Soutěž o Ericsson R310s: Zažil jsem s mobilem... Ztratili jsme se

Přinášíme vám již čtvrtý čtenářský příběh na téma "zažil jsem s mobilem". Článek bude přístupný celý týden a v pondělí jej vystřídá zážitek dalšího čtenáře. Autor, který získá od čtenářů nejlepší známku, vyhraje mobilní telefon Ericsson R310s.
Vltava poučení pro pobavení, anebo čeho lze dosáhnout tehdy, je-li všem všechno jasné Jeden z loňských víkendů jsem trávil na Vltavě (opět jako odporný průvodce skupiny laiků, kterou ze svých příbuzných a známých dal dokupy bývalý kolega), z osádek autobusu a asi čtyř aut jsem znal jen zhruba 10 lidí a tak jsem přemýšlel, jak se humorně představit a seznámit s těmi ostatními. Něco mne napadlo při snídani - jenomže to mi zkazil právě ten kolega (Ivan), který si vzal slovo a říká: "támhleto je zkušený vodák Mira, který nás provede přes všechna úskalí dnešní plavby" a byl jsem nahranej. Podotýkám, že jsme chtěli jet zajímavý, ale snadný úsek Vltavy mezi Rožmberkem a Českým Krumlovem, kromě mého háčka a mne navíc všichni na nafukovacích kanoích či raftech, takže žádné reálné nebezpečí nikomu nehrozilo.

Šel jsem si po snídani pro věci na pokoj a jak tak přemýšlím čím je pobavit atd., vidím, že doba pokročila a je cca 5 minut po plánovaném odjezdu a tak jsme spolu s mým háčkem vyrazili k autobusu. Jaké však bylo naše překvapení, když autobus nebylo vidět tam, kde v noci parkoval a ani nikde v blízkém okolí. Došlo mi, že nás dva (háčka mi dělala bývalá kolegyně Dana, kterou jsem loni nedopatřením na podobné akci vykoupal a pro letošek jí slíbil neopakování tohoto zážitku) dosud nikdo nepohřešil a všichni zřejmě po obvyklém dotazu: "Kdo chybí??" a neméně obvyklé odpovědi "Nikdo!", už dávno odjeli.

Vzhledem k tomu, že z mého pohledu nenastala žádná tragedie (než si celá skupina o 12 km dál přebere lodě a pádla, navleče se do vest a dostane se na vodu, máme spoustu času je dohnat stopem, čímž nenastane žádné zdržení), usmál jsem se a mávnul na řidiče projíždějící škodovky, ten nám zastavil a vyrazili jsme na asi 5 km vzdálenou křižovatku U tří veverek, z níž už jsme potřebovali odjet jiným směrem než on.

Po ujetí cca 500 metrů proti nám ovšem vyrazil ze zatáčky náš autobus a tím pádem bylo jasné, že si naší nepřítomnosti již někdo všimnul a všichni se pro nás vrací. V daném místě nebylo kde zastavit a protože mi přišlo poněkud nevhodné obtěžovat ochotného řidiče škodovky návratem, vzal jsem mobil a zavolal Ivanovi - kde že to se toulají a že je čekáme na zmíněné křižovatce (kterou měl dle mého znát z předchozích akcí, už jsme spolu jeli potřetí) s tím, že tudy stejně musejí jet. Mezitím se “náš” řidič spolu s námi vzniklou situací a jejím řešením nepokrytě bavil.

Ihned po vystoupení z auta jsem si zapálil cigaretu a doufal, že ji stihnu alespoň zpola vykouřit, protože náš náskok mohl být tak maximálně 5 - 7 minut (dle mého odhadu). Asi po čtvrthodině, kdy Daně začala být zima (spustil se drobný déšť) a dožadovala se bundy a Fernetu a bylo nám oběma jasné, že někde se něco ...., jsem si zapálil cigaretu další a najednou - ve vaku řve mobil. V zájmu urychlení jsem obsah celého vaku vysypal na křižovatku (což vedlo k nesmírnému pobavení okolo jedoucích řidičů Čechů a k nechápavým pohledům osádek německých a rakouských aut), prohrabal hromadu věcí, našel telefon, zvedl hovor a slyším Ivana, jak se ptá: kde vlastně jsme, kde to je, jak se to jmenuje a jak oni se tam dostanou? Po opětovném vysvětlení, že kromě třasu ze zimy takřka nehnutě stojíme na křižovatce U veverek, směrem na Rožmberk (z Vyššího Brodu), že je to tam, kde oni večer před tím odbočovali doleva po příjezdu od Dolního Dvořiště Ivan najednou říká: "Aha, tak tam už za chvíli budeme!" - a opravdu se objevili v nejbližší zatáčce.

Zčásti ještě uvnitř autobusu, ale zejména poté venku (lodě z půjčovny dosud na místo srazu nedorazily), jsme si vzájemně vysvětlovali, co vlastně kde nastalo. Část dobrodružství Dany a moje je jasná, Ivan měl ovšem zážitky poněkud bohatší na humorné situace a samozřejmě nám je vylíčil.

On si totiž vzápětí po rozjezdu jako první všiml, že tam nejsme, ale protože autobus na úzké a nepřehledné silnici neotočíš (a otočíš-li - jen do pláče), museli jet až na benzínku za městem, kde otáčením se bez odběru nafty vzbudili menší rozruch, dojeli zpět na náměstí, Ivan vyběhl na recepci a oběhl pokoje a to vše jen proto, aby zjistil, že tam nejsme. Navíc jej recepční s milým úsměvem ujistila, že jsme asi před deseti minutami odešli na zcela opačnou stranu, než by bylo (vzhledem k cíli cesty) možno předpokládat.

Než došel - celý zmatený, zpět k ostatním na poradu co dál – ejhle, zvoní mobil, v něm se ozývá postrádaný Mira a sděluje, že je kdesi na cestě do Rožmberka. Vzhledem k tomu, že přijel vlakem, evidentně jde pěšky (nějakou zkratkou) a sejdeme prý se někde poblíž cestou (kam taky mohli za přibližně 10 minut dojít) u nějakých veverek. Takže znovu do autobusu a na cestu. Ujeli kilometr, pak druhý a nejenže neviděli nás, ale ani naprosto žádné veverky. Až nervóznější část osazenstva autobusu prohlásila, že určitě jedou špatně, protože na cestě do Rožmberka čeká Mira a ten to tady zná, nakonec se na tu vodu snad ani nedostanou a aby s tím Ivan okamžitě něco udělal.

Volat nemohl, neboť v daném místě nebyl signál, pročež znovu zajeli na benzínku, silně nasraný Ivan vrazil dovnitř a se zlým výrazem v očích na nic nechápajícího pumpaře vychrlil drsným hlasem dotaz: "Kde jsou tady ty zkurvené tři veverky???!?" Pumpař pochopil, avšak zjevně neschopen řeči, ukázal po chvíli rukou a teprve posléze (zřejmě si všimnul, že Ivan je ozbrojen pouze mobilním telefonem a tudíž jej pravděpodobně nezastřelí) dodal již verbálně: "Ještě asi tři kilometry směrem na Rožmberk." a s evidentní úlevou přijal Ivanův odchod. Ten opět nastoupil do autobusu, který pro změnu stál obrácen ve směru zpět na Vyšší Brod (pročež jej řidič musel opětovně otočit – toho dne již potřetí na tomto místě) a spolu se všemi účastníky se vydali ve správném směru na další cestu.

Jakmile ale ujeli další tři km a křižovatka ani my nikde, rozhodl se Ivan opět zavolat (tentokrát signál měl) a to byl ten rozhovor, který jsme již mohli (být vybaveni např. signalizačními praporky) vést i optickými prostředky.

Z celé této příhody pro mne vyplývají dvě ponaučení:

  • přijdeš-li na místo srazu pozdě (po odjezdu ostatních), počkej, oni se pro tebe vrátí i kdyby jich bylo sebevíce a ať je to pro ně jak chce náročné a obtížné
  • chybí-li někdo z účastníků nějaké akce, není třeba se vzrušovat, však oni se najdou a dorazí svépomocí

Vzápětí mne ale napadla možnost současné aplikace těchto nových ponaučení a po celý zbytek trvání akce jsme s Danou byli v autobuse vždy mezi prvními, mnohdy i několik minut před plánovaným odjezdem.