Telefonním záznamníkům odzvonilo?

  • 24
Devadesát procent lidí mluví do telefonního záznamníku zcela jinak než s živým člověkem a každý pátý má při komunikaci s tímto přístrojem problémy. Některé z nich jdou tak daleko, že jim americké univerzity věnují zvláštní přednáškové a výzkumné programy. Znamená to, že záznamníky po sto letech úspěšné existence končí?
Když dánský vynálezce Valdemar Polsen v roce 1900 představil světu pod názvem telegrafon první telefonní záznamník, právem se domníval, že tím přispěje k lepší a dokonalejší komunikaci mezi lidmi. Dnešní sofistikovaní následníci telegrafonu paradoxně často slouží naopak k tomu, aby se spolu lidé navzájem dorozumívat nemuseli. Přinášejí tak kdekomu nepěkné chvilky - a to se jim může stát osudným.

Máloco na světě dokáže člověku tak hnout žlučí jako nahrávka neosobního hlasu, která vám sděluje, že „pokud chcete poslat fax, stiskněte jedničku“, když se chcete zeptat, jestli řidič v autobuse, z kterého jste před chvílí vystoupili, čirou náhodou nenašel váš kufřík napěchovaný čerstvě zakoupenými akciemi. Nic nevyvolá zoufalství podobné tomu, které zažije člověk při telefonování na úřad za pět minut pět, aby se od téhož anonymního hlasu doslechl, že „dotazy vyřizujeme denně mezi osmou a sedmnáctou hodinou“.

Další oblíbený kousek s vámi záznamník sehraje, když pozná, že máte na kartě poslední minutu kreditu POZOR! JDE TO?(pozná to vždycky). V tu chvíli začne pomaloučku odříkávat to, co už dávno víte : „Dovolali jste se na číslo XXXXXXX. Toto číslo patří Miladě a Tondovi. Nejsme bohužel doma, nebo v současné době nemůžeme přijít k telefonu. Na vašem telefonátu nám ale záleží, a proto, pokud máte zájem, můžete po zaznění tónu odeslat faxovou zprávu nebo zanechat vzkaz v délce jedné minuty. Spojíme s vámi, jak to jen bude možné. Hello, you‘ve reached Tony -“ cvak, konec. Infarkt na cestě.

Tomu někdy napomůže i infolinka operátora. Následující příklad je ze Spojených států, ale jistě snadno najde svůj ekvivalent i leckde jinde: hrdina příběhu dostal ke kulatým narozeninám první mobilní telefon. Měl radost z životního jubilea i telefonu a logicky obojí vehementně oslavoval. Následující ráno – také celkem logicky – si nepamatoval PIN telefonu. Zavolal tedy na operátorovu infolinku a doslechl se, že „pro jiné informace zadejte svůj PIN a stiskněte hvězdičku“. Thank you, sir.

A to je ten lepší případ. Kdo se někdy nezamyslel nad tím, proč jeho přítelkyně nemůže vzít telefon, když ji přece kolega už před hodinou a půl zavezl domů? A tak dále a tak dále. Celkem vzato, záznamník nejen již ze své podstaty působí zklamání volajícímu, ale často také zpění krev vlastnímu majiteli. Zkuste si po návratu domů vyslechnout třiatřicet po sobě jdoucích úseků půlminutového pípání, které tam zanechal kamarád - „potřebuju teď hned půjčit stovku na útratu“ poprvé, „ještě tam nejsi?“ podruhé, zavěšeno a to samé 33krát.

Ve vyspělých státech představuje další problém telemarketing. Když jste se nedočkali vzkazu od nové atraktivní známé, čtrnáct minutových nabídek na čištění koberců (máte parkety), nejvýhodnější životní pojištění a úžasně levnou sadu kuchyňských nožů vám náladu nespraví. Thomas Alva Edison, který říkal, že „fonograf ve spojení s telefonem by měl pořizovat stálé a cenné záznamy, nikoli plytkou konverzaci, která je dílem okamžiku“, by zaplakal.

Ještě před několika lety to byla lapálie, jejíž nepříjemnost bohatě vynahrazoval onen úžasný pocit, že mi říká „pane“ kus techniky, který jsem donedávna viděl jen v amerických filmech a o jehož fungování mám jen matnou představu. Na začátku třetího tisíciletí však lidé (týká se USA) telefonují dvakrát častěji než v 70. letech - a hlavně se chtějí rychle dovolat. Záznamník nestačí, zdržuje a navíc má dříve nebývalou konkurenci. Minianketa, kterou provedla redakce Mobilu.cz, napovídá, že i Češi, kteří ve srovnání s obyvateli vyspělých zemí používají vymožeností telekomunikační techniky méně, dávají před vzkazem na záznamníku přednost emailu a především hitu konce tisíciletí - SMS.

To má svoje důvody. Jako obvykle, k nejpádnějším z nich patří peníze. Pokud voláte na záznamník mobilního telefonu, platíte samozřejmě stejně jako při živém rozhovoru; stejně tak ale potom platí ještě příjemce při vyzvedávání zprávy. Jedna informace tak makonec vyjde průměrně o třetinu dráž, což nikoho nepotěší. Další důvod je psychologický. Komunikace se záznamníkem je pro mnoho lidí nečekaně obtížná. Podle Ann Cameronové, psycholožky z americké Eastern Washington University, má v tomto směru problém 20 procent Američanů. Vědkyně má za to, že volající očekává běžnou konverzaci, ale namísto toho se musí narychlo vytasit se souvislým projevem, v němž mu nepomáhá ani chybějící partner, ani žádná z berliček typu „no, vždyť víš,“, „co jsem to chtěl“, „to jsem rád, že tě slyším“. O gestikulaci, která při osobním rozhovoru přenáší až 80 procent informací, ani nemluvě a rozhodně neslyše. Z tohoto stresu, navíc často opakovaného, potom plyne psychický blok, který se stupňuje tím více, čím jasněji si dotyčný uvědomuje, že blábolí nesmysly.

Jak už v té zemi bývá zvykem, Američané tento problém neberou na lehkou váhu. Na jmenované univerzitě byla proto tzv. záznamníková tréma zařazena do Programu pro úspěšné zvládání koktání (Successful Stuttering Management Program). Metody programu jsou přitom stejně neobvyklé jako jeho samotná existence. Cameronová a její kolegové například přišli na to, že mnoho koktavých lidí se příznaků svého handicapu snadno zbavuje, když leze po čtyřech. Autorovi článku není známo, jestli washingtonští vědci skutečně touto terapií dosahují u ostýchavých telefonistů kýžené výsledky (jak se to řeší v budce?), pokud se však pro ni rozhodnete sami, Mobil.cz doporučuje činit tak alespoň zpočátku pouze v kruhu svých nejbližších, a to po důkladné konzultaci.

Ani čeští mobilní operátoři nemají záznamníky dvakrát v lásce. Na otázku, kolik procent dotazů na infolince zodpoví plechový operátor a na kolik reaguje živý člověk, si namísto odpovědi jeden z mluvčích s autorem článku sjednal schůzku, kterou od té doby dvakrát odložil, zatímco druhý řekl, že něco takového nemůže nikomu sdělovat. A třetí? Z jeho telefonu se vždy ozval – co jiného– záznamník.

První obětí klesající obliby této formy komunikace je klasický samotný záznamník bez telefonu. Ještě v roce 1995 se jich v USA při průměrné ceně kolem 250 dolarů prodalo za více než miliardu, zatímco za loňský rok hovoří odhady zhruba o třetině této částky.
Výhody různých záznamníkových služeb, od té nejjednodušší nakřáplé mašinky na chalupě až po komplikované plechové operátory mobilních infolinek, jsou však stále zjevné. Nečekejme proto, že hovory člověk-stroj přes noc zmizí a že nevyléčitelný staromilec se pozná podle toho, že na filmy chodí do kina a když se vrátí domů, vyzvedne si vzkazy na obstarožním digitálním telefonním záznamníku. ("Tady nebesa, Petr je zrovna u brány, pokud chcete mluvit s Bohem, stiskněte křížek.") Ale na všechny čtyři kvůli tomu lézt asi nemusíte.