Třicetiletý muž se podle obžaloby pohádal se svojí o dva roky starší manželkou a chystal se odejít na noční do práce. Když jí oznámil, že se o syna nemůže postarat, vzala dvouměsíčního chlapce do rukou a se slovy „Tak si ho vem!“ jej silou hodila na vzdálenost jednoho metru proti manželovi.
Ten podle spisu dítě v poslední chvíli před dopadem na podlahu zachytil, čímž zamezil vzniku vážnějšího poranění.
Muž později svou výpověď korigoval s tím, že byl po výslechu na policii unavený. Ve skutečnosti mu prý manželka dítě pouze „prudce podala“.
K soudu přišli oba manželé společně, ovšem rozhodli se nevypovídat a jak to bylo možné, požádali soud, aby se hlavní líčení konalo v jejich nepřítomnosti. Soud jejich žádosti vyhověl a četl jejich výpovědi z předchozích výslechů v přípravném řízení.
„Určitě jsem ho nehodila. Manžel si péči o syna užíval, tak jsem mu dala prostor,“ četl předseda trestního senátu Jan Šlosar z výpovědi obžalované na policii.
Žena nemusela vařit, neboť obědy měla zajištěné z domova seniorů, staršího chlapce z předchozího vztahu dávala často ke svým rodičům.
Že by novorozené dítě týrali, jak jim klade za vinu obžaloba, manželé vyloučili. Jako příčinu podlitin různého stáří, zlomenin žeber a klíční kosti uváděl otec možné zalehnutí dítěte, které s nimi spalo v posteli.
„O syna jsem se staral hlavně já, manželka měla těžký porod, bylo to mé vysněné dítě, chtěl jsem jí co nejvíce pomoci. Syna jsem vlivem únavy přilehl, ležel jsem na břiše, syn pode mnou,“ četl z výpovědi obžalovaného soudce Šlosar.
To se podle otce stalo hned několikrát. Matka spala podle spisu tak tvrdě, že neslyšela ani silný tón monitoru dechu, který upozorňuje, když dítě přestane dýchat.
„Kdyby bylo dítě zalehnuté, nemělo by takové otoky, tušila jsem, že mechanismus hematomů vznikl jinak,“ zaznělo u soudu ze čtené výpovědi dětské lékařky, která ovšem neměla dítě v trvalé péči.
Při jednom takovém „zalehnutí“ dítě přestalo dýchat, zapadl mu jazyk. Otec ho musel resuscitovat. „Volal jsem na ni (matku), ale neslyšela mě, spala,“ četl soudce z výpovědi.
Záchranku prý nevolal ani jednou. Dítě se mu zdálo v pořádku, jednou podle svých slov volat chtěl, ale usnul s mobilním telefonem v ruce na židli. Po posledním případu syna hospitalizovali v prostějovské nemocnici na jednotce intenzivní péče. Rodina totiž žila na různých místech republiky.
Jasné znaky týrání, říkají znalci
„Nálezy naplňují znaky fyzického týrání dítěte a představují hrubé a nevhodné zacházení s dítětem ve smyslu tzv. syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, tzv. syndrom CAN,“ řekl u soudu státní zástupce Jan Vodička.
„Dítě si toto pamatovat jistě nebude, ale následky si sebou do života vezme. V pubertě i v dospělosti se u něho mohou projevit sklony k závislostem, depresím atd. Může velmi těžko navazovat vztahy. Dětská psychika a pocit bezpečí se již po narození v dítěti vyvíjí a dítě již v ranném věku zjišťuje, jak to v životě chodí. Osvojuje si pozitivní i negativní zkušenosti. V Klokánku jsme měli kojence, který nikdy neplakal. Ani tehdy, když měl hlad. Důvodem bylo to, že když plakal doma, byl bit. Takže si osvojil tu zkušenost, že nesmí plakat, aby se toto nedělo. Je pak těžké opět ho naučit, že je třeba se o své potřeby někdy přihlásit. Následkem takového týrání může být např. syndrom CAN,“ řekla iDNES.cz Hana Kupková, ředitelka Klokánku Hostivice a předsedkyně Fondu ohrožených dětí.
Chlapce nyní vychovávají rodiče obžalované, rodiče za ním mohou docházet v soudem určenou dobu. Se synem se smí stýkat pouze za přítomnosti určených opatrovníků.
Pro soud bude nyní důležitá osobní výpověď soudních znalců a svědecká výpověď ošetřující dětské lékařky, k níž manželé s novorozencem docházeli.
Znalci z oborů psychologie a psychiatrie uvedli, že zacházení s dítětem bylo ze strany rodičů neadekvátní a nepřiměřené. Oba rodiče označili za nevyzrálé, nezodpovědné osobnosti se zaměřením na sebe.
„Matka neumí spoléhat sama na sebe, nedokončovala školy, je nesamostatná. Dělá si život jednoduchým a využívá k tomu druhé, má také sníženou stresovou toleranci,“ zaznělo také u soudu.
To je v kombinaci s dětským pláčem těžkou zkouškou labilnější psychiky. „Pláč dítěte je jednou z nejtěžších stresových záležitostí, jaké mohou být, zvlášť pokud jde o vlastní dítě,“ četl z výpovědi soudní znalkyně z oboru psychologie Lenky Čermákové soudce Šlosar.
