Rozálie Havelková

Rozálie Havelková | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Havelková: Jsem ráda sama, ale někdy je té samoty prostě příliš

  • 3
Rozálie Havelková (21) mohla snadno navázat na rodinnou hereckou tradici. Ale dcera Ondřeje Havelky místo toho dala přednost cirkusu a před rokem odjela do Belgie, kde od dubna jezdila turné. Pro týdeník Téma prozradila, jak to vidí se svou kariérou dále.

Jsou chvíle, kdy je vám smutno?
Rozhodně jsou. Mám to o to těžší, že všichni tady jsou buď z Belgie, nebo z blízké Francie, a zatímco oni ve středečním volnu odjedou za rodinami a kamarády, já tu zůstanu sama. Sice jsem ráda sama, ale někdy je té samoty prostě příliš.

Žádná romantika?
Hodně lidí si asi cirkus představuje jako symbol volnosti a svobody. Ano, když jsme odjeli na turné, taky mi to tak připadalo, ale postupně zjistíte, že to je jen iluze. V té svobodě je vlastně nesvoboda. Jste uvázáni ke všem těm povinnostem, které cirkus obnáší, ale divák je nevidí.

Stále jste rozhodnutá, že vaše angažmá tady je správné?
Tak správné je minimálně proto, že jsem o nedocenitelnou životní a pracovní zkušenost bohatší. Ale pokud vás zajímá, jestli bych chtěla v tomto projektu pokračovat i příští sezonu, odpověď zní ne.

To jsem nečekala. Ale pocit zmaru z vás necítím.
Taky žádný nemám. Jsem o nedocenitelnou zkušenost bohatší. Naučila jsem se třeba, jak se staví a bourá šapitó, jak se zapojí voda do maringotky a to je  přece nezbytná životní zkušenost! (smích) Ale vážně, především jsem se naučila toleranci. Víte, tady v cirkuse vůbec nic nefunguje. Když se řekne, že něco bude, tak to není. Když něco má platit, tak to neplatí. Vždycky, když něco nevyjde, tak se řekne: „To víš, to je cirkus.“ To je k zbláznění. A brzy pochopíte, že jakákoliv snaha dát věci do pořádku a zavést nějaký systém, je marná.

Co jste řekla svému klukovi a co rodině?
Že končím a že jsem na sebe pyšná. Dřív jsem měla ve zvyku opouštět všechno, co mě nebavilo. A pak přišly výčitky, že jsem to vzdala. Teď se cítím dobře. Dala jsem to a můžu říct, že jsem to dotáhla do konce.

Jakou příchuť má poznání, že zvolená cesta nikam nevede?
Rozhodně bych neřekla, že nikam nevede. Jen nejspíš nebudu stejnou cestou pokračovat dál. Nejsem zklamaná. Ani jsem nezanevřela na cirkus, to ne.  Akorát vím, že je důležité znát předem lidi, se kterými do nového projektu budu vstupovat. To je mé další poznání.

Celý velký rozhovor z Belgie najdete v týdeníku Téma.

5. dubna 2018