Jméno příjemce bylo většinou zkomolené. Avšak pražská pošta o Ludvíku Očenáškovi věděla. To jemu patřily dopisy adresované "Českému šéfu vesmírné vzducholodi", "Staviteli měsíční rakety", "Vynálezci plánu, jak letět na Měsíc" a podobně.
Češi v kosmua na Technetu - nová kniha Karla Pacnera Křest knihy se uskuteční 10.11.2011 v 10 hodin v Knihkupectví Academia na Václavském náměstí. I když se z Čechů do vesmíru dostal jenom Vladimír Remek, po hvězdách sahaly stovky českých odborníků z nejrůznějších oborů – astronomové, geofyzici, fyzici, geochemici, spojaři, letečtí lékaři, psychologové… Přispívali k poznání vesmíru okolo nás i samotné planety Země, která se v mnoha případech nejlépe zkoumá z kosmických výšin. Osudy méně i více známých přiblíží nová kniha známého popularizátora vědy Karla Pacnera, která vyjde na začátku listopadu u nakladatelství Academie. Technet vám z knihy našeho dlouholetého spolupracovníka přinese několik ukázek. V prvním dílu se podíváme na nejstarší historii vývoje českých raket. |
Obsah dopisů by nezasvěceného překvapil: "V polských novinách jsem četla, že chcete vystřelit raketu k Měsíci a hledáte cestující. Jsem vysoká 5 stop a 4 palce, vážím 138 liber, jsem blondýnka, umím polsky a anglicky. Pracuji jako ošetřovatelka. Je mi dvacet let. Miss Sally G., Pennsylvanie, USA."
"Jsem 24 let stár, římský katolík, svobodný, nekuřák, nepiják, také nehráč. Kdybyste mne zařadil do posádky, budu cestovat pod pseudonymem Karel Šíma."
Pro poštu mezi kontinenty
Ludvík Očenášek, vlastenec, továrník a všestranný konstruktér, se na Měsíc nechystal. Aspoň zatím. Uvažoval mnohem střízlivěji. V zahraničním odborném tisku četl o zkouškách s různými raketami.
První rakety na kapalný pohon, které měly sloužit k výpravám do vesmíru, se pokoušel přimět ke startu americký profesor fyziky Robert Goddard od poloviny minulého desetiletí. První úspěšně vypustil 16. března 1926 - dosáhla výšky 17 metrů a dopadla 57 metrů od startovací věže. Počtvrté se mu zdařilo vypuštění 17. července 1929. Tehdy se raketa vznesla do výšky 30 metrů a tam se od ní oddělily přístroje, které se snesly dolů na padáku.
Přijďte na naší přednáškuTřikrát do hlubin vesmíru. Co se nám děje nad hlavou a jak to začalo 11.11.2011 budova Akademie věd Národní třída - 17:00 Přednáší: Karel Pacner, Antonín Vítek, Marcel Grün |
Německý novinář Max Valier v letech 1928-1930 zkoušel využívat mnohem jednodušších raket s prachovou náplní pro pohon aut, saní a kluzáků. Přitom dosahoval dosud nevídaných rychlostí. Při pokusech s jedním novým motorem vybuchla spalovací komora a vynálezce v květnu 1930 zahynul.
Zato profesor Hermann Oberth v Německu pořád neuměl sestrojit dobrý kapalinový motor, který by při pokusech nevybuchoval. Pod pláštíkem vojenského tajemství vyvíjeli raketové střely a pomocné raketové motorky pro letadla, všechny typy na střelný prach, na přelomu dvacátých a třicátých let Rusové v Leningradě (dnes opět Petrohrad) - avšak o nich, stejně jako o teoretiku Konstantinu Ciolkovském, nikdo nevěděl.
Český konstruktér považoval rakety za nejvhodnější prostředek pro dopravu pošty mezi vzdálenými místy, zvláště mezi Evropou a Amerikou. Proto se pustil v roce 1928 do jejich stavby. Následující rok dokonce pozval do Prahy Obertha, aby se s ním poradil.
Karel Pacnerse narodil v roce 1936. Byl redaktorem Mladé fronty a MF Dnes pro vědu, v listopadu a prosinci 1989 jeden ze tří volených zástupců šéfredaktora MF. Napsal přes 25 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a špionáži. V roce 2008 vydal se spoluautorem Antonínem Vítkem knihu Půlstoletí kosmonautiky, která vznikla na základě seriálu pro Technet.cz. Další knihy: Atomoví vyzvědači (2007), Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc (2006), 2. díl Souboj o stanice (2007). |
Během dvou let postavil celou sérii raket. Třebaže byly na prachový pohon, autor je na tehdejší dobu koncipoval poměrně moderně, některé dokonce vybavil obrovskými stabilizačními plochami. Největší byla vysoká tři čtvrtě metru.
V neděli 2. března 1930 je přivezl na pláň nad Bílou Horou u Prahy, aby je vyzkoušel. Většina odstartovala, jenom některé vybuchly. Dvoustupňový model dosáhl rekordní výšky 2,5 kilometru a zpátky se vrátil na padáku. Pro těch několik desítek náhodných diváků to byla atrakce, o jejichž důsledcích neměli ani ponětí.
Opatrný, přesto neúspěšný
Bohužel podrobnosti o konstrukci těchto raket neznáme. Očenášek se bál, že by mu je mohl někdo ukrást, jako se to stalo s jeho rotačním motorem pro letadla. Dokonce chybí i údaj o množství typů raket a složení jejich pohonných hmot. Zbyly dva modely raket a patentová přihláška na turboraketu z konce dubna 1930.
Český raketový průkopník Ludvík Očenášek
V zasvěcených kruzích vzbudil Očenášek pozornost. O jeho úspěchu referoval i nejrozšířenější newyorský deník Sun na první stránce pod titulkem Nejnovější plán - pošta raketami. Avšak velké výdaje a čas, které věnoval raketám, plus hospodářská krize dolehly i na majitele elektrotechnické továrničky Očenáška. Pan továrník zkrachoval.
Koncem prosince 1933 nastoupil do funkce vedoucího konstrukce automatů u firmy Baťa. Vyvíjel pro ni hydrodynamický člun na reaktivní pohon s nízkým ponorem, který se hodil do moravských řek. Rovněž ministerstvo národní obrany se o toto plavidlo zajímalo. Nakonec však zůstalo jenom u zkušebního prototypu.
V letech, kdy se blížila válka, pracoval Očenášek hodně pro vojáky. V dubnu 1938 si nechal patentovat střelnou zbraň pro okřídlené projektily s raketovým palivem.
V roce 1938 začal tajně stavět útočnou protitankovou raketu. Při zkouškách v jednom lomu si ověřil, že má dostřel 2,5 kilometru a poměrně malý rozptyl. Tuto střelu dokončil za okupace a pomocí domácího odboje poslal její plány do Londýna, ale cestou se ztratily.
Bojové rakety
Čerstvý absolvent pražské techniky inženýr Rudolf Pešek působil v letech 1929–1930 jako konstruktér ve zbrojním oddělení Vojenského technického ústavu v Praze. Když se seznámil se zahraniční literaturou o raketách, navrhl pumu s raketovým urychlovačem, která by se vypouštěla z letadel. Jeho nadřízený kapitán Bestr načrtl bojovou část rakety. Třebaže získali na tuto zbraň v roce 1930 patent P 820, ministerstvo obrany o ni neprojevilo zájem.
Český raketový průkopník Rudolf Pešek
"Jak jsem se vůbec dostal k raketám?" objasňoval profesor Pešek. "Odjakživa mě zajímalo všechno, co létá, a to víc než ostatní dohromady. Zabýval jsem se letectvím a raketa patří k létajícím strojům. Kvůli raketám jsem si v ústavu ztrpčil život, a proto jsem po roce odešel do továrny Letov."
Rovněž známý letecký konstruktér inženýr Alois Šmolík se spolu se dvěma kolegy zabýval v první polovině třicátých let myšlenkou na postavení bojové protiletadlové rakety TRUL – technického raketového útočného letadla. Po vystřelení z mateřského letadla měla TRUL přitáhnout hluk motoru nepřátelského stroje. Aby její dráhu neovlivnil hluk mateřského letadla, musela letět rychleji než zvuk, proto zvolili konstruktéři raketový pohon. V továrně v Příbrami tento motor úspěšně vyzkoušeli, ale na ministerstvu národní obrany si něco takového opět nedovedli představit.
Není divu, málokterý generál ve třicátých letech uvažoval o raketách jako o účinné zbrani - několik vlivných vojáků přesvědčili jenom sovětští a němečtí inženýři. V jiných zemích narazili na zeď nezájmu. Ani vědci nebrali představy o výpravách do vesmíru vážně. Rakety povětšinou zůstávaly ve vědomí lidí jako atrakce pro velkolepé oslavy.
