Následující příběh zaznamenal v knize s prostým názvem Apollo 8 publicista Jefrey Kluger. Mimochodem, Kluger je spoluautorem knihy Lost Moon: The Perilous Voyage of Apollo 13 (Ztracený Měsíc: nebezpečná cesta Apolla 13) z roku 1994, podle níž byl později natočený film Apollo 13 s Tomem Hanksem v hlavní roli.
Několik týdnů před startem Apolla 8 se v domě velitele mise Franka Bormana konala party, které se zúčastnil ředitel letových operací v NASA Chris Kraft. V jednu chvíli zůstal sám v kuchyni se Susan Bormanovou, která využila příležitost, otočila se k němu a s vážnou tváří se zeptala: „Řekni mi, jakou mají šanci, že to přežijí?“
Kraft nechtěl odpovědět přímo: „Co chceš slyšet?“
Susan, jako žena zkušebního pilota zvyklá na ledasco, odpověděla: „Pravdu.“
„Tak padesát procent.“
„Myslela jsem, že to bude horší…“
Mise, která se vůbec neměla konat
Můžeme si o této průpovídce myslet, co chceme. Faktem je, že knihu redigovali všichni tři astronauti, kteří se mise zúčastnili. A nikdo historku nevyškrtl. A stejně tak je faktem, že Apollo 8 se pouštělo s minimálně odzkoušenou technikou do naprostého neznáma.
Pilotovaná loď Apollo tehdy měla za sebou jeden jediný pilotovaný zkušební let na nízké oběžné dráze Země. Jakékoliv hlubší zkušenosti ohledně její spolehlivosti nebo chování chyběly. Tím méně u Měsíce.
Raketa Saturn V zatím startovala dvakrát, vždy bez astronautů. S tím, že moc nechybělo a druhá mise se skončila katastrofou.
A třeba z oběžné dráhy u Měsíce se dosud nikdy žádná mise – ani bezpilotní – zpět k Zemi nevracela. Nebylo se čeho chytit.
Kromě toho si uvědomme, že s misí Apollo 8 se v rozpisu lunárního programu původně vůbec nepočítalo.
Kde se tedy vzala?
Když chybí lunární modul
Půldruhého roku po devastujícím požáru v kabině Apollo 204 (dodatečně přejmenované na Apollo 1; došlo k němu 27. ledna 1967) vše nasvědčovalo tomu, že na podzim 1968 konečně poletí první pilotované Apollo a před koncem roku odzkouší astronauti i lunární modul.
3. února 2013 |
V roce následujícím mělo další Apollo letět s lunárním modulem na vysoce eliptickou dráhu (apogeum 6 500 km), pak se plánovala zkouška celé sestavy u Měsíce a při další misi první přistání.
Jenže vývoj a výroba lunárního modulu coby zcela nového zařízení byly ve skluzu a záhy bylo zřejmé, že do konce roku 1968 připravený rozhodně nebude. Nešlo o blesk z čistého nebe: problémy byly dlouhodobé. Proto už v dubnu 1968 probírali George Low (náměstek administrátora NASA) a Chris Kraft (ředitel letových operací Střediska pilotovaných letů v Houstonu) možné scénáře programu letů na Měsíc. V nekonečném proudu technických problémů a nečekaných zdržení se bavili o možných nových misích, které by dovolily stávající „jízdní řád“ pozměnit, nebo dokonce urychlit. A tehdy vznikla hypotetická mise, která počítala se zkouškou lodi Apollo u Měsíce. Ovšem bez lunárního modulu.
Scénář vycházel z toho, že zatímco raketa i loď pro posádku jsou víceméně připravené podle předpokládaných termínů, lunární modul nabírá zpoždění. A než nějakou misi opakovat (prosté kroužení na oběžné dráze Země), bude lepší využít cenný hardware i posádky k získání nových zkušeností.
Zatím šlo jen o akademickou debatu.
Zrod cesty den po dni
Věci se daly do pohybu na konci července 1968, kdy vyrazil na dovolenou George Low. Těsně před odjezdem jej zastihla zpráva o dalším zdržení dodávky lunárního modulu pro první pilotovaný let. Mise před koncem roku byla vyloučená. Celou dovolenou přemýšlel, počítal, plánoval. A když se 5. srpna vrátil do Houstonu, zaklepal na kancelář s jmenovkou George Abbey. Abbey byl původně kapitánem amerického letectva, kterého v roce 1964 přidělili k programu Apollo. V prosinci 1967 se stal zaměstnancem NASA jako technický asistent ředitele Střediska pilotovaných letů. Šlo jednak o talentovaného inženýra, jednak o mocného zákulisního hráče. Po společné poradě zamířili za Georgem Kranzem, spolutvůrcem nápadu.
Následující den (6. srpna 1968) už seděl Low v letadle na Floridu, aby zjistil skutečný stav přípravy lunárního modulu a další techniky. Modul byl ve skluzu, raketa Saturn V a loď pro posádku ovšem mohly startovat před koncem roku. Nelenil ani Kranz, který svému týmu zadal rychlou analýzu možností provedení mise: od letové trajektorie přes schopnosti řídicích a navigačních systémů až po software. Za dva dny (8. srpna) měl na stole odpověď: mise je proveditelná. A dokonce i optimální termín startu: kolem 20. prosince 1968.
Programátorka dostala první muže na Měsíc. Věděla, že nejsou dokonalí |
Kolegů z posádky se ptát nemusím
Podotýkáme, že přípravy zatím připomínaly spíše spiknutí. Bylo ale jasné, že je nelze držet „pod pokličkou“ dlouho, a tak 9. srpna prezentovali Low, Abbey a Kraft svůj nápad řediteli Střediska pilotovaných letů Robertu Gilruthovi. Ten se též nadchl a přidal se ke spiklencům. Ještě tentýž den (tempo programu Apollo bylo skutečně neuvěřitelné) mířila skupina inženýrů z týmu německého konstruktéra Wernhera von Brauna v letadle z Huntsville do Houstonu, aby bylo možné plán probrat přímo s nimi. A ve stejný den byl informován šéfastronaut Donald „Deke“ Slayton odpovědný za výběr a přípravu posádek. Ani ten nelenil: z Kalifornie si povolal astronauta Franka Bormana (procházel zde přípravou na třetí pilotovaný let programu Apollo) a z vedlejší kanceláře astronauta Jamese McDivitta (velitel plánovaného druhého letu).
Nejprve McDivittovi oznámil, že z důvodu zdržení dodávky lunárního modulu přesouvá jeho posádku na pozdější let a novou misi k Měsíci dostane Frank Borman. McDivitt s tím neměl nejmenší problém: poslední dva roky života zasvětil vývoji lunárního modulu a chtěl být prvním, kdo se v něm proletí. Po letech vzpomínal: „Věřím, že kdybych tenkrát padl na kolena a úpěnlivě prosil o misi Apollo 8, Deke by nám ji dal.“
Stejně tak neměl problém ani Borman. Slayton se jej ještě optal, jestli s tím nebudou mít problém jeho kolegové z posádky, James Lovell a William Anders. Borman se na něj podíval: „Kdybych jim řekl, že jsem odmítl možnost letět před koncem roku k Měsíci, udělali by mi něco moc ošklivého.“
Mise, která děsila
Zbývala už jen maličkost: seznámit s plánem administrátora NASA Jamese Webba a vedoucího kanceláře pilotovaných letů George Muellera. Oba byli v té době ve Vídni na konferenci OSN o průzkumu a mírovém využití vesmíru.
James Webb se tak o plánu dozvěděl telefonicky v úterý 13. srpna a rozhodně nesdílel nadšení všech ostatních. Ale rychle pochopil, že se za jeho zády přípravy už rozběhly a je vlastně poslední, kdo se to dozvídá, a že síla „vzbouřenců“ už je taková, že není v jeho silách akci zastavit. Požádal proto, aby plán nebyl nikde veřejně prezentovaný a aby byl tajný nejméně do konce letu Apolla 7. I s tím „spiklenci“ počítali, už několik dní totiž misi označovali kódem Sam´s Budget Exercise (volně Cvičení se Samovým rozpočtem).
James Webb se upřímně děsil rizika letu a možného politického dopadu na další běh programu Apollo. Když si k tomu připočetl i přípravu mise za svými zády a skutečnost, že stejně s nástupem nové prezidentské administrativy (volby se konaly 5. listopadu, inaugurace nového prezidenta měla proběhnout 20. ledna 1969) končí, objednal se na 16. září 1968 do Bílého domu. Aniž by o tom komukoliv ze svých spolupracovníků řekl. Prezidentu Johnsonovi nabídl svoji rezignaci, který ho vybídl, ať tedy funkci složí bez zbytečného otálení hned. Dne 7. října Webb formálně skončil ve funkci administrátora NASA a nahradil ho jeho náměstek Thomas Paine. Když se novinku dozvěděl George Low (byl zrovna na mysu Canaveral), prohodil k lidem okolo: „Tak teď je cesta k Měsíci volná.“
Vše rozhodlo námořnictvo
Dne 9. října byla raketa Saturn V i s kosmickou lodí Apollo vyvezena na startovací rampu. Jen zasvěcení tušili, že se chystá první cesta člověka k Měsíci. Ve dnech 11. až 22. října 1968 se uskutečnil pilotovaný let Apolla 7 a několik dní poté, 28. října, NASA zveřejnila první náznak, že by to mohlo být jinak. Tisková zpráva hovořila o tom, že Apollo 8 je aktuálně plánováno jako mise na oběžnou dráhu Země s pomocí rakety Saturn V, ale na základě vyhodnocení předchozího letu je možná změna na jeden ze tří scénářů. Let kolem Země do větší vzdálenosti (eliptická dráha), oblet Měsíce nebo přímo mise na jeho oběžnou dráhu.
Byl tu ovšem ještě jeden problém, který mohl vše zhatit. Pilotovaný kosmický program v šedesátých letech minulého století představoval symbiózou NASA a dalších státních organizací. Vidět to bylo třeba u zajištění přistání, na kterém se podílely letadlové a vrtulníkové lodě plus křižníky a torpédoborce. Bez nich nebylo možné zajistit návrat astronautů z vesmíru.
Let Apolla 8 k Měsíci v prosinci by ovšem znamenal, že k přistání dojde v Tichém oceánu (původně se plánovalo v Atlantiku, kde nakonec přistály Apollo 7 i 9. A to v době vánočních svátků, kdy americké námořnictvo plánovalo výrazně omezit svoji činnost a dát co největšímu počtu personálu možnost navštívit rodiny. Let k Měsíci znamenal, že by bylo třeba odvolat tisíce námořníků z dlouho plánovaných dovolených. Chris Kraft se proto ve druhé polovině října 1968 osobně vydal na Havaj za velitelem americké Pacifické flotily admirálem Johnem McCainem.
Kraft přestoupil před sál plný kapitánů, admirálů a generálů ze všech složek americké branné moci. „Nikdy před tím ani potom jsem nestál před tak vysoce postaveným publikem. McCain mě sledoval a jeho oči opustily moji tvář jen tehdy, když se podíval na tabulky a grafy. Nepamatuji si, co jsem přesně říkal. Prostě jsem prošel celou misi a vysvětlil, co chceme udělat. Vím, že jsem zdůrazňoval význam letu i jeho rizika a že velikost Spojených států by měla být prověřena ve vesmíru,“ vzpomínal po letech Kranz. „Pak jsem se dostal k jádru věci: Admirále, vím, že námořnictvo má přes vánoční svátky své plány a já vás žádám o jejich změnu. Jsem tu, abych požádal o podporu námořnictva. Aby nám dalo k dispozici své lodě přes Vánoce. Potřebujeme vás.“
V sále se rozhostilo absolutní ticho. Admirál John McCain chvíli přemýšlel a pak pronesl: „Zatraceně nejlepší brífing, co jsem kdy slyšel…“ A pokračoval: „Ten mladý muž dostane, cokoliv bude potřebovat!“
Tisková zpráva NASA z 12. listopadu 1968 oznamovala, že v případě Apolla 8 bude realizována varianta třetí a nejambicióznější. Cesta na oběžnou dráhu Měsíce.
Tři stateční
Velitelem mise (Commander, Cdr) se stal Frank Borman. Charismatický a houževnatý veterán z kosmického letu Gemini 7, který ve své době vytvořil rekord v délce pobytu člověka ve vesmíru. Trval skoro 14 dní a byl z hlediska délky letu jakousi generálkou na Apollo. Ovšem ve velmi spartánských podmínkách, protože dva astronauti museli strávit dva týdny v prostoru velkém zhruba jako je na předních sedadlech menšího automobilu. V této poloze – byť trochu usnadněné stavem beztíže – pracovali i spali, museli se stravovat i vykonávat hygienické potřeby.
Mimochodem, před příchodem k NASA jej u stíhacího letectva potkala nemilá příhoda (za kterou si ovšem mohl sám). V prosinci 1951 se vydal na cvičný let i se silnou rýmou a skončil s prasklým ušním bubínkem. (Při akutním zánětu nosohltanu není Eustachova trubice průchodná. Vzduch se musí při změnách tlaku do středního ucha dostat, ale přes Eustachovu trubici nemůže. V extrémním případě hrozí silně nachlazeným lidem prasknutí ušního bubínku i v běžných dopravních letadlech.) Ošetřující lékař tehdy prohlásil, že takovouto prasklinu ještě neviděl a že Borman může na další leteckou kariéru rovnou zapomenout. Měl ale štěstí, úraz se mu zcela zacelil a už v září 1952 mohl znovu létat. Přesně o deset let později předstoupil před novináře jako člen druhého oddílu astronautů NASA.
Druhým členem posádky označovaným jako CMP (Command Module Pilot, pilot velitelského modulu) se stal James Lovell. Během pozdějších přistávacích misí CMP zůstával „hlídat“ mateřskou loď na oběžné dráze Měsíce, zatímco jeho kolegové se procházeli po jeho povrchu. V případě Apolla 8 samozřejmě zůstávali všichni tři astronauti po celou dobu letu pohromadě. Lovell už jednou s Bormanem letěl – právě na Gemini 7. A později se do vesmíru vrátil jako velitel Gemini 12. Tzn. že let na pozici druhého nejdůležitějšího člena posádky pro něj byl po pozici velitele jistým ústupem ze slávy. Lovell si z toho díky své velkorysé a veselé povaze pranic nedělal: byl tělem a duší průzkumník a byl bezmezně nadšený, že může letět k Měsíci.
„Třetím do mariáše“ se stal William Anders. Jediný nováček bez zkušenosti s kosmickým letem v posádce. Pokud měl někdo důvod být naštvaný na to, že došlo ke změně cíle letu jejich posádky, byl to právě on. Měl totiž funkci LMP (Lunar Module Pilot, pilot lunárního modulu). Jenže Apollo 8 žádný lunární modul nemělo, tudíž šlo o funkci veskrze čestnou. Anders tak byl pověstným „králem bez království“. To ovšem neznamenalo, že by se při letu nudil. Apollo 8 byla premiéra jako hrom a všichni tři astronauti měli během letu plné ruce práce. Při pozdějších misích – díky získaným znalostem a zkušenostem – zvládal jeden muž více činností než tři na počátku. Ale Borman, Lovell a Anders byli skuteční pionýři.
Ve znamení prvenství
Apollo 8 odstartovalo 21. prosince 1968. Po dosažení oběžné dráhy Země posádka ve spolupráci s řídicím střediskem kontrolovala všechno možné a prověřovala funkce lodi: v případě nalezení problémů bylo stále možné cestu k Měsíci odvolat. V čase 2 hodiny 27 minut 22 sekund po startu oznámil spojař Michael Collins (ten Collins, co byl ještě před půlrokem členem posádky): „Apollo 8, máte povoleno TLI.“ TLI je zkratka Trans-Lunar Injection, navedení na dráhu k Měsíci. Pětiminutový zážeh motoru třetího stupně Saturnu V zvýšil rychlost ze 7600 na 10 800 m/s.
Loď o hmotnosti 29 tun (dalších 9 tun tvořil balast simulující hmotnost lunárního modulu) se pro jistotu pohybovala na dráze volného návratu. Tedy na dráze, která by ji přivedla zpět k přistání na Zemi po pasivním obletu Měsíce v případě, že by z nějakého důvodu nebylo možné provést korekční manévr nebo vstoupit na lunární orbitu.
Urychlením na druhou kosmickou rychlost se Apollo 8 stalo sběratelem prvenství. Žádná jiná pilotovaná výprava v historii jich nezískala tolik. Borman, Lovell a Anders byli prvními lidmi, kteří se pohybovali druhou kosmickou rychlostí. Byli prvními, kdo na vlastní oči viděl celý kotouč Země (ano, mýtus o kulaté Zemi neustále přetrvává, ale plochozemci vědí své). První, kdo proletěli Van Allenovými radiačními pásy (za celý let každý astronaut absorboval cca 1,6 mGy záření: rentgen hrudníku představuje pro srovnání cca 1 mGy a člověk za rok průměrně absorbuje 2 až 3 mGy). Astronauti si toho byli dobře vědomi. A tak v éteru zaznělo třeba i: „Houstone, máme tady další prvenství. Právě jsme si dali první čokoládový pudink na cestě k Měsíci!“
První snímky vycházející Země vznikly před 47 lety. Vánoční poselství od Měsíce |
Cíl byl jasný
Ač měla mise nejsofistikovanější možné vybavení, počítalo se s možností nečekaných problémů. Lovell byl určený jako navigátor mise s tím, že pravidelně určoval polohu lodi pomocí námořního sextantu (jak se mu to za půldruhého roku hodilo, když se k Měsíci vracel v Apollu 13!).
Coby romantik a průzkumník tělem i duší si jednou při sledování Země položil nahlas otázku: „Co by si mimozemští návštěvníci pomysleli, kdyby viděli naši planetu? Považovali by ji za obydlenou, nebo ne? A pokud se rozhodnou přistát, tak na modrou nebo hnědou barvu?“ Kolega Anders jeho rozplývání se nesdílel a připomněl mu právě roli navigátora: „Snaž se, abychom my přistáli na tu modrou.“
Nejracionálnějším členem výpravy byl velitel Frank Borman. Pro něj bylo cílem vydat se k Měsíci a zpět. Cokoliv, co stálo v této cestě, nekompromisně odstraňoval. Odmítl třeba instalaci ohřívací trouby na jídlo do lodi, protože ji považoval za neodzkoušenou a nebezpečnou (astronauti si nakonec jídlo ohřívali teplovzdušnou pistolí). Protestoval proti televizním přenosům z kabiny, které podle jeho názoru zbytečně rozptylovaly posádku: tady ale byla NASA nekompromisní a nakonec jich proběhlo pět. Inicioval zkrácení pobytu na oběžné dráze Měsíce z dvanácti na deset obletů, čímž se Apollo 8 stalo jedinou lunární výpravou, která přistávala v noci.
Když šéfastronaut Donald Slayton nachystal pro posádku překvapení a k balíčkům se svátečním jídlem (dehydrované kousky slaniny a krůtí maso v omáčce) na závěr lunárního pobytu přidal tři malé lahvičky brandy, Bormana to rozzlobilo. Když se něco pokazí, svede se to na tři opilé astronauty! Lahvičky tak zůstaly neotevřené. Lovell tu svoji prodal v roce 2008 v aukci a vynesla mu 17 tisíc dolarů.
Borman svůj přístup později obhajoval: „Nějakého idiota napadlo, že bychom cestou k Měsíci udělali výstup do otevřeného prostoru. Co jsme ale měli udělat? Co bylo cílem? Cílem bylo dostat se k Měsíci, několikrát ho obletět, být předchůdci Apolla 11 a dostat své zadky domů. Proč to komplikovat?“
Konec prvního dílu, pokračování zde
