Jediným skutečným rozdílem mezi Dark Souls a touto hrou je grafické ztvárněni, které je kratší o jeden rozměr. Ale jinak snad všechno zůstalo nápadně podobné. Inspirace je tady tak patrná, že by se autory chtělo nařknout z krádeže. Ale proč bychom to dělali, když se Dark Devotion tak dobře hraje?
Příběh o fantasy světě, na který dopadl temny oblak zla, korupce a bezpráví je vyprávěný tak epicky, až z něj klišé v podstatě teče proudem. Ale to je jedno, protože děj je stejně jen na okraj. Jde především o souboje. A ty jsou, jak byste čekali, zatraceně náročné.
Úder vaším mečem sice nepřátele zásadně bolí, ale jejich klepnuti do vaší helmy vás bolí úplně stejně. Útoky jsou pomalé a je potřeba je časovat, uskakovat a používat všemožné finty, jak si udržet hlavu na krku. Naopak nepřátelské údery je potřeba odhadovat a využívat prostředí k jejich zdolání.
Mnohdy ale využijete prostředí spíš k tomu, ze se umrtvíte sami. Třeba oblak plynu vás okamžitě otráví a pokud nedisponujete protijedem, dalších dvacet vteřin vás pošle pod kytičky. Dark Devotion obsahuje i lehké prvky her na hrdiny, takže sbíráte nová brnění, lepší bodáky, řezáky a otvíráky a postupem času se cítíte jako skutečný Superman. ale to je klamný dojem.
Přijde první boss a vám spadne hřebínek. Souboje s bossy jsou, stejně jako v Dark Souls jednoznačným vrcholem hry. Obvykle mají extrémní množství životů a zabijí vás na dvě špatně mířené rány. Než se ale k nějakému vůbec dostanete, umřete už stokrát a na obrazovku Game Over si zvyknete.
Dark Devotion není hra pro každého, stejně jako její velký vzor. Musíte si tedy dopředu takticky spočítat, jestli vám zábava za všechno to utrpení stoji. Jinak ale jde o technicky i v dalších ohledech velmi slušný kousek.
