Ono setkání proběhlo již v antickém starověku, přibližně několik století před počátkem našeho letopočtu. V díle tzv. Pseudo-Aristotela (soubor děl, jejichž autorství bylo v antice připisováno Aristotelovi ze Stageiry, zřejmě však neprávem) a Lúkiána ze Samosaty (asi 120/5 – po 180 n. l.) se nám totiž dochovala zmínka o „otiscích stop v kameni“, které jsou běžně nacházeny ve skalách a často jsou přisuzovány mytickému Héraklovi.
Zprávy o objevu zkamenělých stop v antickém Řecku se nám dochovaly prostřednictvím děl několika málo autorů, mezi nimi i Lúkiána ze Samosaty, žijícího v průběhu 2. století n. l.
Již zmíněný Pseudo-Aristotelés uvádí, že „nedaleko Pandósie v Japýgii/Lukánii (dnešní kraj Basilicata na jihu Itálie) jsou kamenné stopy Hérakla ukazovány kolemjdoucím a nikomu není dovoleno na ně stoupnout“. V roce 2001 publikovali William Sarjeant a Adrienne Mayorová svoji domněnku, že to nejspíš byly stopy pleistocénních savců.
Nověji jsou však tyto stopy považovány spíše za ichnofosilie dinosaurů, protože ve stejné oblasti na území Pandósie jsou série dinosauřích stop v druhohorních sedimentech poměrně běžné.
Stopy druhohorních dinosaurů tedy dobře znali již staří Řekové a Římané. Netušili však, komu mohly patřit, proto si pozvali na pomoc mytologii – stejně jako v případě starých Číňanů, australských aboriginců, severoamerických indiánů, jihoafrických Sanů a dalších.
Leonardo da Vinci jako paleoichnolog
Zatímco výše zmíněné informace od slavného vychovatele Alexandra Velikého Aristotela (384 – 322 př. n. l.) nejspíš nepocházejí, v díle tohoto řeckého učence o fosiliích skutečně zmínky existují. V jeho „Dějinách živočichů“ (Historia Animalium) a v díle jeho mladšího současníka Theofrasta (371 – 287 př. n. l.) „O rybách“ se totiž dočítáme o stopách organismů, zachovaných v kameni. Ty neucházejí ani pozornosti římského přírodovědce Plinia Staršího (23 – 79 n. l.), který o nich referuje ve svém kompendiu Naturalis Historia jako o „Phycites, řasám podobných kamenech“.
Skutečným zakladatelem „předvědecké paleoichnologie“ byl však až renesanční italský génius Leonardo da Vinci (1452 – 1519).
Ten nejenže namaloval ichnofosilii zvanou Palaeodictyon, ale ichnofosilie přímo zkoumal a porovnával se současnými exempláři příbuzných organismů. Zatímco jeho současníci považovali zkamenělé fosilní schránky za neživé objekty a hříčky přírody, sám Leonardo tyto „nichi petrificati“ porovnával s biologicky erodovanými schránkami současných měkkýšů a usuzoval na jejich mořský původ prostřednictvím zachovalých známek bioturbace.
Ve své době však nemohl uspět, protože věda ještě nebyla na podobně revoluční závěry připravena a sám Leonardo se nezapojoval do akademických diskuzí na podobná témata. Následovala jména jako Ulisse Aldrovandi (1522 – 1605) nebo Konrad Gessner (1516 – 1565), kteří rovněž sbírali a zakreslovali v průběhu 16. století tehdy ještě velmi exotické fosilie.
Skutečný myšlenkový průlom v podobě uznání biologické podstaty ichnofosilií nicméně nastal až v průběhu 18. století, s příchodem vědeckých metod a systematického bádání.
Moravská stopa
A na závěr malá perlička. Dějiny ichnologie začínají pravděpodobně na našem území, konkrétně na jihomoravských paleolitických lokalitách v Pavlově a Dolních Věstonicích.
Obyvatelé této lokality již totiž před asi 25 tisíciletími záměrně sbírali schránky mlžů se známkami bioeroze (ichnotaxon Oichnus) a využívali je jako předměty zkrášlení či talismany.
Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi včetně bohatého odkazového rejstříku najdete zde.
