První díl článku o misi Apollo 8 si můžete přečíst zde |
Mise měla dva kritické manévry, přičemž oba proběhly nad odvrácenou stranou Měsíce. Tedy bez rádiového spojení s řídicím střediskem. Kdyby se cokoliv pokazilo, byli by na řešení problému astronauti sami. V nejhorším případě bychom se nikdy nedozvěděli, co se vlastně stalo.
Po třech dnech konečně Měsíc
Když mělo Apollo 8 zmizet při pohledu ze Země za Měsícem, rozloučil se spojař Jerry Carr s posádkou slovy: „Vezete se na tom nejlepším ptákovi, jakého jsme mohli najít.“ Lovell odpověděl: „Uvidíme se na druhé straně!“
Následující hodinu panovalo v řídicím středisku napětí, lidé měli poprvé vstoupit na lunární oběžnou dráhu a (dle plánu) od nich nepřicházejí žádné zprávy. Apollo 8 ovšem bylo výborným plavidlem: v čase 69 hodin 8 minut 16 sekund po startu došlo k zapálení jeho hlavního motoru na 4 minuty a 7 sekund. „Byly to nejdelší čtyři minuty v mém životě,“ konstatoval později James Lovell.
O něco později astronauti poprvé spatřili Měsíc, k němuž už tři dny letěli. Teoreticky ho mohli vidět z oběžné dráhy Země, ale to měli plné ruce práce s kontrolou lodi a na koukání z okének nebyl čas. K Měsíci s lodí otočenou kabinou s posádkou (a průzory) k Zemi. Když prolétali kolem něj, byl zase ve stínu. Takže ač byli „na dosah ruky“, neviděli jej.
Kterak jsme objevili ZemiPosádka Apolla 8 získala unikátní snímky „Země nad Měsícem“. Bylo to na čtvrtém obletu Měsíce, kdy měli astronauti možnost poprvé pozorovat něco neskutečného: východ Země nad Měsícem. William Anders zachoval duchapřítomnost a událost vyfotografoval.  Nejprve na černobílý film, vzápětí i na barevný. Fotografie se pak stala jedním ze symbolů programu Apollo a kosmonautiky vůbec. Po návratu ale vypukl spor ohledně autorství: to si přisvojoval jak Anders, tak Borman. Vzápětí se k nim přidal i Lovell, aby netrhal partu. Rozbory činnosti posádky později ukázaly, že autorem je nejspíše skutečně Anders. To nakonec po desetiletích přiznal i Borman, který se Andersovi dodatečně omluvil za to, že ho chtěl připravit o autorství fotografie. S trochou nadsázky se dá říci, že v rámci mise Apollo 8 jsme zkoumali Měsíc – a objevili při tom Zemi. |
Začal dvacetihodinový pobyt na lunární orbitě. Astronauti zkoušeli kosmickou loď nebo fotografovali Měsíc. Zvláště oblast Mare Tranquillitatis (Moře klidu), kam se počítalo s prvním pilotovaným přistáním. Zanedlouho byli astronauti „k smrti unaveni“ (dle Bormana), ale neztráceli smysl pro humor. A tak začali pojmenovávat dosud neoznačené krátery na Měsíci po lidech zapojených do programu Apollo: Low, Gilruth, Shea, Grissom, White, Chaffee, Kraft, See, Bassett… Když se jim ozval spojař John Aaron s požadavkem, aby provedli překonfiguraci systému zajištění životních podmínek, hned po něm jeden kráter taky pojmenovali.
Bezradný mediální poradce
Vrcholem mise se stal vánoční televizní přenos od Měsíce. Frank Borman tušil, že půjde o extrémně sledovaný a důležitý moment, ale marně si lámal hlavu s tím, co by v přenosu mělo zaznít. Obrátil se na svého přítele Si Bourgina. Dnes bychom řekli, že byl jeho mediálním poradcem: radil mu, jak odpovídat na otázky novinářů. Bourgin sedl k psacímu stroji, ale vše, co napsal, končilo v koši. Mediální poradce byl v koncích, takže jej nenapadlo nic lepšího, než zavolat svému mediálnímu poradci. Zvedl telefon a vytočil číslo svého přítele Joa Latina. Souhlasil, že něco napíše. Než zavěsil, Bourgin poznamenal: „Mimochodem, musí to být hotové do čtyřiadvaceti hodin.“
Latin ujistil přítele, že to bude hračka a věc pustil z hlavy s tím, že text napíše večer před spaním. Uložil děti do postele a sedl k psacímu stroji. Záhy zjistil, že splnit slib vůbec nebude jednoduché: „Všechno, co jsem napsal, se vždy stočilo k míru na Zemi. Jenže my byli ve válce ve Vietnamu! Ať jsem napsal cokoliv, přišlo mi to hloupé. Na podlaze za chvíli bylo množství koulí ze zmačkaného papíru.“
V jednu chvíli ho napadlo: „Co vlastně hledám?“A v hlavě uslyšel znít majestátní varhany. Vyběhl po schodech do ložnice a vzal do ruky Bibli. Kvůli času přenosu (vánoční svátky) hledal inspiraci v Novém zákoně, ale žádná pasáž se mu nezdála jako vhodná. Opět byl ve slepé uličce. O půl čtvrté ráno sešla po schodech jeho žena Christine: „Joe, co tady ještě děláš?“
Rozmrzele jí vysvětlil, na čem pracuje a ona mu s úsměvem (za vším hledej ženu) řekla, že pátrá ve špatné části. Že musí jít do Starého zákona. „Je půl čtvrté ráno a já ani nevím, kde začít,“ namítl. S úsměvem mu odpověděla: „Proč nezačít na začátku?“
Prsty s námětem na obsah televizního přenosu se jakoby samy rozběhly po klapkách psacího stroj. Ráno zatelefonoval Bourginovi s dovětkem, že jestli se Bormanovi nebude líbit, ať nápad hodí za hlavu. Bourgin to veliteli mise předal a víc se o věc nezajímal.
Končíme s přáním dobré noci a krásných Vánoc
Přenos od Měsíce začal pozdě v noci, 24. prosince o půl jedenácté východoamerického času. Pro úplnost: v USA šlo o běžný pracovní den, slaví se až Narození Páně 25. prosince. Obchody nechaly déle otevřeno, sousedé se sešli u televizních přijímačů, restaurace pořádaly společné sledování televize. Amerika měla svoji posádku u Měsíce, což byla neskutečná zpráva.
„Hlásí se vám Apollo 8 s přímým přenosem od Měsíce,“ vítá diváky velitel letu Frank Borman. „Každý z nás vidí Měsíc trochu jinak. Na mne působí jako širá, opuštěná a mrtvá rozloha ničeho, připomínající moře pemzy. Nehostinné místo pro život či práci.“
Následovalo očekávané seznámení s misí i kosmickou lodí, pohledy z okna na Měsíc, vysvětlení, že se brzy (a kde) bude přistávat. Když se přenos blížil ke konci, promluvil William Anders: „Nyní se blížíme k okamžiku východu Slunce a pro všechny lidi na Zemi má posádka Apolla 8 vzkaz, který by ráda předala. Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami. I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo. A viděl Bůh světlo, že bylo dobré; i oddělil Bůh světlo od tmy.“
Pak do přenosu vstoupil James Lovell: „A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí. I byl večer a bylo jitro, den první. Řekl také Bůh: Buď obloha uprostřed vod, a děl vody od vod! I učinil Bůh tu oblohu, a oddělil vody, kteréž jsou pod oblohou, od vod, kteréž jsou nad oblohou. A stalo se tak. I nazval Bůh oblohu nebem. I byl večer a bylo jitro, den druhý.“
Jako poslední se přidal Frank Borman: „Řekl také Bůh: Shromážděte se vody, kteréž jsou pod nebem, v místo jedno, a ukaž se místo suché! A stalo se tak. I nazval Bůh místo suché zemí, shromáždění pak vod nazval mořem. A viděl Bůh, že to bylo dobré. A od posádky Apolla 8: končíme s přáním dobré noci, hodně štěstí, krásných Vánoc a Bůh žehnej každému z vás, všem lidem na Zemi.“
Konec, obrazovka potemněla.
Za okny se tiše snášely sněhové vločky a každý, kdo přenos sledoval, se bál pohnout, aby nenarušil posvátnost okamžiku. Každému se vyryla do paměti nejen slova pronesená posádkou, ale i záběr na malou a křehkou Zemi, kterou jim astronauti jen o chvíli dříve v přenosu ukázali. Kontrast s šedivým a mrtvým Měsícem nemohl být výraznější.
Jak po letech vzpomínal Si Bourgin (zemřel 2013; pro úplnost Christine Laitionová zemřela 1997 a její manžel Joe 2002), dnes už by nebylo od Měsíce možné Genesis číst. O to je příběh silnější a unikátnější.
Co čekáte od absolventa West Pointu?
V čase 89 hodin 28 minut a 39 sekund po startu, opět nad odvrácenou stranou Měsíce a bez dohledu Země, proběhl druhý kritický manévr. Zážeh hlavního motoru, který vyslal loď zpět k Zemi. Resp. manévr byl nejkritičtější: kdyby se předchozí nevydařil, loď by prostě nevstoupila na dráhu kolem Měsíce a vrátila by se k Zemi. Kdyby ale nevyšel návratový manévr, astronauti by byli odsouzeni k smrti.
„Vezměte na vědomí, že Santa Claus přilétá,“ hlásili astronauti, když se po manévru loď vynořila nad lunárním obzorem.
Zbytek letu už proběhl prakticky bez incidentů. Apollo 8 bezpečně přistálo po letu trvající 6 dní 3 hodiny a 42 sekund. Dosedlo do třímetrových vln, přičemž se převrátilo. Šest minut, než se nafoukly vaky mající za cíl loď stabilizovat ve správné poloze, tak astronauti viseli hlavou dolů v popruzích ve svých křeslech. Houpání na rozbouřeném moři nedělalo vůbec dobře Bormanovi, který začal zvracet. Visící bezmocně v popruzích ovšem nedosáhl na hygienický pytlík, takže obsah svého žaludku vyprázdnil do přístrojové desky před sebou.
Lovell s Andersem si jej dobírali: oba byli absolventi námořní akademie, kdežto Borman chodil na West Point. Z jejich pohledu tak byl „suchozemskou krysou“: „Co čekáte od absolventa West Pointu?“ Za chvíli ovšem zvraceli taky, protože zápach v lodi byl nesnesitelný. Traduje se, že když potápěči zajistili loď a první z nich otevřel průlez, aby s úsměvem na tváři pozdravil dobyvatele vesmíru, přivítal jej takový smrad, že se s hrůzou odvrátil.
Život po Měsíci
Už před letem Apollo 8 nabídl šéfastronaut Donald Slayton Bormanovi, že jej později pošle na Měsíc. Nabízel jemu i celé jeho posádce dokonce první přistání. Kdyby kývl, v kronice lidstva by navždy nebylo jméno Neila Armstronga, ale právě Franka Bormana. Slayton vycházel z logiky, že šanci na úspěch mise výrazně zvýší, když pošle zkušenou a sehranou posádku, která už cestu absolvovala.
Borman odmítl. Po návratu Apolla 8 Slayton nabídku zopakoval. Borman odmítl podruhé s tím, že po extrémně náročné přípravě na misi a vlastní misi by se posádka nedokázala během půl roku připravit na další ještě komplikovanější let. Později to vysvětloval slovy: „Byl jsem ten nejhorší člověk pro přistání na Měsíci. Nechtěl jsem znovu riskovat kvůli sbírání šutrů.“ A dodával: „Celého tohoto dobrodružství jsem se zúčastnil jen proto, aby Amerika porazila Sověty. A to byla jediná věc, která mě motivovala: porazit ty zatracené Rusy.“ Když na palubě letadlové lodi USS Yorktown odcházel od svého Apolla 8, ani se neohlédl. Úkol, který si dal, splnil. Žádný sentiment necítil.
Jamese Lovella nepřestával Měsíc lákat. Stal se velitelem záložní posádky mise Apollo 11. „To víte, že jsem si přál, aby si Neil Armstrong zlomil nohu a nemohl letět,“ vzpomínal později se smíchem. Nakonec letěl na Apollu 13. Stal se tak prvním člověkem, který se k Měsíci vrátil. A jedním ze tří, kteří k němu letěli dvakrát (kromě něj ještě John Young a Eugene Cernan). Má ovšem smutný rekord v tom, že z oné trojice je jediným, kdo se po jeho povrchu neprošel.
William Anders se chtěl projít po Měsíci. Donald Slayton mu ovšem nabídl jen možnost vrátit se na jeho oběžnou dráhu v roli pilota velitelského modulu. To Anders odmítl, protože na lunární oběžné dráze už byl. Nakonec uzavřeli dohodu: Anders ještě pomohl NASA tím, že byl v záložní posádce Apolla 11. Pak ovšem pověsil skafandr na hřebík a odešel do astronautického důchodu.
20. července 2019 |
Zachráněný rok
Rok 1968 byl pro Spojené státy těžký. Rukou vrahů skonali Bobby Kennedy a Martin Luther King. Sjezd Demokratické strany v Chicagu se změnil v pětidenní násilné střety demonstrantů s policií. Ve Vietnamu se po ofenzivě Tet americkým silám vůbec nedařilo. Do Československa vpadly (nejen) sovětské tanky, což vedlo amerického prezidenta Lyndona Johnsona ke zrušení jednání o odzbrojení se SSSR. Násilnosti zmítaly Francií i Mexikem, kde byly několik týdnů před olympiádou zabity stovky studentů. Prostě rok, na který by všichni nejraději zapomněli. A pak v jeho posledních dnech přišlo triumfální Apollo 8.
Velitel mise Frank Borman, který nás minulý měsíc navždy opustil, vzpomínal: „Po přistání jsme dostali miliony telegramů, ale jeden si z nich pamatuji nejvíce. Stálo v něm: Gratulace posádce Apolla 8. Zachránili jste rok 1968.“
Neopomněl ovšem dodat: „Nezachránili jsme ho sami, ale zachránit ho pomohlo obrovské množství lidí, kteří uvedli Apollo do chodu.“
