Plesiosauři jsou někdy nesprávně označováni jako „vodní dinosauři“. S dinosaury však neměli prakticky nic společného, vyjma jediného faktu, že žili ve stejném období. Vyvinuli se totiž na konci druhohorní periody triasu, asi před 205 miliony let, a vyhynuli spolu s dinosaury na konci křídy před 66 miliony let. Na to, že po extrémně dlouhou dobu sto padesáti milionů let brázdili moře a oceány naší planety, jsme toho o nich do nedávna věděli jen relativně málo. Jedním z tajemství, která jsme po dlouhou dobu nemohli rozluštit, bylo i to, jak se vlastně pod vodou pohybovali.
Dokázali tito „plavnoještěři“, jak se jim česky půvabně přezdívá, efektivně a ladně „prořezávat“ vodu, nebo byli spíš neobratnými, i když vytrvalými plavci? Vzhledem k jejich evoluční úspěšnosti nejspíš nepřekvapí, že správně je první uvedená možnost – plesiosauři byli velmi efektivními plavci i „potápěči“.
Paleontology fascinovala otázka způsobu pohybu těchto mořských plazů posledních sto dvacet let. Bylo jasné, že základní hnací jednotkou plesiosaurů byly jejich čtyři veslovité končetiny, které se v průběhu evoluce staly jakýmisi dokonalými pádly. Jak přesně však pohyb plesiosaurů pod vodou probíhal? To nejspíš s definitivní platností loni odhalil tým německých vědců z Porúrské univerzity v Bochumi i z několika dalších akademických pracovišť.
Co ukázaly klouby ploutví
Badatelé se zaměřili především na otázku pohyblivosti jednotlivých kloubů u plesiosauřích ploutví, přičemž jejich hlavním výzkumným objektem byl v paleontologii proslulý jurský plesiosaur druhu Cryptoclidus eurymerus.
Cryptoclidus (na ilustraci) i další plesiosauři byli patrně velmi výkonnými plavci a dokázali se také výborně potápět.
Tento zástupce čeledi Cryptoclididae, žijící před 166 až 160 miliony let na území dnešní západní Evropy, ale také třeba Kuby, byl formálně popsán roku 1871, ještě jako „Plesiosaurus“ eurymerus. Rodové jméno bylo změněno na Cryptoclidus (v překladu „skryté klíční kosti“) roku 1892 britským paleontologem Harrym Govierem Seeleym. Při délce kolem čtyř metrů vážil tento menší zástupce plesiosaurů asi 750 kilogramů.
Právě u kryptoklida se potvrdilo, že aby se pohybovali pod vodou efektivně, vyvinuli si plesiosauři postupně jakási dokonalá plovoucí „křídla“. Výzkum totiž doložil, že ploutve plesiosaurů nebyly natolik pohyblivé a flexibilní, aby svým majitelům umožnily pod vodou „veslovat“, podobně jako to dodnes dělají například mořské želvy, přičemž se jedná vlastně o pohyb ploutví dopředu a dozadu, který využívá odpor vody k posouvání těla vpřed. U plesiosaurů byl však anatomicky preferovaný pohyb ploutví naopak ve směru nahoru a dolů.
Je jasné, že plesiosauři dokázali své ploutve velmi rychle a přesně ohýbat a nastavovat tak, aby se vodou pohybovali co nejrychleji a zároveň s co nejmenším hydrodynamickým odporem. Otázkou zůstávalo, jakého rozsahu pohybů byly jejich ploutve vlastně schopny. A zde opět přišla ke slovu moderní technologie výzkumu. Přesné digitální modely založené na počítačové tomografii plesiosauřích fosilií doložily, že kosti v ploutvích (jako je kost pažní a kost stehenní) byly při pohybu vodou vystaveny fyzikálním silám, z nichž nejvýznamnější je stlačení a v menší míře pak tahové napětí.
Kosti plesiosaurů byly odpovídajícím způsobem redukované (zakrnělé či vykazující menší počet kostních článků) a ke svému účelu výborně přizpůsobené. Anatomická a fyziologická adaptace na vodní prostředí však byla u těchto druhohorních mořských plazů výrazně jiná než třeba u současných kytovců.
Souvisejícím problémem je také otázka míry pohyblivosti extrémně dlouhého krku mnoha plesiosaurů. Zde přibližná představa různých aktuálně zkoumaných hypotéz.
Unikátní pohyb
Plesiosauři plavali tak, že pohybovali všemi čtyřmi ploutvemi najednou nebo krátce po sobě, a to ve specifické souhře, kterou u jiných živočichů nepozorujeme. Je přitom možné, že ve skutečnosti neexistoval žádný ideální způsob pohybu ploutvemi, protože ten se měnil v závislosti na poloze a orientaci těla, hloubce vody a směru pohybu plesiosaura.
Nový výzkum také ukázal, že pohyb ploutvemi dolů přitom vytvářel mnohem větší hybnou sílu než jejich pohyb směrem nahoru. Plesiosauři byli zřejmě poněkud pomalejšími plavci než například dnešní kytovci (odhady jejich průměrné „klidové“ rychlosti činí jen asi 5,4 km/h, což zhruba odpovídá rychlosti lidské chůze), dokázali se však nejspíš skvěle potápět.
Ostatně, tito dávní plazi, ladně „létající“ pod vodou za pomoci svých silných ploutví, existovali třikrát déle, než po jak dlouhou dobu jsou tu zatím delfíni a velryby. A co se týká jejich velikosti, kryptoklidus dlouhý „jen“ čtyři metry by nás mohl poněkud zmást – plesiosauři rozhodně nebyli jen malí až středně velcí tvorové, tedy aspoň v případě těch největších druhů. Zatím nejmohutnější známí plesiosauři patří do podskupiny zvané pliosauři.
Ti měli na rozdíl od „klasických“ plesiosaurů poměrně krátký krk, mohutnou dlouhou hlavu a někdy i značně robustní tělo. Pohyb jim zajišťovaly rovněž jejich velké „veslovité“ ploutve. Největší z dnes známých pliosauridů, jako byly druhy Pliosaurus rossicus nebo Kronosaurus queenslandi, dosahovali délky jedenáct až třináct metrů a hmotnosti dvanáct až devatenáct tun.
Dravý pravěký ještěr by klidně překousl auto |
Byli tedy velcí jako dnešní středně velké až velké velryby. Jen samotné jejich lebky byly v některých případech dlouhé bezmála tři metry. V současnosti jsou tito nesmírně zajímaví mořští predátoři z doby dinosaurů intenzivně zkoumáni, takže se o nich nejspíš už v nedaleké budoucnosti dozvíme mnoho nových informací.
Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi včetně bohatého odkazového rejstříku najdete zde.
