Skutečně velcí savci o hmotnosti nad půl tuny se objevují zhruba až 6 milionů let po události K-Pg. Jedním z nich byl i druh Barylambda faberi, býložravý savec z podřádu Pantodonta, obývající území dnešního Wyomingu a Colorada v USA v období paleocénu až eocénu (asi před 60 – 50 miliony let). Tento mohutný tvor, vzdáleně podobný tapírovi, měřil na délku asi 2,5 metru a měl až kolem 650 kilogramů. | foto:  Dmitrij Bogdanov; Wikipedie (CC BY 3.0)

Dopad planetky umožnil velkým savcům zabrat Zemi dříve, než se vědělo

  • 30
Na konci geologického období křídy se stala katastrofa, která měla za následek vymření dinosaurů. Co se v době před 66 miliony let stalo a jaký byl následující vývoj, pomáhá odhalit i jedna relativně nově objevená a popsaná lokalita.

Lokalita K-Pg v americkém Coloradu má stejně jako dnes již slavná lokalita Tanis ze Severní Dakoty či Corall Bluffs velký potenciál pro vysvětlení průběhu událostí po dopadu planetky Chicxulub na území Severní Ameriky. A to zejména v případě fosilií tehdejších savců, kterých bylo na tomto místě objeveno velké množství.

Nejstarší jsou datovány do doby krátce před touto událostí a nejmladší zhruba do doby jednoho milionu let po dopadu, což umožňuje studovat proměny v početnosti, druhové rozmanitosti a výskytu jednotlivých druhů právě přes tuto kritickou hranici.

Tyler Lyson, spojený dříve s výzkumem edmontosauří mumie Dakoty, je jedním z paleontologů, kteří lokalitu prohledávali a studovali. Nyní působí jako kurátor sbírek vertebrátní paleontologie při Denverském muzeu přírody a vědy a sám byl podle svých slov ohromen množstvím a kvalitou zdejšího fosilního materiálu. Jako příklad může sloužit to, že za pouhých několik minut objevil s kolegy pět fosilních savčích lebek.

Fosilie malých savců jsou v Corall Bluffs nejen velmi početné (představují nejméně 16 druhů), ale také výborně zachované. Díky tomu si můžeme poprvé lépe představit, jak významně tato katastrofa s mimozemským pozadím zasáhla do existence savčí populace před 66 miliony let. Objeveno zde bylo asi sedm tisíc fosilií, kromě savčích také zkameněliny krokodýlů, želv a rostlin. Mnohé savčí fosilie poskytují vůbec poprvé pohled na celou lebku, nikoliv jen na fosilní zuby.

Dřívější výzkum doložil, že savci rozhodně nebyli ušetřeni drastických důsledků dopadu planetky v nynějším Mexickém zálivu, naopak byli významně zasaženi. Podle studie z roku 2016 možná přes 90 procent tehdejších severoamerických savčích druhů v geologicky nepatrné době zcela vyhynulo. I když by to byla mírně nadsazená čísla, je nepochybné, že savci nebyli žádnými „korunovanými“ vítězi, kteří na rozdíl od neptačích dinosaurů přežili jaksi bez větších potíží.

To ostatně dokládá i nový výzkum, který má k dispozici podstatně přesnější paleontologická data. Ačkoliv někteří paleontologové, jako je David Archibald ze Státní univerzity v San Diegu, varují před zobecňováním výsledků z jediné lokality pro celý svět, svoji váhu tento výzkum nepochybně má. Co se tedy podařilo zjistit?

Aby měli co nejpřesnější výsledky, použili autoři vědecké studie nejmodernější metody radiometrického datování a paleomagnetického výzkumu (měření magnetické polarity hornin), stejně jako fotogrammetrických měření za pomoci dronů. Díky tomu dosáhli vysoké přesnosti v datování jednotlivých vrstev hornin a fosilií a mohli vytvořit scénář dění zhruba do milionu let od dopadu planetky.

Jak se dalo očekávat, v nejstarších horninách, které se ukládaly řádově do několika desítek tisíc let po dopadu, byli savci velmi malí (nevážili víc než zhruba půl kilogramu) a jejich populace řídké. Kupodivu se z katastrofy relativně rychle vzpamatovali a dosud zdevastovaný post-apokalyptický svět začali asi po 60 až 80 tisíciletích poměrně rychle osidlovat.

Rekonstruovaná kostra pravěkého savce druhu Ectoconus ditrigonus z vyhynulého řádu Condylarthra. Tento asi 50 kilogramů vážící savec žil již v době před 65,3 milionu let, tedy pouhých 700 tisíciletí po dopadu planetky Chicxulub do oblasti dnešního Mexického zálivu (tehdejšího Proto-Karibiku)

Nejpozději 100 000 let po události už někteří savci dosahovali velikosti kočky domácí (do 6 kg), do
300 000 let už velikosti bobra (přes 20 kg). 700 tisíciletí po události se vyskytoval přinejmenším jeden druh pravěkého savce (Ectoconus ditrigonus z řádu Condylarthra), jehož hmotnost se blížila 50 kilogramům.

To je velký rozdíl oproti předchozím představám, že první velcí savci (zhruba o velikosti dospělého člověka) se objevili nejdříve nějakých 5 milionů let po události K-Pg. Kromě těchto zajímavých zjištění bylo dosaženo i dalších úspěchů – bylo objeveno několik zcela nových druhů raně paleogénních savců a některé hůře známé druhy byly poprvé objeveny v kompletnějším stavu.

Paleontologové se také pokusili rekonstruovat evoluční pochody, které v případě těchto nejstarších třetihorních savců působily. Zjistili, že evoluce a rychlá adaptivní radiace savců tehdy úzce souvisela s vývojem rostlin. První velcí draví savci se navíc objevili až mnohem později – skutečně až po milionech let dalšího vývoje.

Nový výzkum každopádně podporuje předchozí představu, že savčí populace byly katastrofou silně zasaženy a množství tehdejších vývojových linií zcela vyhynulo. Pozitivnější objev spočívá ve vyšší rychlosti obnovy této zkázy, protože dřívější předpoklady počítaly s návratem k původní diverzitě řádově až s asi desetkrát delší prodlevou. Trochu smutným dovětkem je, že tato zjištění by mohla mít svůj význam i pro budoucí ekologické výzkumy v současném světě, podle všeho podléhajícím další vlně (člověkem způsobeného) rozsáhlého vymírání.

Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi včetně bohatého odkazového rejstříku najdete zde.