Od narození prvního zvířete naklonovaného z tělní buňky dospělého dárce, ovce Dolly, uběhlo už 22 let. Dnes už je klonování zvířat poměrně všední záležitostí, která se praktikuje zejména v asijských zemích. Na Západě se oproti tomu klonování tolik neuchytilo. Hlavně proto, že nebyl jasný jeho přínos a využití (to se může změnit díky novým biotechnologiím, které využívají klonování jako „mezikrok“).
Jak vzniká klon? Pro klonování je využíván stejný postup jako u ovce Dolly před 22 lety
|
V omezené míře se klonování přesto využívá i zde. Americká společnost ViaGen nabízí na svých stránkách klonování „nejvíce produktivních“ zvířat, čímž se dá „rychle zvýšit počet potomků s výjimečnou genetikou“. Klonují se také zvířata pro některé sporty, jezdci se na nich pravidelně dostávají na příčky vítězů.
Výhoda je jasná. Když jezdec objeví zvíře s výjimečnými vlastnostmi, které mu „sedne“, může si pořídit klony, a tak si nemusí zvykat na nové koně. Obdobné využití můžeme najít například u služebních psů, kde zdaleka ne každý pes se ukáže jako vhodný pro policejní využití.
Podle časopisu Science jen asi třetina psů trénovaných policií opravdu uspěje a nastoupí do služby. Jihokorejská biotechnologická společnost Sooam, která pro některé policejní sbory psy klonuje, uvádí, že z „kopií“ úspěšných psů jich trénink zvládne devadesát procent.
Poslední službou, kterou ViaGen či její korejská konkurence poskytuje, je už zaměřena na širší veřejnost: klonování domácích mazlíčků. Není to žádná novinka. První pes byl úspěšně naklonován už v roce 2005 a zejména v Jižní Koreji je služba klonování domácích mazlíčků už nějakou dobu dostupná. Nicméně nyní se o ní stále častěji píše i v Americe.
Do mainstreamového povědomí toto téma vynesla například i Barbra Streisandová, která se v rozhovoru pro časopis Variety rozpovídala o svých dvou naklonovaných psech. Smrt její fenky Samanthy, kterou měla 14 let, pro ni byla velmi těžká, a proto chtěla „alespoň nějakou jeho část“ mít u sebe i po smrti.
Právě toto je zdá se nejčastější motivace lidí, kteří si za naklonování svého mazlíčka zaplatí. A právě na tuto touhu firmy cílí. Své služby nabízí jako možnost prodloužit „unikátní pocit pohody a život obohacujícího naplnění“, které nám milovaný mazlíček poskytuje i za hranicemi jeho smrti. Místo nového psa nebo kočky tedy podle těchto společností můžete mít znovu jeho „genetické dvojče, jen narozené později“.
Dokonalý klon neexistuje
A neúčtují si za tuto nabídku málo. Nejprve je potřeba poslat jim vzorek DNA (veterinářem odebraný kousek kůže), za jehož uchování si ViaGen účtuje 1600 dolarů (asi 35 tisíc korun). Následně, když přijde čas na samotné klonování, se liší cena pro kočky a psy. Za kočku si účtuje americká společnost 25 tisíc dolarů, tedy přes půl milionu korun, za psa dvojnásobek.
Jak podobné takové dvojče původnímu mazlíčkovi bude? Fyzickým vzhledem nejspíš opravdu hodně. Lidé často čekají, že naklonováním zkrátka dostanou svého milovaného psa či kočku znovu zpět. To však možné není. Za prvé klon není zcela identický, bude se odlišovat mitochondriální DNA, kterou přejímá od jiného psa – dárkyně vajíčka. Je také pravděpodobné, že u něj přeci jen budou mírné rozdíly ve vzhledu.
Asijské země klonují zvířata ve velkém. Nemáme se přidat? |
I klonovací společnosti však přiznávají, že stejná DNA nemůže zajistit shodnou povahu mazlíčka. Na té se z velké části podílí vliv prostředí, například zkušenosti z prvních měsíců života. Vzhledem k tomu, že klonovaní psi se ke svým majitelům dostanou klidně až tři až čtyři měsíce po narození, během kterých žijí v „karanténě“ klonovacích společností, je jejich výsledná povaha otázkou a zákazník její raný vývoj ani nemůže příliš ovlivnit.
Že osobnost naklonovaných psů není identická, potvrzuje Barbra Streisand i další majitelé, kteří pozorují různé rozdíly v chování (zde samozřejmě může také roli hrát věk, a jak bude klon stárnout, může být původnímu zvířeti podobnější). Přesto však jsou často spokojeni, protože jim jejich mazlíček připomíná toho zesnulého, alespoň vzhledově.
Etické problémy klonování zvířat
Klonování domácích mazlíčků ovšem tíží především celá řada etických otázek, na které neexistují jasné odpovědi. Novinář John Woestendiek, který se zabýval průmyslem klonování psů, jich v rozhovoru pro Scientific American zmiňuje hned několik. Je opravdu potřeba vytvářet klony psů, když jich obrovské množství živoří v útulcích? Je klonování „fér“ vůči našemu mazlíčkovi, neříkáme tím, že ho můžeme snadno nahradit? Hlavní potíží pak je další věc: co se všemi psy, kteří se na vytvoření co nejvěrnější kopie podílejí, nebo jsou jen „vedlejším produktem“.
Proč klonovat myš, vysvětluje první Češka, která to zvládla |
Kromě vzorku DNA z původního mazlíčka je potřeba dvou dalších psů (fenek): jedna coby dárkyně vajíčka a druhá, náhradní matka, do níž je toto vajíčko už s novou genetickou informací vloženo. Tyto fenky si firmy půjčují od dodavatelů laboratorních zvířat a když splní svůj účel – je jim odebráno vajíčko nebo úspěšně porodí klony – vrací se zpět. Dříve také fenky údajně pocházely z korejských farem, dnes už se to údajně neděje.
Nicméně původ a životní podmínky těchto zvířat nejsou jasné. Každopádně jak odebrání vajíčka, tak jeho implantace jsou invazivní procedury a ne každé vajíčko se „chytne“, což vede k velmi častým potratům nebo různým abnormalitám narozeného zvířete. Ačkoliv se údajně úspěšnost celého procesu značně zvýšila. Stále je to však jen třeba 20 %.
Možná největším problémem ovšem jsou „vedlejší produkty“. Při klonování se obvykle nenarodí jen jeden pes, kterého zákazník dostane. Ve vrhu může být štěňat pět nebo i více a majitel dostane toho, který svým vzhledem nejvíce odpovídá klonovanému mazlíčkovi.
Co se stane s těmi zbylými? Woestendiek říká, že během návštěvy Sooamu viděl „přebytečné“ klony ležet zavřené v klecích. Co se s nimi děje pak? To je otázka, na kterou firmy v tomto oboru neodpovídají. Stejně jako na to, co se stane s těmi, kteří se narodí s abnormalitami. Skutečná cena za „znovuzrození“ milovaného psa tak zákazníkům zůstává i nadále skryta.
