Bývalý dlouholetý zlínský hráč, úspěšný trenér a člen Síně slávy zlínského...

Bývalý dlouholetý zlínský hráč, úspěšný trenér a člen Síně slávy zlínského hokeje Zdeněk Čech oslavil sedmdesáté narozeniny. | foto:  hokej.zlin.cz

Čech oslavil sedmdesátku a říká: Ze Zlína mě bolí u srdce

  • 4
Bývalý ligový hokejový útočník a poté trenér Zdeněk Čech má 70 let. A otevřeně mluví o současné mizerii Zlína i celého tuzemského hokeje.

Jezdí na kole, lyžuje a třikrát týdne si chodí zahrát tenis. „Máme dobrou partu a jsou tam i o deset let starší chlapi, takže si až tak starý nepřipadám,“ směje se Zdeněk Čech.

Bývalý útočník Zlína a dlouholetý nejen mládežnický trenér oslavil v listopadu sedmdesát let v plné síle. Na zdravotní potíže si nestěžuje. „Pět let mám umělou levou kyčel, jinak nic. Asi dodnes žiju z tvrdé fyzické přípravy, kterou jsem absolvoval jako hráč,“ říká. Život spokojeného důchodce mu kalí jen výsledky jeho oblíbeného Zlína.

Na hokej se chodíte dívat?
Pravidelně, ale trochu se přitom trápím.

To asi nejen vy.
Hra se mi nelíbí. Styl, který předvádíme, neodpovídá kvalitám hráčů. Když je tým poslední, musí vycházet z perfektní obrany a směrem dopředu se snažit být trpělivý. Bohužel hrajeme něco, čemu s kamarády říkáme „hurá hokej“. Když sem přijede mužstvo, které si umí nahrát, stačí mu jen trestat naše chyby. Hráči hrozně často propadají a soupeř nám jezdí do přečíslení dva na jednoho.

Zachrání se Zlín?
Situace je kritická. Bohužel tým není složený tak, aby působil kompaktně. Máme tady hodně kluků odjinud, kteří jsou dopředu šikovní a mnohdy vypadají opticky lépe než naši odchovanci, ale jejich hra směrem dozadu připomíná staré heslo „Kupředu levá, zpátky ni krok“.

Berete to i osobně?
Hodně členů současného kádru jsem v mládeži trénoval, takže mě trochu bolí u srdce z toho, že jim to nejde. Pouštíme se na ledě do věcí, které bychom neměli dělat. Bohužel nás trápí i produktivita.

Mikúš požádal o výměnu a končí. Takové hráče nechceme, reagoval zlínský kouč

Problémy Zlína nejsou náhodné, tým pět let v kuse oslabuje a letos to jen vyvrcholilo, že?
Loňská sezona byla zvláštní. Kvůli covidu se nepadalo a my jsme to jen nějak dohráli. Nikdo neuvažoval nad tím, že další ročník bude velmi těžký, protože všichni kolem nás v létě posílili: České Budějovice, Vítkovice, Litvínov, Olomouc... A my jsme naopak oslabili. Odešel nejlepší obránce Řezníček, reprezentační útočník Dufek šel do Mladé Boleslavi, úplně zbytečně skončil kariéru Nosek a naprosto nepochopitelně byl vyhozen Jirka Ondráček. Noví hráči přitom nebyli dostatečně kvalitní náhradou.

Teď už vedení klubu horečnatě shání posily, kde se dá.
Začátek nevyšel a začalo se s tím čarovat. Najednou jsou v kádru hráči, kteří by tady v životě nehráli. Jak říkal Jack (trenér Luboš Jenáček): mužstvo potřebuje změnit systém hry a posílit o hráče, kteří budou schopní rozhodovat. Podívejte se na zápas s Kladnem (1:5) – za dvě přesilovky jsme vyprodukovali sedm střel od beků a všechny vedle. Na druhé straně to režírovali Plekanec s Jágrem.

Vzpomínáte na sezonu 1976/77, kdy jste se Zlínem získali jen dvanáct bodů a prohráli devatenáctkrát v řadě? Asi dobře víte, jak se teď hráči cítí.
Na to se nedá zapomenout. Každý zápas jsme doufali, že teď to protrhneme, a o to větší byla frustrace, když to zase nevyšlo.

Co v takové chvíli pomáhá?
Musí se začít od úplných maličkostí a hrát maximálně jednoduše. Když jde vystřelit, tak už nehledat lépe postaveného spoluhráče, ale poslat to na bránu. Dát si dobrou nahrávku na hůl, zvládnout každé střídání co nejlépe.

Už jste říkal, že místní hráče znáte ještě jako žáčky. Neměli být třeba Honejsek, Kašík nebo Okál dnes výkonnostně dál?
Tonda Honejsek je pro mě jediný kreativní hráč v současném mužstvu. Má úžasné bruslení, umí uhnout u mantinelu, uvolnit se kolem hráče. Jenže ho sráží častá zranění a nemoci. Potřebuje být natrénovaný a mít sílu. Kaša si dlouhodobě drží standardní výkonnost, vůbec nic mu nejde vyčítat. Každý gólman má nárok na to, že dostane špatný gól. Je závislý i na bránění celého týmu. A Očko? Bohužel je neproduktivní, přitom střelu má výbornou. Potřeboval by se chytit a dostat na vlnu, pak si víc věří.

Mládež ve Zlíně jste trénoval dvacet let. Kdo vás nejvíce příjemně potěšil tím, kam až to dotáhl?
Z hlediska očekávání Jirka Ondráček. Extraligovou kariéru si doslova vydřel, je to obrovský bojovník a vitální bruslař. Moc mě mrzí, jak to s ním ve Zlíně dopadlo (bývalý trenér Svoboda ho letos na jaře uvolnil jako nepotřebného – pozn. red.). Není náhoda, že v Budějovicích si ho k sobě do útoku vybrali Gulaš a Pech. A pak Tomáš Fořt. Čtyři roky bojoval v každé letní přípravě o místo v sestavě, nemohl se dlouho prosadit, ale nic nevzdal. Nakonec to dotáhl do reprezentace.

Zlínského beka Žižku napadá, proč neskončil. Sestup je noční můra

A kdo měl nakročeno k parádní kariéře a nevyšlo mu to?
Jedním z nejtalentovanějších hráčů, které jsem kdy měl, byl Martin Záhorovský. Na puku byl strašně šikovný, a kdyby se kousnul a makal, tak klidně hrál za nároďák. Jenže ta jeho povaha... Tréninku nedával tolik, co by měl. Velká škoda.

Vychovat hráče se dnes nedaří nejen Zlínu, ale ani celému českému hokeji. Čím to je?
Podle mě se trénuje málo a v nedostatečné intenzitě. Když jsem jako kouč reprezentace do 18 let sledoval trénink Finů nebo Švýcarů, tak trenér nemusel na nikoho řvát. Jen hodil puk a hráči šli na doraz. Když byli kluci jako Čajánek, Leška nebo Hamrlík v žácích a já dělal asistenta u Petra Tauše, tak jsme trénovali třikrát týdně hodinu a půl a jednou hodinu a čtvrt. Jednou týdně kluci chodili na 5.45 do haly, do sedmi makali a pak šli do školy. Dnes se razí, že „dobře zorganizovaný hodinový trénink je víc než hodina a půl“. To jde v juniorce nebo dorostu, kde už jsou starší kluci, ale žáci se učí hrát hokej a musí být na ledě co nejvíc. Hokejové dovednosti se dají učit až tak od sedmé třídy, do té doby se musí děti nechat hrát a hrát. I Čája (Petr Čajánek) to říká stejně.

Mně přijde, že dneska už mladší hráči nejdou tolik přes bolest a jejich rodiče kolikrát berou hokej jako zájmový kroužek.
Vidím to stejně. Rodiče do dění v klubech zasahují stále víc. Tam, kde není jasně daný majitel, pak kluby často podléhají jejich vlivům. Ale uráží mě, když někdo říká: „Kdo neplatí, tak nehraje.“ U mě byl vždy na prvním místě výkon. Ano, vím o minimálně třech případech, kdy jsem se sekl, nepoznal perspektivu hráče dobře a pak mě to mrzelo. Ale to k práci trenéra patří, nikdo není neomylný. Vždy jsem se snažil s kluky hodně mluvit a svoje kroky jim vysvětlovat.

V tom vás hodně ovlivnil Vladimír Vůjtek, jemuž jste dělal asistenta u A týmu ve Zlíně, že?
Jednoznačně. S Vláďou jsme dodnes kamarádi a navštěvujeme se. Jako psycholog byl úžasný. Říkal mi: „Jestli máš v mužstvu staršího hráče, buď musí hrát, nebo ho musíš vyhodit.“ Když mu nedáš prostor na ledě, vytvoří v kabině pátou kolonu a začnou problémy. Po svém nástupu tady měl v kádru Pepu Štrauba, který nebyl úplně na vrcholu formy.

Jak s ním Vůjtek pracoval?
Řekl mu, že bude hrát až třetího centra, ale vysvětlil mu to tak, že Pepa pochopil, jakou roli v týmu bude mít. Na křídla dostal Pavla Janků s Romanem Meluzínem, stala se z nich nejlepší lajna v extralize a Pepa byl pravý lídr, který měl pozitivní vliv na výkon celého týmu.

A nakonec z toho na jaře 1995 bylo stříbro v prvním valašském finále se Vsetínem.
Dodnes mě mrzí, že jsme nevyhráli, ale byl tam tehdy velký vliv pana Zubíka. Víc to nechci komentovat.

Těší vás, že mistrovský titul se Zlínem získali aspoň oba vaši synové Martin a Filip?
Jo, z toho mám radost. Oba to přitom neměli lehké. Martin byl v mládeži velký talent, ale má za sebou sedm operací kolena. Když jako mladý kluk naskočil do A týmu, tak mu spolužák v tělocviku prošlápl koleno a urval meniskus. Zdravotní problémy ho trápily, kvůli tomu se musel do extraligy prokousávat z první ligy.

Stejně jako jeho bratr Filip, který se do Zlína natrvalo prosadil až v 27 letech. A jeho gól na 3:3 deset vteřin před koncem sedmého finále v roce 2013 s Plzní je legendární.
Prostřelil Marka Mazance, jehož jsem měl v nároďáku. Chytal v obráceném gardu a nedosáhl na tu ránu. Euforie to byla neuvěřitelná, co vám mám povídat. Filip měl taky cestu do áčka Zlína těžkou. Jako junior byl členem širšího kádru dvacítky, která se stala mistry světa. Kvůli zranění ale z nominace vypadl. Klub ho pak stejně poslal pryč a protloukal se po první lize. Až když trenéru Bokrošovi chyběl někdo v sestavě, vzpomněli si na něj a vzali ho na střídavý start. V závěru kariéry se rozehrál parádně a v roce 2014 slavil titul. Tenkrát se tady sešly dvě extrémně silné generace: kluci kolem Čáji a Lešouna a pak mladí Honejsek, Holík a další. To byl nejsilnější tým, jaký kdy ve Zlíně hrál. Měl dvě excelentní a dvě velmi dobré lajny.

Co by aspoň za jednu takovou dnešní mužstvo dalo, viďte?
Bohužel. Ale věřím, že se to zvedne. Je to i o lidech. Třeba Petr Čajánek má takové renomé, že by měl do dění v klubu a u A týmu mluvit ještě výrazněji. V klubu musí být někdo, kdo umí rozhodovat. Vedení věřilo Robertu Svobodovi, což se ukázalo jako chyba. Tým na sezonu nepřipravil, i výběr posil byl špatný. Věřím, že se z toho poučíme.


Předkolo

Litvínov
3:0
Plzeň
České Budějovice
3:0
Karlovy Vary
Liberec
3:2
Olomouc
Hradec Králové
3:0
Vítkovice
Pardubice
4:1
Hradec Králové
Kometa Brno
2:4
Litvínov
Pardubice
4:0
Litvínov
Sparta
3:4
Třinec
Sparta
4:0
Liberec
Třinec
4:3
České Budějovice

Mistrovství světa v hokeji 2024

Hokejové MS 2024 probíhá od 10. do 26. května v Praze a Ostravě. Český tým hraje v pražské základní skupině, kde jsou dále Kanada, Finsko, Švýcarsko, Dánsko, Norsko, Rakousko a Velká Británie.