Když půjdete dolů po Václavském náměstí a zvednete hlavu v místech, kde ho přetíná Vodičkova, uvidíte na věži levého domu hodiny. Jedny z mála funkčních v širokém okolí. O to, aby i po více než sto letech stále ukazovaly přesný čas, se stará jediný pražský hodinář a jeden z mála v České republice Martin Brož.
V pasáži, kde dříve bývalo legendární kino Alfa se svým obřím promítacím plátnem pro 70mm filmy (vidět zde Sedm statečných byl nezapomenutelný zážitek), má malý stánek a nedaleko i dílnu.
Každé hodinky, které zde vzniknou, jsou originál. Každičkou jejich součástku vezme Martin Brož do ruky. Všechny majitele svých hodinek zná osobně. Poskytuje na ně totiž doživotní záruku. Není výjimkou, že když je majitel přinese na servisní prohlídku, Martin je nejen kompletně vyčistí, ale i vylepší nějakou drobnou úpravou.
Nejprve vyrobit "udělátko"
Stejně jako ostatní špičkoví hodináři po celém světě, musí i ten pražský před samotnou ruční výrobou hodinek udělat něco neobvyklého. Než se totiž poprvé pustí do úprav strojku, ciferníku a dalších součástek, musí si vyrobit "udělátka", která mu pomohou jednotlivé miniaturní atypické díly spolehlivě a přesně obrábět.
"Lidské oko vidí neuvěřitelné detaily a každá, byť úplně drobná nepřesnost působí rušivě," vysvětluje náročnost ruční výroby Brož. A teď si představte, že máte zbrousit do roviny šroubeček o průměru necelý milimetr. To vás v žádné škole nenaučí a žádnou pomůcku vám na to nikde neprodají. Proto si musel speciální trojnožku na broušení vyrobit sám.
Stejně tak si udělal kužel na vybrušování viditelných hran pro ciferníky (přesněji číselníky) a další drobné pomůcky. V jeho dílně najdete nástroje staré i několik desítek let. Stále spolehlivě plní svou funkci. A navíc jsou krásné.
Výroba jedněch hodinek může trvat i několik měsíců. Záleží na tom, co všechno si zákazník vymyslí. A Martin Brož má nejraději takové zákazníky, kteří si hodně vymýšlejí, případně mu nechají volnou ruku.
Úpravy jdou to takových detailů, že pokud je zákazník například technického zaměření, Brož původně žluté součástky strojku speciálním postupem odbarví, tedy zbroušením a odstraněním zlacení ocelových částí, a následně jednotlivě popouští do temně modré. Výsledkem je unikátní technicistní vzhled. Paradoxem je, že některé součástky ve výsledku nejsou v mechanickém strojku téměř vidět.
Pícka na popouštění kovových součástek na požadovaný barevný odstín. Teď už modré ozubené kolečko na snímku právě prošlo celou procedurou.
Hodiny na věži i hodinky podle lokomotivy
Na přání velkého vlakového fanouška vyrobil Martin Brož hodinky podle legendární lokomotivy Albatros. Číselník, který na hodinkách zastupuje parní kotel, je pokryt stejnou barvou, která byla použita při rekonstrukci samotné lokomotivy.
Briliant v horní části nahrazuje světlomet a součástí je i typické identifikační číslo. Hodinky jsou samonatahovací. Při nošení na ruce se natahují díky kolu takzvaného samonátahu. U těchto hodinek má podobu skutečného kola lokomotivy.
Hodinky vyrobené podle parní lokomotivy Albatros. Zákazník je obdržel i s knihou dokumentující jejich vznik.
Právě dodělávaným exemplářem malého ateliéru Martina Brože jsou hodinky nesoucí ducha Staré Prahy, kterou hodinář nikdy nezapomíná na číselníku zvýraznit hned pod svým jménem. Námětem se staly umělecké ornamenty ve štítech secesních domů a díla starých mistrů, kteří ve 20. letech minulého století naši metropoli zkrášlovali.
Excentricky umístěný malý číselník nabízející hodinovou a minutovou ručku bude doplňovat pouze mimostředně umístěná vteřinka. Zbytek prostoru po stranách bude věnován umělecké rytině. Kovový číselník s dvojicí gravírovaných na sebe hledících tváří pak zcela jistě potěší sběratele hodinek či starožitností, svého majitele totiž ještě nemá.
Kromě hodinek se pražský hodinář stará i o hodiny věžní. Protože už mají elektrifikovaný nátah, nemusí je sice chodit natahovat, jako původní správce, ale i tak hodiny vyžadují častou péči. Stále totiž mají původní dřevěné kyvadlo, které je velmi náchylné na povětrnostní vlivy.
Výraznější změna teploty nebo vlhkosti má za následek nepřesný čas. Proto Brož musí jednou až dvakrát týdně na zaprášenou půdu vyjít a ručky (nikoliv ručičky) hezky ručně posunout na správnou hodnotu.
Číselník věžních hodin na rohu Vodičkovy ulice a Václavského náměstí tak, jak jej z ulice neuvidíte.
Ručky nemusí vždy běhat kolem dokola
Pod číselným označením ETA Unitas 6497 či 6498 se skrývají dva velmi podobné, poměrně robustní a rozměrné, mechanické strojky, které byly i díky svému průměru 42 milimetrů původně navrženy pro kapesní hodinky. Martin Brož z nich však staví hodinky náramkové. Tytam jsou doby, kdy pánské náramkové hodinky měřily jen obvyklých 34 milimetrů.
Poměrně rozsáhlá základna strojků Unitas s manuálním nátahem nabízí hodinářům mnoho prostoru k různým úpravám. Jednou z nich je zhotovení modulu pro retrográdní ručky, který si Brož sám vymyslel. V tomto systému neběhají dvě základní ručky kolem středu číselníku, jak bývá zvykem, nýbrž využívají pouze vytyčené výseče. V každé z nich tak ručka putuje po vlastní stupnici a po dosažení jejího konce se skokem vrátí na začátek a vydá se znovu na cestu.
Zajímavý je také koncept přesunutí hodinové ručky, a tedy i jejího vloženého číselníku s číslicemi 1 až 12, do vrchní části plochy číselníku velkého. Výsledkem je takzvaný regulátor, tedy hodinky inspirované vzhledy původních námořních chronometrů, které využívaly oddělené indikace hodin, minut i sekund.
Centrální minutová ručka je tak hlavním ukazatelem času, a hodinová (na pozici 12) a sekundová (na pozici 6) ji vlastně jen doplňují, čímž umocňují snadnou a okamžitou orientaci na číselníku.
Jednoručkové hodinky. Díky velkému pouzdru je možné rozdělit celou dvanáctihodinovou stupnici po pětiminutových intervalech, které postačí pro denní orientaci v čase. Krásným detailem je pak využití její protiváhy ke zvýraznění hodinových indexů, jejichž řazení na malé vnitřní škále je však z logických důvodů převrácené. Jdou tedy zprava doleva.
Martin Brož rád využívá i minimalistických idejí. Snaží se číselníku vštípit absolutní čistotu. Proto vznikl i projekt hodinek s jedinou ručkou. Díky velkému pouzdru je totiž možné rozdělit celou dvanáctihodinovou stupnici po pětiminutových intervalech, které pro denní orientaci v čase postačí. Krásným detailem je pak využití její protiváhy ke zvýraznění hodinových indexů, jejichž řazení na malé vnitřní škále je však z logických důvodů převrácené. Jdou tedy zprava doleva.
Aby všechno bylo vidět
Nejsou to však pouze moduly, které dělají z hodinek umělecká díla. Jsou to především dekorace různých součástek strojku, na který je vždy skrze transparentní dýnko (dýnko je správný výraz pro kryt hodinek, na kterém za normálních okolností hodinky leží na zákazníkově paži) ze safírového křišťálu vidět. Možností je několik.
Celý stroj může být začerněn PVD ochrannou vrstvou, kola mohou být popuštěná do modra, součástky rhodiované nebo naopak zlacené do žluta či růžova. Dle přání zákazníka mohou být hladké, pískované nebo dekorované svislými pruhy v hodinářství označovanými jako břehy Ženevy, tedy Côtes de Geneve.
Stále populární jsou rytiny na jednotlivých můstcích, kolech a víceméně na každém volném prostoru, což není žádný módní výstřelek, nýbrž navázání na starou hodinářskou tradici.
Martin Brož si doslova vyhraje s takzvanou skeletonizací hodinek. Tím se rozumí kompletní prořezání všech ploch jednotlivých součástek tak, aby se oku zákazníka odkryly jednotlivé pohyby celého mechanismu. Lidově řečeno, z celého strojku zůstane pouze funkční dekorovaná kostra a vše ostatní je jednoduše odřezáno.
Výsledkem mohou být ornamenty či geometrické tvary, dle fantazie rytců a hodináře či přání klienta. Právě takové hodinky pak vždy mají svého vlastního ducha, originální povahu a neopakovatelné kouzlo.
Takováto zakázková výroba je velmi specifická a pro zákazníka přináší něco zcela unikátního: totiž možnost zásadně ovlivnit finální výsledek a navíc vidět jednotlivé výrobní fáze. Od toho je odvislá i cena, která se pohybuje kolem 90 tisíc korun. Při práci se zlatem, platinou či diamanty však přirozeně roste.