O víkendu dojel pátý na Chrono des Nations.
Uzavřel tím další báječnou sezonu, při které vítězil na etapových závodech, na klasikách, triumfoval po velkých sólojízdách a bral medaile na evropském i světovém šampionátu.
Snad každý další cyklista by s takovým výsledkem sezony byl spokojený. Jenže Remco Evenepoel je nenasytný.
Vždycky byl.
Už když mezi juniory totálně kraloval a ovládl přes polovinu závodů, do kterých nastoupil, chtěl víc.
„Je to asi ta má fotbalová mentalita. Dlouho jsem dělal kapitána v Anderlechtu a pokaždé jsem chtěl zápas vyhrát. Nebyla se mnou řeč, když jsme prohráli. Dost jsem si z toho nastavení vzal i do silniční cyklistiky,“ říká.
Remco Evenepoel během mistrovství světa.
I proto nemluví o tom, jak parádní sezonu měl, kolik toho vyhrál, jak moc spokojený s tím je. Protože chce prostě víc.
„Vrátil jsem se na úroveň těch nejlepších, ale pořád to nebylo to, co jsme s týmem chtěli a v co jsme doufali,“ řekl. „Vím, že můžu být ještě lepší, jen pořád potřebuju trochu trpělivosti. Můj čas určitě přijde, teď musím zvládnout bez problémů zimu a připravit se na další sezonu.“
Evenepoel letos zažil docela působivý comeback.
Snad všichni fanoušci si ještě pamatují jeho loňský šílený pád z mostu do rokle na závodu Kolem Lombardie.
Mladičký Belgičan si tehdy zlomil pánev, poškodil plíce a znovu se učil chodit.
V říjnu pak poprvé sedl na kolo, o měsíc dřív, než bylo původně v plánu. Lebedil si, jak návrat probíhá rychleji, než předpokládal.
V průběhu podzimu a zimy pak přidával na své profily na sociálních sítích fotky i videa z rekonvalescence - z různých cvičení, kterými chtěl své bolavé tělo dát znovu do pořádku.
Jenže pak najednou fotek s kolem venku ubývalo, až nebyly žádné.
Regenerace totiž neprobíhala tak, jak měla, a Evenepoel musel ještě na pár týdnů ubrat.
„V tuhle chvíli nejezdím na kole se svými týmovými kolegy, neabsolvuji s nimi tréninky. Mám svůj individuální program, ale nepanikařím. Hned na začátku mi lékaři řekli, že až do února nebudu stoprocentně zdravý,“ řekl na začátku roku na tiskové konferenci.
Vůli ale neztrácel, byť asi mnohé překvapil, když se skutečně objevil v nominaci Quick-Stepu na italské Giro. Byť tuto Grand Tour kvůli únavě nedokončil, až do 16. etapy se držel v průběžné elitní desítce, chvíli byl dokonce průběžně druhý.
Fascinující počin na to, že to byla jeho první Grand Tour a první závod po více než osmi měsících.
Až po Giru ale znovu ukázal, čeho je opravdu schopný.
Vyhrál závody Kolem Belgie, Dánska, po úchvatném sólu italskou klasiku Coppa Bernocchi i dva belgické jednodenní závody Druivenkoers – Overijse a Brussels Cycling Classic.
„Jsem jeho velkým fanouškem. Je to skvělý závodník s opravdu pořádným motorem. Vzhledem k těm problémům, které měl, zažil hodně úspěšný rok,“ uznává i legendární Eddy Merckx.
Úspěšný rok jistě, ale pořád ne takový, jaký by si megaloman Evenepoel přál.
„Pořád mi chybí něco k tomu, abych mohl o titul na Grand Tour vyzvat Pogačara, Bernala a Rogliče. A ještě o něco víc mi chybí k tomu, abych je dokázal porazit. Doufám, že příští rok už se na tu úroveň dostanu,“ říká.
Teď se hlavně těší, že si aspoň na pár dní oddechne. Od poloviny loňského roku byl totiž neustále v tréninku nebo v rehabilitačním procesu. Na jakékoliv volno nebyl čas.
„Ani nevíte, jak se na dovolenou těším. Udělá mi dobře fyzicky i mentálně. Už ji vážně potřebuju, protože poslední rok a půl jsem se nezastavil,“ tvrdí.
A za rok se mu každá nastřádaná energie může v souboji s triem velkých rivalů hodit.
