„Určitě jsou živé. Myslím tím, že buňky tu skutečně rostou, množí se, hromadí se - a samy vytvářejí struktury. Takže to zařízení je živé,“ tvrdí o svých výtvorech Montemagno.
Bioboti zatím dokážou jen růst a pohybovat se. Stačí je ponořit do roztoku glukózy a jejich svaly se začnou natahovat či smršťovat. Křemíková destička se tak může sama přemisťovat. Rychlost pohybu není valná, nějakých 40 mikronů za vteřinu. Důležitá je však velikost: se vším všudy sotva 300 mikronů, tedy asi třetina milimetru.
Takovéto stroje se pak dají nasadit k zásahům i v nejobtížněji dostupných částech lidského těla, kde vždy najdou dost „paliva“ (glukózy). „Bioboty by bylo možné použít například pro čištění tepen,“ soudí Jianzhong (Jeff) Xi, který vydal spolu s Montemagnem studii v časopise Nature Materials. Zúžení či ucpání tepen je jednou z významných příčin předčasných úmrtí.
Bioboti by mohli pomáhat i paralyzovaným lidem, u nichž by stimulovali postižené nervy. Nepotřebovali by ani tak nožičky pro pohyb, jako spíše zařízení pro vytváření elektrických impulzů.
Americká vesmírná agentura NASA, která výzkum financovala, má však s bioboty daleko větší plány. Podle ní by tato zařízení mohla časem nahradit kosmonauty při obtížných a nebezpečných opravách vně kosmické lodi. Ale takoví „živí roboti“ patří spíše do hájemství fantazie a asi ještě dlouho v ní zůstanou. Zatím jsou totiž bioboti jen pozlacené či chromované kousky křemíku, na nichž roste pár nožiček, pro které Montemagno a jeho kolegové z University of California dělají „kostry“ z plastů.
Je to výsledek tří let pokusů. První úspěch se objevil až poté, co vědci upustili od původního postupu, tedy od snah spojit svaly s křemíkovou destičkou. Nyní pěstují svalovou tkáň přímo na ní.
Bioboti zatím dokážou jen růst a pohybovat se. Stačí je ponořit do roztoku glukózy a jejich svaly se začnou natahovat či smršťovat. Křemíková destička se tak může sama přemisťovat. Rychlost pohybu není valná, nějakých 40 mikronů za vteřinu. Důležitá je však velikost: se vším všudy sotva 300 mikronů, tedy asi třetina milimetru.
Takovéto stroje se pak dají nasadit k zásahům i v nejobtížněji dostupných částech lidského těla, kde vždy najdou dost „paliva“ (glukózy). „Bioboty by bylo možné použít například pro čištění tepen,“ soudí Jianzhong (Jeff) Xi, který vydal spolu s Montemagnem studii v časopise Nature Materials. Zúžení či ucpání tepen je jednou z významných příčin předčasných úmrtí.
Bioboti by mohli pomáhat i paralyzovaným lidem, u nichž by stimulovali postižené nervy. Nepotřebovali by ani tak nožičky pro pohyb, jako spíše zařízení pro vytváření elektrických impulzů.
Americká vesmírná agentura NASA, která výzkum financovala, má však s bioboty daleko větší plány. Podle ní by tato zařízení mohla časem nahradit kosmonauty při obtížných a nebezpečných opravách vně kosmické lodi. Ale takoví „živí roboti“ patří spíše do hájemství fantazie a asi ještě dlouho v ní zůstanou. Zatím jsou totiž bioboti jen pozlacené či chromované kousky křemíku, na nichž roste pár nožiček, pro které Montemagno a jeho kolegové z University of California dělají „kostry“ z plastů.
Je to výsledek tří let pokusů. První úspěch se objevil až poté, co vědci upustili od původního postupu, tedy od snah spojit svaly s křemíkovou destičkou. Nyní pěstují svalovou tkáň přímo na ní.
