"Vysoký bledý muž seškobrtal do sklepa poté, co se na nás snesla první vlna šrapnelů z pravidelného večerního ostřelování. V jeho očích se mísila zloba a strach. Vypadal vyšší, protože byl pohublý. Jeho škaredá ústa zakrýval veliký knír."
Tak popisuje Adolfa Hitlera jeho spolubojovník z války, německý spisovatel Alexander Moritz Frey. Jeho zápisky byly dlouho skryté v archivu a teprve zhruba po půl století po jeho smrti vyšly na povrch. Včetně překvapivého zjištění: "Knír si Hitler později musel zkrátit, aby se vešel do nových plynových masek."
Mladý Hitler (vlevo dole) s dalšími německými vojáky během první světové války.
Do odhalení této věty v roce 2007 se historikové obvykle domnívali, že Hitler zvolil knír typu "kartáček" pouze jako módní doplněk vizáže. Podobný styl měl třeba legendární herec a komik Charlie Chaplin.
Fotografie z fronty ukazují mladého Hitlera s plným knírem pruského stylu. Ale bojový plyn, který britské vojsko proti Němcům použilo, donutil německou armádu vybavit vojáky plynovými maskami. A ty s velkým knírem nebyly kompatibilní. Knír pravděpodobně znemožňoval spolehlivé a přiléhavé nasazení masky na obličej.
Bez masky to nešlo
I tento historický detail zdůrazňuje, jak velkou roli plyn v západní válce od svého nasazení Němci v dubnu 1915 postupně začal hrát. Stal se běžnou součástí bojových operací na všech hlavních bojištích a armády se musely přizpůsobit a chránit své vojáky. Nebo alespoň jejich bojeschopnost, protože plyn vojáky spíše vyřazoval z boje, než aby plošně zabíjel.
Hlavním prostředkem obrany se stala protiplynová maska, kterou všichni poněkud nelogicky označujeme naopak jako „plynovou“. Nešlo o vynález první světové války. Pokusy o ochranu před nebezpečnými plyny a zplodinami například během důlní činnosti jsou známé už od starověku (první důkladně doložené použití chemických zbraní máme už z válek Římanů proti Sásánovcům).
Houbu napuštěnou vodou používali proti prachu či dýmu už staří Řekové, jako respirátor (se sušenými bylinami místo filtru) sloužil dlouhý „zobák“ středověkých lékařských masek. Moderní podobu získala zřejmě zhruba v polovině 19. století, kdy nabyla maska svých hlavních rysů včetně základní podoby filtru a ventilu otevírajícího se jen při výdechu. Chránit měly horníky proti prachu a hasiče.
Chemická válkaChemik Fritz Haber otevřel na počátku 20. století cestu k výrobě hnojiv. A výbušnin. Za války se pak stal „otcem chemických zbraní“, které zcela změnily zákopovou válku. O chemické válce si přečtěte více v článku profesora Friedricha. |
Do vojenské výzbroje se první protichemické ochranné prostředky dostaly právě v roce 1915. První je měly jednotky německé armády, které s bojovými plyny měly pracovat a nasadit je proti nepříteli. Velkou roli v jejich vývoji sehrála stejná pracoviště, která měla na starost vývoj plynů, především ústav vedený největším německým chemikem té doby Fritzem Haberem (označovaného někdy za „otce německých chemických zbraní“).
Spojenci především reagovali na německý vývoj. Proti nasazení chlóru se používal jednoduchý tampón napuštěný roztokem jedlé sody, která chlór neutralizovala. Časté bylo používat i látku namáčenou v moči, která měla být účinnější než voda.
Ale tampóny byly jen improvizované řešení. Jak se frekvence i seznam používaných bojových látek postupně rozšiřovaly, musela se přizpůsobit i ochrana. Prakticky všechny masky postupně začaly chránit nejen ústa a nos, ale také citlivé sliznice kolem očí. Podoba masek se přesto až do konce války úplně neustálila. A jejich dnešní forma (celoobličejová maska s pryžovou tzv. lícnicí a charakteristickým filtrem) zvítězila až během následující světové války.
Různé typy plynových masek používaných za I. světové války. Horní řada: maska amerického námořnictva (starší typ); maska amerického námořnictva; americký C.E. Respirator; americký R.F.K. Respirator; americký A.T. Respirator, americký K.T. Respirator; americký model z roku 1919. Prostřední řada: britská Black Veil Mask; britská P.H. Helmet; britský Box Respirator; francouzká M2; francouzská maska Tissot pro dělostřelce; francouzská maska A.R.S.. Spodní řada: německá maska z konce války (patrně Ledermaske); neurčená ruská plynová maska, italská maska Maschera polivalente; americká nouzová maska pro týl; americká maska Connell.
Úspěšné i slepé cesty
Přímou cestou k moderním maskám se vydala především německá armáda. Už první typ, v roce 1915 zavedená tzv. Linienmaske, se hodně podobá těm moderním. Následující typ, takzvaná Gummimaske, už dokonce měla možnost rychlé výměny šroubovacích filtrů, která tak mohla být provedena i během probíhajícího útoku. V roce 1916 pak byla zavedena ještě vylepšená Rahmenmaske, která lépe seděla na obličeji. Dostala navíc také další popruh přes temeno hlavy, aby se nepohybovala a lépe těsnila.
Německá obsluha kulometu v protiplynových maskách. Zdá se, že jde o tzv. Rahmenmaske.
Měly ještě jednu zvláštnost, která se dnes už nevyskytuje. Maska (správně lícnice, což je část masky chránící obličej) byla ještě pod průhledy pro oči (správně zorníky) hodně volná, aby si voják mohl přebývající látkou otřít vlhkost právě ze zorníků. Další typ, tzv. Ledermaske, už měl na zornících želatinu, která vstřebávala vlhkost, aby se záhyby mohly odstranit.
Název Ledermaske asi všem s jen základy němčiny napoví, že tato maska byla poněkud zvláštní použitým materiálem. Německo nemělo vlastní zdroj pryže, a tak se tento typ vyráběl z kůže. Ta musela být ošetřena (šlo hlavně impregnace oleji), aby fungovala, jak měla. Maska už také měla pokročilý třístupňový filtr označovaný jako 11-C-11. Písmeno C označuje vrstvu aktivního uhlí. Vnější vrstvy byly z křemeliny (tedy křemičité horniny) a chránily proti kyselým látkám, jako byl chlor.
Frey o Hitlerovi„Lidé, kteří tvrdili, že Hitler je zbabělec, neměli pravdu,“ napsal Frey, který s Hitlerem sloužil za první světové války. „Ale nebyl ani statečný, na to mu chyběla jistá vyrovnanost. Byl vždy ostražitý, připravený jednat, zákeřný, velmi mu záleželo na něm samotném.“ Frey, přesvědčením pacifista, také osvětlil, proč se Hitler během první světové války nedočkal kariérního postupu v armádě: povýšení se většinou dočkali lidé sloužící přímo na frontě. Hitler si (podobně jako Frey) vybíral stanoviště dále od fronty, kde na něj čekalo méně útrap. „V porovnání se strádáním v zákopech bylo naše stanoviště malou oázou.“ |
Ale i přes moderní podobu mnoha masek se v první světové válce hojně objevovaly masky z dnešního pohledu exotické. Například tzv. vlhké, u kterých se dýchalo celým povrchem masky. Taková byla například francouzská M2. I když šlo o přechodnou a časem v podstatě zapomenutou vývojovou větev, neznamená to, že takové masky musely být úplně primitivní. Například M2 měla dvě impregnované mulové vrstvy: vnější byla napuštěna ricinovým olejem, mýdlem (louhem sodným), glycerinem a alkoholem. Vnitřní pak byla chráněna síranem nikelnatým, formaldehydem a amoniakem, z nichž vznikal hexamethylentetramin (neboli urotropin, který zachycoval fosgen), dále glycerinem, sulfanilátem sodným, uhličitanem sodným a vodou. (Informace podle Vojenského historického ústavu (VHÚ).)
Nevýhody vlhkých masek však nakonec jasně převážily. Podle historiků VHÚ bylo nošení této masky nepříjemné: „Tkanina byla lepkavá a někdy docházelo k podráždění sliznice (snad účinkem formaldehydu nebo chloraminu uvolňovaného při chemických reakcích impregnačních látek s těmi bojovými.) Nevýhodou byla také těsnící linie, která přecházela přes nos, tudíž maska dobře netěsnila.“
Oslepení
I když se Hitler musel kvůli masce vzdát vlasteneckého vilémovského kníru, minimálně jednou v životě mu tehdejší ochrana proti chemickým zbraním nepomohla. V noci ze 13. na 14. října roku 1918 se Hitler plynem přiotrávil. Nebyl sám, na výšinách u města Wervick poblíž Yper byli on a několik jeho spolubojovníků při ústupu ze zákopu zasaženi britským yperitem. Většina z nich oslepla a do bezpečí se dostali jen díky tehdy často používané taktice - chytili se za ramena a nechali se vést někým, kdo nebyl oslepen docela.
Obraz „Zasaženi plynem“ Johna Singera Sargenta dokončený v roce 1919 zachycuje typický následek útoku yperit. Řada vojáků během nich přišla dočasně o zrak a do týlu se dostávali v pěších kolonách.
Po prvotním ošetření ve Flandrech se mladý Hitler dostal 21. října 1918 do nemocnice v Pasewalku. Zde pro něj válka skončila. Vrchní vedení už hledalo, jak se zbavit zodpovědnosti za prohru a dojednat smír.
Když se o míru a revoluci dozvěděl, označil je Hitler za „největší hanebnost století“. Nacistická propaganda později často operovala tím, že revoluce mohla za vojenskou prohru, přestože podle historiků tomu bylo naopak. A Hitler rozhodně osobně udělal vše pro to, aby titul „hanebnost století“ nezůstal roku 1918.
