. Později tvrdil, že se za novou funkcí nehnal.
Nicméně schvalovací proces trval dlouho. Tajemník ÚV KSSS Dmitrij Ustinov, který odpovídal za raketovou oblast, totiž počítal s Georgijem Ťulinem, generálem, který s raketovými inženýry důvěrně spolupracoval už od Německa. Také přemýšlel o Sergeji Ochapkinovi, ale ten se vyznal jenom v kosmických lodích, nikoli v nosičích. Teď musel vzít Ustinov v úvahu dopis náměstků. Nakonec s navrženým kandidátem souhlasil. Potom ho schválilo politbyro ÚV KSSS, souhlas vlády a ministra všeobecného strojírenství byl jenom formalitou. Až 11. května dostal Mišin oficiální jmenování.
Mezitím ministr v březnu přejmenoval OKB-1 na Ústřední konstrukční kancelář experimentálního strojírenství (CKBEM). Zkušební závod 88 se stal Závodem experimentálního strojírenství (ZEM). Údajně je třeba rozdělit utajené provozy od neutajených a zamotat hlavu agentům CIA.
Mišin zdědil přes 25 různých projektů. Největším je superraketa N-1 – podílelo se na ní 26 konstrukčních a výzkumných institucí plus na 500 továren. Chystaly se letové zkoušky bojové rakety TR-2. Začne se testovat prototyp lodi Sojuz. Museli dokončit přípravy k automatickému spojení dvou plavidel na oběžné dráze. V továrnách zápasili s výrobou jednotlivých dílů nosiče N-1 a lunárních plavidel L-1 pro oblet a L-3 pro přistání, což měly být upravené Sojuzy. Nový šéf dohlížel i na činnost filiálek v jiných městech. Spoustu úkolů domlouval s ministerstvem obrany, hlavně s velitelstvími letectva a raketových vojsk, s ministerstvem zdravotnictví, s ministrem všeobecného strojírenství, které mělo na starosti raketový a atomový průmysl, Sergejem Afanasjevem a s Ustinovem.
V březnu Mišin oznámil první zásadní rozhodnutí: Přestaneme chystat pokus s vytvořením umělé gravitace kabelovým propojením orbitální stanice a meziplanetárního plavidla.
Čertok si uvědomil, že závod o Měsíc prohráli. Vždyť Američané počítali s vypuštěním svého Saturnu 5 v září 1967 a s prvním pilotovaným letem Apollo rok následující. A Mišin mohl odstartovat první N-1 nejdřív v roce 1969. I prezident Akademie věd Mstislav Keldyš, který si tento propad uvědomoval, změnil názor a začal dávat přednost výzkumu Měsíce pomocí automatů.
Proti ostatním hlavním či generálním konstruktérům měl Mišin jednu obrovskou nevýhodu – byl nový a mladý, přitom jim měl dávat zakázky na motory, řídicí aparatury, pozemní zařízení, prostě na všechno. Takový mladíček měl předsedat radě hlavních konstruktérů. Navíc nebyl akademikem, nýbrž pouze členem-korespondentem Akademie věd. Za akademika ho zvolili až na podzim 1966.
Luna 9 měkce přistála na Měsíci 3. února 1966. Její aparatura vyslala čtyři panoramatické fotografie svého okolí. Koncem března se Luna 10 stala první umělou družicí Měsíce. Nicméně její hlavní úkol nebyl vědecký, nýbrž politický – vysílá Internacionálu, „hymnu světového proletariátu“. Právě probíhal stranický sjezd, na němž si upevňuje svou pozici Brežněv.
Pokračovala příprava dalších pilotovaných výprav. Ve Voschodu 3 měli letět Boris Volynov a Georgij Šonin v březnu 1966 na 19 dnů. Jejich start však zdržovala spousta technických potíží. Koncem března a začátkem dubna havarovalo několik nosičů R-7. Blížily se letové zkoušky kosmického plavidla druhé generace Sojuz. Voschod 3 proto zrušili.
Text je první ukázkou z připravované knihy Karla Pacnera KONSTRUKTÉŘI RAKETOVÉHO VĚKU. Druhou část o sovětském dobývání Měsíce si můžete přečíst zde.
