Takhle obecně z českého, evropského, respektive euroatlantického prostoru se může na první pohled zdát, že je vše beznadějné, že se s virem nedá nic dělat a že nezbývá, než před ním kapitulovat, pokud i poslední naděje na záchranu (vakcína) selže.
Je těžko uvěřit, že na světě jsou země, které pandemie sotva zasáhla. Tím myslím země, které aniž by musely sahat k drakonickým dlouhotrvajícím omezením všeho, prošly dosud pandemií téměř bez poskvrny. Až na výjimky (např. Finsko) je ale musíme hledat mimo náš civilizační okruh.
Dělí se zhruba do tří skupin:
- země, které hned při výskytu prvních případů zavedly extrémně přísný, ale krátký, lockdown, pomocí něhož dokázaly virus eliminovat, případně se jim podařilo totéž pomocí lokálních lockdownů: jsou to země jako Nový Zéland, Austrálie, Vietnam, Uruguay nebo koneckonců i samotná Čína. Jsou to země, které velkou většinu z posledních 12 měsíců fungovaly díky tomu normálně
- země, které dokázaly virus dostat pod kontrolu bez plošných restriktivních opatření: např. Singapur, Taiwan, Finsko, Jižní Korea
- země, které vsadily na experimentální léky (hydroxychlorochin, ivermectin): například země Perského zálivu (Katar, Bahrain), Malajsie, Irák, Egypt. Tyto země mají sice vysoký počet nakažených, ale nízkou smrtnost a obecně nižší tlak na nemocniční systém
No a pak jsou země jako ČR, které v jakémsi protektorátu čekají, až přijde záchrana v podobě vakcíny. Mají vysoký počet těžce nemocných a mrtvých, většinou hodně dlouhotrvajících restrikcí (výjimkou je Švédsko) a s tím spojené výrazné ekonomické škody.
