Osmačtyřicet minut po půlnoci 1. září 1985 se na obrazovkách v podpalubí lodi Knorr (jméno nemá po polévce, ale významném americkém kartografovi 19. století) zavládlo vzrušení. Po necelých dvou týdnech hledání se na obrazovce objevil předmět, který vypadal jako vyrobený lidskou rukou.
Situace na moři v okolí Titanicu v době jeho potopení: křížek - poloha vraku Titanicu, tmavý bod - poloha Titanicu při vysílání nouzového signálu, trojúhelník - polohy hlášených ledovců, žlutý bod - ostatní lodě, červený bod - města
Operátor u kamery nechal pro jistotu vzbudit šéfa výpravy, oceánografa Roberta Ballarda. Naděje nebyly velké, ale rozhodnutí se brzy ukázalo jako správné. Na obrazovce se objevovaly další a další trosky, nakonec dokonce celý parní kotel. A brzy už nemohly být žádné pochybnosti: před kamerou se objevila i příď lodi, která se stala synonymem nejen pro námořní katastrofy. Ballard s kolegy právě objevili Titanic. Více než 73 let po jeho potopení.
Titanic leží v hloubce 13 000 stop na mírně se svažujícím dně alpského typu s výhledem na malý kaňon opodál. Jeho příď směřuje k severu a loď sedí vzpřímeně na dně. Není tam žádné světlo, které by proniklo tak hluboko, a je zde pouze nepatrný život. Je to tiché a klidné místo vhodné k odpočinku památky největšího námořního neštěstí. Ať to tak navždy zůstane a Bůh požehná těmto duším. – Dr. Robert Ballard, 9. září 1985 |
První fotografie se v novinách a televizích celého světa objevily už na začátku září, Ballard novinky podrobněji představil až po návratu na pevninu. Během tiskové konference lhal, tedy přesněji řečeno neříkal celou pravdu. Novinářům tvrdil, že během hledání Titanicu jen zkoušel novou technologii podmořského průzkumu a šlo o ryze vědecký projekt.
Aniž to kdo v médiích věděl, Ballard v té chvíli byl ve skutečnosti důstojníkem amerického námořnictva. Hledání Titanicu mu vojáci povolili až poté, co úspěšně splnil svůj hlavní úkol, tedy obhlídku vraků dvou ztracených amerických ponorek (USS Thresher a USS Scorpion). Ballard uspěl lépe, než námořnictvo čekalo, ale na hledání vraku jedné z nejslavnějších lodí mu zbylo nakonec jen zhruba 12 dnů, více už námořnictvo platit za nasazení výzkumné lodi Knorr a její posádky platit nehodlalo. Více podrobností si můžete přečíst v našem starším článku.
Poloha vraku Titanicu v Atlantickém oceánu. Vrak leží kousek od pevninského šelfu v hloubce zhruba čtyř kilometrů.
Rekonstrukce potopení lodi Titanic, která vznikla na základě vzpomínek svědka katastrofy, Jacka Thayerse. A to ještě na palubě lodi Carpathia, která zachránila část pasažérů zámořské lodi.
Schéma průběhu srážky Titanicu s ledovcem těsně před půlnocí 14. dubna 1912. Loď s poměrně špatnými manévrovacími schopnostmi do ledovce narazila bokem.
Stejně zajímavé jako okolnosti objevu byly i další skutečnosti. Předně se ukázalo, že trup lodě leží 22 kilometrů východně od bodu, kde měl podle dobových údajů ležet. V boku lodi také nezela žádná ohromná trhlina, jak by se mohlo zdát pravděpodobné. Zkázu parníku o výtlaku přes 52 tisíc tun zřejmě způsobilo šest malých otvorů o velikosti necelého jednoho metru čtverečního. Problémem se stala ocel s vysokým obsahem síry, která byla křehčí než dnes používané typy a která pak nevydržela obrovský tlak vody.
Pohled na vrak také jasně ukázal, že loď se velmi brzy roztrhla a na dno dopadla ve dvou kusech, které leží zhruba 750 metrů od sebe (ale není jasné, kdy přesně k roztržení došlo). To uváděli i někteří očití svědkové katastrofy, ale až do objevu převládal spíše názor (či přesněji domněnka), že loď se potopila celá.
Ti šťastnější. Pasažéři z Titanicu zachránění lodí Carpathia na její palubě 15. dubna 1912.
Obě části na dno klesly trochu odlišně. Zadní část dopadla na dno velmi vysokou rychlostí (téměř 40 kilometrů za hodinu) a je velmi vážně poškozená. Předek lodi je mnohem lépe zachovalý. Ale i tak je osud vraku už zpečetěný: o to se postará moře a především organismy, které na vraku žijí.
I v hloubkách kolem čtyř kilometrů žijí bakterie, pro které vrak představuje cenný zdroj potravy, a od chvíle objevu vraku už se jejich vliv jasně projevil. Stav zbytků lodi se stále zhoršuje a její železná konstrukce během několika desítek let musí podle vědců nezbytně zkolabovat. Ale do té doby zůstává Titanic jedním z nejimpozantnějších odkazů minulosti námořní dopravy. A pošetilosti, neštěstí a odvahy zároveň.
V roce 2012 to bylo přesně 100 let, kdy se Titanik potopil:
15. dubna 2012 |
