Ona skvělá brilantní advokátka, on lékař.Alena a Pavel. Pár, který je v povědomí veřejně veden jako nenápadný vzor všech zoufale krachujících vztahů. Oba pracují od nevidím do nevidím, s dětmi pomáhají babičky, luxusní jesle nebo laskavá usměvavá thajská guvernantka, s úklidem a domácností Ukrajinka. Čas na super dovolenou si vždy najdou. Chovají se k sobě laskavě a slušně. Jaké překvapení pro jejich okolí, že se právě tihle dva rozvádějí!
Pavel od rodiny odešel. S květinářkou! Nebyla ani výrazně mladší, ani prsatější, ani blonďatější. Měla dokonce o dva univerzitní diplomy méně... Jaká tedy může být odpověď na otázku Proč?, kterou si plačící Alena stále dokola pokládá? „Ona je na rozdíl od tebe žena,“ odsekl jí Pavel jednou. „Je žena. Umí být něžná. Doma nosí růžový saténový župan, venku šaty. A ne volné tepláky, sibiřky nebo kalhotový kostým jako ty. Vždycky voní po květinách. Má je všude, i doma. A nikdy jí neuschnou, nikdy je nezahubí jako ty. Její skromné doma je vždycky jako klícka. Bez služky. Peče domácí rolády a na rozdíl od tebe mě prostě potřebuje. Jsem vedle ní muž, ne parťák, který musí neustále nenápadně bojovat o svou pozici. Je veselá a místo břitkých duchaplných komentářů si neustále zpívá. Umí tančit a je prostě vždycky děsně ráda, když jí koupím něco hezkého, co by si ze svého platu nemohla dovolit…“
Hormonální concerto grosso
Duch doby přeje testosteronu. Za ideál je podle veřejných průzkumů mínění považována taková žena, která zvládá jak domácnost a děti, tak kariéru – tedy obě archetypální role, mužskou i ženskou, zároveň. Permanentní povinnosti z dlouhodobé perspektivy nijak nepomáhají jejímu klidu, spokojenosti, a tím pádem ani klidu a spokojenosti rodiny. Proto mnohé ženy zůstávají na opačném pólu – vyberou si kariéru a seberealizaci skrz práci. Někdy je to otázka přežití, jindy dobrovolná volba. Lékaři je prokázáno, že ženám, které se ocitnou na vedoucích pozicích (v právnických kruzích, v politice a v principielně ryze mužském byznys světě), se výrazně zvyšuje hladina testosteronu. Tělo reaguje na nové podmínky a aby v takovém prostředí obstálo, musí použít „mužské“ zbraně a prostředky.
Náš přední myslitel Vlastimil Marek našel jelení paralelu: „Když ve stádu jelenů zahyne alfa samec, který je mužsky dominantní, protože má abnormálně vysokou hladinu testosteronu v těle, během několika dnů se náhradníkovi, který začne hrát roli alfa samce, také abnormálně zvýší hladina testosteronu v krvi a stane se novým alfa samcem. Co se asi děje v tělech prvních náměstkyň, které řídí schůze a ‚hrají‘ role mužů, jenž řídí parlament nebo továrnu? Něco podobného.
Zvýšená hladina testosteronu i u „moderní“ a tedy sebevědomé ženy nastolí podezíravé a nakonec i agresivní chování. Ta se tak dostává do jakési extrémní emancipace. Vymknuta z kloubů evolučních a hormonálních zadání a dohnána do extrému má tahle emancipace jeden nechtěný a ženami samotnými nepozorovaný důsledek: zvýšenou podezíravost a sníženou důvěru nejen ve své muže, ale i ve své vlastní sebevědomí.“
Co tedy ženy biologicky potřebují? Klíčem k celé věci je hormon, který je ženám vlastní a který je, velmi zjednodušeně řečeno, v harmonii s ženským principem. Oxytocin. „Ženám, které pracují ve vysokých funkcích se tvoří hlavně testosteron, jenže k tomu, aby se cítily dobře, potřebují hlavně oxytocin,“ říká sexuální koučka Julie Gaia Poupětová. Vlastimil Marek ji doplňuje: „Oxytocin je hormon, který se významně uplatňuje při přípravě ženy na porod a kojení. Jeho vysoká hladina zvyšuje zájem o sociální podněty, zvyšuje prosociálnost a spolupráci. V této souvislosti byl prokázán jeho vliv na důvěru.
Oxytocin je tvořen i u mužů – z evolučně psychologického hlediska má oxytocin význam pro zvýšení jejich ochoty pečovat o děti. Dnešnímu trendu testosteronových žen se není vlastně moc co divit. Dívka, která od školních let soupeří s chlapci, která musí zvládnout muži psanou matematiku, která se stydí za menstruaci a své tělo, mladá žena, která musí na vysoké přijmout mužské vzory myšlení a společenské hierarchizace, a pak žena, která si musí vybojovat své oprávněné postavení ve společnosti – to vše je spíše aktivně mužské testosteronové, výbojné jednání a prosazování (ženské je pasivní, přijímající, objímající, naslouchající).“
Že se ve vás právě ozývá vaše vnitřní feministka? Že se nechcete stát „kikinou“ a být jen u plotny a pečovat o děti? Neexistuje jen černé a bílé, jen krajní extrémy. Možná stačí „jen“ být ženou mnohem rafinovaněji. Jeden z typicky ženských rysů je určitá míra lstivosti. Pod pantoflíčky s labutěnkou a něžným křehkým úsměvem je tajemná ženská síla, která hýbe vším. Žena je jako voda. Má ohromnou sílu – pomalu, trpělivě a nenásilně časem vymele i skálu.
