Triatlonista David Jílek

Triatlonista David Jílek | foto: Archiv Davida Jílka

Triatlonista Jílek: Chtěl bych jednou závoděním uživit sebe i rodinu

  • 0
Ironman, tedy železný muž, už jen název tohoto sportu je definicí extrémní náročnosti. Necelé čtyři kilometry plavání, pak sto osmdesát na kole a na závěr běžecký maraton. Kdo všechno zvládne pod devět hodin, může se považovat za skvělého závodníka. Do této skupiny patří i David Jílek ze Zábřehu.

V devětadvaceti letech se navíc pořád může zlepšovat. „Chtěl bych jednou závoděním uživit sebe i rodinu a mohl tak dělat, co mě baví,“ říká železný muž David Jílek, kterého 10. prosince čeká start na polovičním ironmanu v Bahrajnu.

Jak jste se k triatlonu dostal?
Jako kluk jsem hrával fotbal v Zábřehu, ale začal jsem mít problémy s koleny a hledal jsem jiný sport, kde bych se mohl uplatnit. Tak jsem se začal věnovat cyklistice, převážně horským kolům, kde jsem závodil za Bikesport Team Mohelnice, a když mi bylo kolem dvaceti let, zkusil jsem terénní triatlon. První dlouhý triatlon jsem absolvoval před čtyřmi lety a zjistil jsem, že mi vyhovuje vytrvalost a pestrost tohoto sportu. Líbí se mi, jak je to dlouhý a náročný závod, to mi sedí.

A tak jste se postupně propracoval až k ironmanu?
Byla to docela náhoda. Moje první dva triatlony byly ty terénní a pak jsem hledal další závod a narazil na Big Man, což jsou dva závody ve dvou dnech, u kterých se sčítají časy. První je terénní a pak klasický ironman. Přišlo mi to výhodné, mít dva závody za jedno startovné, tak jsem se přihlásil s tím, že si zazávodím a pak se ženou odjedeme do Itálie na Lago di Garda, kde jsme si naplánovali aktivní dovolenou. Jenže po závodě jsem byl tak zničený, že jsem se jen týden válel a z aktivní dovolené nebylo nic. Ale chytlo mě to – a také jsem poznal Petra Vabrouška, který se pak stal mým trenérem a vedl mě dvě a půl sezony. Dal mi největší impulz a základní informace o tréninku.

Jak vypadala spolupráce s velezkušeným Vabrouškem?
Tehdy jsem studoval tělesnou výchovu a sport na fakultě tělesné kultury, takže jsem měl přehled o fyziologii tréninku, ale Petr mi pomohl s tím, jak trénink běhu a plavání naplánovat. Setkali jsme se ve Zlíně a pak probíhala spolupráce standardně, přes e-maily a telefon jsme konzultovali můj tréninkový plán. V Zábřehu jsem měl trenéra plavání, pana Molka, který mi řešil techniku, a jinak to záleželo na mně a plnění toho, co mi Petr předepsal.

Hned jste cítil, že se výkonnost začala zvedat?
Zatímco při prvním ironmanu jsem za Petrem zaostal o dvě a půl hodiny, za rok už jsem na něj ztrácel jen půl hodiny. Dokázal jsem jít ironmana kolem devíti a půl hodiny, takže ten nárůst byl asi nejrazantnější.

Která z disciplín vám sedí – a naopak, kde máte největší mezery?
Moje nejsilnější stránka je cyklistika, stále jsem v kontaktu s kamarády z bývalého týmu a většinu dlouhých tréninků trávím na kole. V plavání se snažím neustále přidávat a pořád se zlepšuji a cítím další potenciál. Běh je o tom, ho natrénovat. Všude cítím neustálé zlepšování a chci jít cestou sice pomalejší, ale kvalitnější přípravy, abych nemusel kvůli zranění přerušovat sezonu. Zatím se mi to daří.

Nyní závodíte v kategorii profesionálů. Takže se tím živíte?
Ryzí profesionál bohužel nejsem, ale snažím se k tomu nějak dopracovat a je to můj sen. V Česku je to však poměrně obtížné – a také má výkonnost by musela jít ještě nahoru. Teď učím na částečný úvazek na základní škole v Novém Malíně a také mám nějaké svěřence. To mě živí s tím, že pro závodění mám podporu několika sponzorů. Dá se přilepšit i díky prize money, a to i u nás. Ve světě to funguje tak, že na ironmanu i desátý v kategorii profesionálů bere přibližně dvacet tisíc korun. Já rád často závodím, takže to nasbírám zase frekvencí závodů.

Ironmani mívají výkonnostní vrchol až po třicítce. Čeho byste rád dosáhl?
Předloňský vítěz Havaje měl čtyřicet let, takže nějaký čas snad ještě mám. Ale chtěl bych jednou závoděním uživit sebe i rodinu, abych mohl dělat, co mě baví, a užíval si život.

Tedy model Petra Vabrouška?
To byl jeden důvod, proč jsem ho vůbec poprosil, aby mě trénoval, protože celkový jeho přístup k životu a sportu se mi líbil. Není sportovní fanatik, nevidí jen triatlon a sebe, ale i rodinu, a podobný náhled mám i já.

Co vám chybí, abyste mohl startovat v legendární Koně na Havaji, kde je každý rok mistrovství světa?
Určitě bych se tam někdy rád podíval, ale není to vyloženě můj cíl. Pro profesionály je obtížné se tam dostat, kvalifikuje se totiž jen prvních padesát ve světovém žebříčku. Jednodušší je to přes age group, tedy věkové skupiny pro závodníky, kteří nemají status profesionálů. Ti mají na každý závod série Ironman vypsáno třeba pět slotů a prvních pět pak získá možnost na Havaj jet. Do Kony bych rád, ale jsem realista a vím, jak to pro profesionály je složité. Musím s výkonem ještě něco udělat, abych se tam dostal – a to je otázka ještě několika let, než to zase nějak zlomím, čas půjde níž a budu moct na kvalifikaci vůbec pomýšlet.

Jakého výsledku v letošní sezoně si ceníte nejvíc?
Vážím si toho, že se mi daří neustále zdokonalovat tréninkový model Petra Vabrouška, a častého závodění. Letos jsem například objel čtyři ironmany ve čtyřech týdnech a ve stabilních časech. Na Moravia Manu jsem si zlepšil osobní maximum na 8:46, týden nato v Klagenfurtu 9 hodin 7 minut, pak ve Frankfurtu za 9:15 a týden nato v Praze dvojzávod Big Man, kde jsem byl pomalejší, kolem devíti a půl hodiny. Ten systém na mě funguje a toho si vážím nejvíc.

Sezonu zakončíte v Bahrajnu. Proč právě tam?
Sponzor, se kterým mám nejdelší spolupráci, mi umožnil ještě odcestovat někam do tepla. Původně jsem vybral ironmana v Malajsii, ale ukázalo se, že s rozumnou letenkou trvá jedna cesta dva dny. Také jsem tam nechtěl strávit tolik času, protože mám doma těhotnou ženu. Tak jsem vybral polovičního ironmana v Bahrajnu.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž