Jak již bylo popsáno v předešlých článcích, projekt OceanGate vykazuje alarmující nesrovnalosti, co se certifikace jeho podvodních plavidel týče. Mohli jsme si přečíst očitá svědectví pasažérů, kteří se na Titanu plavili v minulosti. Zvláště při líčení 17 šroubů, které uzavírají ponorku zvenčí, vstávají člověku vlasy hrůzou na hlavě i když zrovna není z oboru. A jen tento detail stačí, aby nám bylo vcelku logicky jasné, že se v tomto projektu příliš nepočítá s krizovým scénářem.
Podívejte se i na naše další živé přenosy
Sledovat na iDNES.tvKopulovité okno na přídi je jediný možný vchod i východ. O případném nouzovém opuštění ponorky pod vodou, byť v minimální hloubce, nemůže být tedy ani řeč. Milé je konstatování bývalého pasažéra, že na palubě Titanu je i improvizovaná toaleta.
Experimentální ponorka Titan, nebo jakkoli chceme tento „sud s lidskou stafáží“ bez jakékoli certifikace nazvat, ztratila kontakt s mateřskou lodí Polar Prince po 1 hodině 40 minutách ponoru, zhruba v hloubce 3 000 metrů. To se již v minulosti stalo a vhledem k problematice komunikace pod vodní (navíc slanou) hladinou se netřeba divit. Systém podvodní komunikace (nejen ponorek) je dodnes předmětem zuřivého bádání a výzkumu. A nutno dodat, že bývalí pasažéři OceanGate, jako novinář televizní stanice CBS NEWS David Pogue, popisují nejen ztrátu komunikace, ale i bloudění a neúspěšný ponor.
Jsme svědky záchranné operace, která byla spuštěna zhruba 12 hodin poté, co Titan přestal komunikovat. Podle Arona Amicka, který ve svém youtube komentáři vychází z dostupných materiálů OceanGate, jde o komunikaci pomocí datalink modemu nepřetržitě vysílajícího údaje o poloze a hloubce, ale jiný způsob komunikace byl údajně ředitelem společnosti a pilotem ponorky Stocktonem Rushem potlačen, aby nerušil při vyhlídkové plavbě ke slavnému vraku.
I velmi nízké radiové frekvence ve vodě urazí maximálně desítky metrů, na delší vzdálenosti se hluboko pod vodou komunikuje akustickými signály. Laicky řečeno, jedná se vlastně o reproduktor hrající směrem k hladině, kde je možné zachytit vodou přenesené vibrace. Ztráta komunikace ale není nic, co by za běžných okolností mělo vzbuzovat přílišné obavy. Alarmující jsou podle Amicka spíše jiné věci.
1 Konstrukce
Reportér David Pogue ve své reportáži popisuje, že před vstupem do ponorky Titan podepisujete reverz, kterým berete na vědomí, že ponorka nebyla certifikována žádným zodpovědným úřadem a jedná se o experimentální plavidlo. Ostřílení televizní profesionálové by mohli konstatovat, že „do repky dobrý.“ Ale...
Tubus ponorky je tvořen karbonovou vrstvou o síle přibližně 13 cm. Výhody karbonu jsou zřejmé, pevnost a nízká hmotnost. Jenže ponorkář Amick upozorňuje, že pod tlakem má karbon tendenci praskat jako porcelánový talíř. Odborníci na hlubinné potápění jasně označují kouli jako tvar nejlépe odolávající vysokému tlaku. U Titanu je kopulovitá pouze zadní (následně překrytá vnějším hydrodynamickým krytem) a přední titanová část s oknem (tvořící zároveň jediný přístupový otvor). Tyto kupole jsou k válci přilepené speciálním lepidlem.
 |
2D sonarové a navigační vybavení hodnotí Amick jako velmi kvalitní. Nad čím se ale pozastavuje, je ovládací jednotka. Amick vychází pouze z dostupných videí OceanGate, protože žádná certifikace nezávislým subjektem nebyla provedena a podrobnější dokumentace zveřejněna, ale podle všeho je k řízení Titanu využit gamepad Logitech F710 pro hraní her na PC. (Jak si všiml náš kolega z redakce Technetu Ondřej Martinů.) Což by ještě nebyl ten největší problém. Amicka zaráží fakt, že je bezdrátový. To může podle něj v prostředí ponorky přinést celou řadu komplikací.
Na webových stránkách OceanGate se ovšem lze dočíst, že ponorka Titan je vybavena patentovaným monitoringem stavu tlakového tělesa se systémem včasného varování, jenž dává pilotovi dostatek času k zastavení ponoru a bezpečnému návratu na hladinu.
2 Personál
Ředitel OceanGate Rush se v citovaném interview nechává slyšet, že chce ve svém projektu dát přednost mladým lidem před ponorkovými veterány a spíše než z námořní oblasti využívat poznatky z oblasti letectví. Ponorkář Amick to ve skrze kvituje. Ano, mládí má zelenou a letectví je sexy. Jen poznamenává, že by přece jen bylo dobré, kdyby tomu nadšenému bývalému surfaři kryl záda někdo, kdo ví, jak to na ponorkách opravdu chodí. A fascinace světem letectví a kosmonautiky je také fajn. Proč se ale nepoučit třeba tragédií pilotů Apolla 1, kteří uhořeli v modulu mj. i kvůli tomu, že nešel otevřít zevnitř?
3 Přístroje pro podporu života
Jak jsou monitorovány plyny na palubě experimentální ponorky Titan? Deklarované zajištění 96 hodin života pro pět členů posádky nebylo nikdy testováno a je založeno pouze na teoretickém výpočtu. Je počítáno i s oxidem uhličitým, nebo je prostě dovnitř pumpován kyslík, který by následně vytvořil nebezpečnou koncentraci? Jak je zajištěna ventilace kouře v případě požáru, když jediný přístup je skrze čelní otvor? Ponorka podle všeho není vybavena kyslíkovými maskami pro použití v případě úniku kouře do prostoru.
4 Únikové východy
Jediný otvor je v přední kopulovité části tubusu, a ten je zajištěný zvenčí 17 šrouby bez možnosti otevření zevnitř. Neexistuje tedy žádná možnost opustit ponorku svépomocí, natož pod hladinou.
Mohli bychom se ptát dál, ale v tuto chvíli s velkou pravděpodobností už nedostaneme odpověď. Katastrofických scénářů, které se mohly na palubě OceanGate Titan odehrát, je celá řada. Od ztráty kontroly a následného čekání na poslední nádech přes implozi vlivem porušení obalu, zaklínění v samotném vraku Titaniku po požár elektroinstalace. Co je ale zcela jistě na místě, to je jedno malé zamyšlení nad celou touto situací.
Nemožné
V problematice hledání ztracených ponorek se cítím býti laikem. Ano, po čtyřech letech dokumentování práce týmu muzejníků, pátrajících po nezvěstné ponorce U206 Reichenberg, možná laikem poučeným. Pro ilustraci, tým U-206 hledá ponorku v Biskajském zálivu zhruba v hloubce mezi 20 a 80 metry. Má určitou představu, kde asi hledat, i když to velmi komplikuje velký počet vraků na dně tohoto válečného „vrakoviště“.
Pátrání velmi znesnadňuje počasí a i v relativně malé hloubce nelze nebrat v úvahu, že koordináty poslední pozice na hladině se mohou velmi lišit od pozice, kam vrak doputoval při své pouti ke dnu. A teď si představme, že jsme v hloubce čtyři kilometry a nehledáme skoro 70 metrů dlouhý ocelový tubus o hmotnosti 700 tun (jaký představuje německá druhoválečná ponorka typu VIIC), ale karbonovou experimentální ponorku o velikosti kytovce. Není nesmyslné tvrdit, že záchranáři se v současné době pokoušejí v severním Atlantiku o nemožné.
Když byl vrak Titaniku 1. září 1985 objeven, byl to velký úspěch obřího pátracího týmu. A nutno dodat, že teprve v roce 2008 objevitel Robert Ballard přiznal, že šlo jen o jakýsi „vedlejší produkt“ operace, která měla v kulminující studené válce vypátrat nezvěstnou jadernou ponorku USS Thresher (ztracena v roce 1963) a ponorku USS Scorpion (ztracena v roce 1968).
Před 30 lety vědci objevili vrak Titaniku. Tajně za vojenské peníze |
Oceánograf Ballard podle svých slov využil při hledání vraku Titaniku to, co se naučil při hledání ponorek. Sledoval trosky a jejich trajektorii. Vrak objevil asi 600 kilometrů od břehů kanadského ostrova Newfoundland v hloubce zhruba 3 800 metrů.
Pravda, jsme o nějakých téměř čtyřicet let dál, ale obávám se, že Atlantik zůstal stejně nehostinným a vražedným místem. A co se techniky týče, nejsem si jistý, zda postoupila dále než naše sebevědomí a ochota na současnou techniku se bezhlavě spoléhat. Dovolil bych si to přirovnat k současné vesmírné turistice, kde stále pracujeme s obrovským faktorem rizika.
Na webových stránkách OceanGate lze velmi působivě nabýt pocitu, že se můžete stát součástí vědecké expedice, „monitorující stav vraku Titaniku a podmořského života v něm“. Nelze vůbec mluvit o pocitu jisté piety, jaký může člověk mít v blízkosti masového hrobu, či dokonce určité impertinence, jakou prý prožíval Ballardův tým, když pochopil, že skutečně nalezl slavný vrak. Cenovka je na vyžádání. Stejně jako informace, o kterou ale nikdo příliš nestojí. Tedy že dobrodružství může stále, i v 21. století, zabíjet.
