| KOMENTÁŘ |
Řidiči stovek autobusů, kteří krouží nonstop Aténami, jsou unavení a nevrlí. „Ne, nebudu čekat,“ odseknou a startují, kdy se jim zamane.
Úsměvy jsou pryč. Před dvěma týdny by počkali. Když mi neujedou, padnu do sedačky a oči se ve vteřině klíží.
Ještě víkend, říkám si. Jeden jediný víkend. Každé ráno mžourat na budík, jestli si náhodou nedělá legraci, když zvoní už v šest. Někdy ještě dřív. Spát denně čtyři hodiny, devatenáct dní v kuse, to skutečně není nic moc.
Pak celý den kroužit po sportovištích, s laptopem na kolenou, běhat od sportovců na tribunu, z tribuny za rozhovory. Tělo je vyčerpané a hlava vynechává.
Únava se stupňuje, vlastně ona už nemá kam stoupat. Napětí přešlo v nepřetržitý stres.
