Přes čtyři tisíce sportovců z rekordních 141 národů, dva tisíce členů doprovodu, 15 tisíc dobrovolníků.
"Paralympiáda bude ještě větší událostí než hry zdravých sportovců. Dojemnější. Když vidíš ty statečné lidi, jak bojují proti vlastnímu osudu," říkala jedna z dobrovolnic Eleni Bairaktari. Tvrdila to v den, kdy Roman Šebrle vyhrál olympijský desetiboj. Včera už byla znovu na atletickém stadionu.
Jestliže zdraví sportovci mají své legendy v plavci Phelpsovi nebo vytrvalci El Guerroujovi, handicapovaní oslavují třeba Angličanku Tanni Grey-Thompsonovou. Atletka na vozíčku má už čtrnáct olympijských medailí, z toho devět zlatých. Dokonce už vyhrála i londýnský maraton.
"Když jsem závodila poprvé v Soulu 1988, nikdo o nás nevěděl," říkala před novináři. "A teď o nás ví celý svět. Paralympiáda je velikánská akce." První paralympiáda byla už v roce 1960 v Římě.
Také oni trénují dvakrát denně, šest sedm dní v týdnu. Například slepá Američanka Runyanová doběhla osmá mezi zdravými na poslední olympiádě v Sydney. Světový paralympijský rekord v běhu na 100 metrů je pouze o 94 setin pomalejší než světový rekord Američana Montgomeryho.
A to Nigerijec Adeoye nemá jednu ruku! I oni slzí štěstím, když zvítězí, a nadávají, když prohrají. I někteří z nich dopují. Kanadský sprinter Connor, který se narodil bez lýtkové kosti a lékaři mu jako nemluvněti museli amputovat nohu pod kolenem, měl pozitivní test na anabolické steroidy.
