"Poprvé vůbec se náš člověk dozvěděl, co finančně obnáší získat v tomto státě olympijskou medaili," píše Mladá fronta DNES v předvečer her v Albertville. Uvádí odtajněné prémie za minulé olympiády a oznamuje, že teď to jsou automobily: za zlato Forman de Luxe, za stříbro Forman Standart, za bronz Favorit.
Na otázku, jak změnila revoluce váš život, odpovídá, jen co slezl ze stupně vítězů, krasobruslař Petr Barna, držitel bronzu: "Jinak se dýchá, jezdím tak, jak cítím, nikdo mi nic nenařizuje a nepředpisuje." Reakce olympijského vítěze svobodný výdech postrádala. "Jsem sportovec, ne politik. Nevím, za jakou zemi vystupuji, zda za Ukrajinu, nebo za Společenství," řekl Viktor Petrenko.
Co dostane za medaili? "Nevím. Nevím, co přijde." Rus Urmanov se přidal v malování chmur: "U nás v Rusku to bývalo vždy těžké, teď to bude extrémně horší." Dvě velké ruské krasobruslařské školy, petrohradská a moskevská, se rozpadaly. "Naše platy jsou bídné, životní náklady stoupají, rodiče už nemohou platit za své děti," řekl trenér Igor Moskvin z Petrohradu. "Je to konec," prohlásila trenérka Tamara Moskvinová. "Dýcháme z posledních sil, naše země se zlomila."
Ale jiné národy se probouzely. Litva zásobila tisková střediska brožurami o historii sportu v zemi kdysi a už zase znovu svobodné. Někdo z chorvatské výpravy vyvěsil v jednom středisku mapu Jugoslávie, na níž červeně vyznačil hranice Chorvatska. Už vlála i vlajka Slovinska.
"Kdo jiný než naši sportovci by měl ukázat, že tu jsme, kde jsme a co chceme," řekl slovinský ministr Matjaz Kek. Poprvé po válce vystoupilo Německo, sjednocující Západ i Východ, SRN a NDR. Jednotný germánský kmen, ne nepodobný mohutnému dubu, nastřádal nejvíc medailí, šestadvacet, z toho 10 zlatých.
Výprava projevila smířlivost vůči pochybné minulosti některých členů. Řidič čtyřbobu Harald Czudaj byl agentem STASI, tajné policie NDR. Získala jej ke spolupráci poté, co byl přistižen opilý za volantem. "Neublížil jsem nikomu, i když jsem musel psát zprávy o atmosféře týmu a o politických názorech kamarádů," řekl.
Německý svaz bobů vymyslel zvláštní lustraci. Každý z reprezentantů musel v dopise vylíčit svou minulost, ale obálky zůstaly zalepené, dokud by některý z nich nebyl ze spolupráce úředně usvědčen. Když se to stalo v Czudajově případě, jeho obálku otevřeli. Czudaj v dopise nic nepopíral. A to jej zachránilo.
Dýchalo se volně a hrdě, jen Rusové, dědici sovětské sportovní slávy, jako by s olympijskou vlajkou a hymnou ztratili identitu. "Je to život, ale cítím se smutný," řekl hokejový brankář Vladimír Treťjak. "Patnáct let jsem sportoval za barvy své země. Teď je to pryč." Ani slovo o tom, jak se těší ze svobody.
Sovětští sportovci byli dětmi režimu, hýčkanými, věrnými a zcela poslušnými. Ruská vítězka v biatlonu Anfíza Rezcovová chodila po ulicích v Albertville v bundě s nápisem SSSR, s odznakem Lenina na klopě. Někteří Rusové staré oblečení ještě nosili, jiní už jej za 150 dolarů prodávali.
"V minulosti bylo naší hlavní snahou vítězství pro ideologii, dnes vítězíme proto, aby lidé byli šťastní," řekl zpravodaj TASS. A kteří lidé? Vítězové sotva. "Necítila jsem radost, jen obrovskou prázdnotu," svěřila se krasobruslařka Natalia Miškutěnková, vítězka v soutěži sportovních dvojic, když na stupni vítězů vlála olympijská vlajka na její počest.
