Po turnaji má podepsat kontrakt v NHL, vždyť generální manažer týmu Chicago Blackhawks Stan Bowman v březnu oznámil: „Očekáváme, že příští rok bude v našem týmu.“
Sám hráč - jak velí zvyklosti - zatím mlží, a tak i ve středu 23letý útočník zopakoval: „Něco se děje, s agentem jsem o tom mluvil. Ale chci to řešit až po mistrovství, nechci si tady motat hlavu.“
Pak přece jen naznačí. „Kdyby přišla příležitost, chtěl bych to zkusit. Kvůli tomu jsem se snažil hrát jinak, aby bylo vidět, že přijmu jakoukoliv roli.“
Kubalík je přemýšlivý hráč, rozhovory s ním mají hlavu a patu, a tak dokáže mít realistický pohled na svou americkou budoucnost. A ví, že v Chicagu si z něj nesednou na zadek jen proto, že kdesi v Česku a Švýcarsku střílel góly. Že se bude muset proměnit v pracanta a dělníka ledu, třeba na čas přijmout i podřadnější roli na farmě.
Ve Švýcarsku sbíral ocenění, Chicago mu chce dát šanci. Chytne ji Kubalík? |
„Asi tam nepřijdu a nedostanu první přesilovku na mantinelu. Musím ukázat, že umím i něco jiného, proto jsem se celou sezonu snažil pracovat. Chtěl bych být ten, který bude chodit i na oslabení a na důležité situace v obranné fázi. Chci se naučit všechno, ale furt to není dobré.“
Ne, jeho předností vždycky bude střelba. Vždyť je to snajpr, kterého nároďák roky hledá. V této sezoně už dal v reprezentaci 11 gólů a přidá-li na mistrovství ještě jeden, bude to nejvyšší počet za posledních 20 let!
Koneckonců pro pozici kanonýra byl vychován, děda mu odmala vtloukal do hlavy: „Střílej, střílej, střílej. Musíš trefit mouchu na vratech a ideálně za letu.“
A po letech mu už jako dospělému před zápasy posílal povzbuzující zprávu: „Hlavně tref mouchu.“
Příkaz plnil, a tak poslední čtyři sezony dal na klubové úrovni vždy minimálně 25 branek. V té poslední však už na statistikách byla znát „americká“ proměna - měl poprvé víc asistencí než gólů.
Sám si přitom vždycky ze sebe dělal srandu, že nahrávat pořádně neumí. Že se řídil radami svých mládežnických trenérů, kteří mu říkali, že „je lepší špatná střela než špatná nahrávka“.
Shazoval se za technický um i bídné nájezdy. „Kdyby se jela série penalt, tak tvrdím, že i náš brankář pojede dřív než já.“
Paradoxně přitom mezi muži poprvé skóroval z trestného střílení, když překonal Jakuba Kováře, bratra parťáka z útoku.
Patří jim pořadové číslo tři, což v minulosti rozhodně nebyla lajna určená střelcům. Časy se mění, v reprezentacích i v NHL se už moc nenosí udržovací útoky, jejichž úkolem bylo hlavně nedostat gól a držet puk daleko od vlastní branky, aby si hvězdy mohly na střídačce vydechnout.
Jeho vzorem byl a je o pět let starší bratr Tomáš. Sice v reprezentaci odehrál jen dvě utkání a je méně známý než Dominik, stejně v něčem pořád vede. V NHL stihl 12 zápasů, dal i gól.
Právě jemu mladší z Kubalíků bezmezně věří, spolu probírají angažmá, vzájemně si radí. A také proto se Dominik nevydal už před dvěma lety na kemp, aby se v Los Angeles, které ho původně draftovalo, pokusil o NHL. Bál se, že by skončil na farmě, strávil tam dva tři roky a v elitním mužstvu prakticky nedostal příležitost.
„Brácha vyhrál bodování na farmě, ale první rok dostal jen čtyři zápasy. Je těžké se dostat nahoru, což ukazuje i případ Dominika Simona,“ říkal před dvěma lety.
Teď už myslí jinak. Je i v jiné pozici. A hlavně - herně se změnil.
Objeví se 4. října na ledě pražské O2 areny, až sem v rámci evropských NHL zápasů dorazí Chicago a Philadelphia?
