"Je to vrchol mé kariéry, v Liberci jsem nikdy nedostal pořádnou šanci," říká třicetiletý bek. "Byl to pro mě úplně úžasný rok, lepší snad ani být nemohl."
Jak to, že jste přivezl mistrovský pohár do Liberce?
Když jsme vyhráli, bylo mi řečeno, že do konce května bude pohár v klubu, a kdo chce, může si ho půjčit. A pozor, není to žádná replika, ale originál.
Komu jste ho ukazoval?
Uspořádal jsem v Liberci menší oslavu s kamarády a s trenéry, kteří mě kdysi vedli. Bylo nás asi pětadvacet.
Václav KočíHokejový obránce, nar. 15. července 1979 v Liberci S libereckým týmem byl u postupu do extraligy dorostu, juniorů i mužů U Bílých Tygrů se složitě prosazoval do základní sestavy a putoval po hostováních Před rokem mu skončila v Liberci smlouva a zamířil do Pardubic, s nimiž získal titul Je velkým fanouškem Járy Cimrmana, zajímá ho i historie a počítače. |
Jak se v Pardubicích slavil titul?
Bylo to velké. Pardubice jsou asi nejhokejovější město v republice a lidé tam mají hokej opravdu rádi. S klukama jsme slavili čtyři dny, někteří to natáhli i na týden. Pro titul bylo důležité, že jsme se sešli v kabině dobrá parta lidí a měli jeden cíl a šli jsme za ním všichni stejně. Dostával jsem hodně prostoru na ledě a trenér Sýkora mi věřil víc než kdokoli jiný.
Jaké to bylo hrát v semifinále extraligy proti "svému" Liberci?
Bylo to trošičku zvláštní, ale zase tolik jsem to nebral. Najednou jsem stál proti kamarádům, s kterými jsem vyrůstal, jako jsou Honza Plodek, Honza Víšek nebo Jirka Moravec. To jediné na těch zápasech bylo jiné.
A přejeli jste Liberec 4:0.
To nikdo nečekal. My jsme prohráli jen první zápas s Třincem a pak už jsme jen vítězili. Dva nebo tři zápasy jsme vyhráli v prodloužení, měli jsme i štěstí, a hlavně se nám vyhýbaly zdravotní potíže.
Cítil jste touhu ukázat Liberci, že se vás neměl zbavovat?
Samozřejmě že jo. Ale když se hraje, tak na to nekoukáte.
Pardubičtí hokejisté Václav Kočí, Petr Sýkora a Libor Pivko (zleva) se radují z gólu
Vy jste byl takový věčný cestovatel. Vždycky jste u Bílých Tygrů dostal šanci a pak jste zase šel někam hostování. Jak jste to snášel?
Já bych řekl, že jsem šanci vůbec nedostal. Myslím pořádnou šanci. Neberu to, že jsem hrál čtvrtou lajnu, to se nedostanete skoro vůbec na led. Když se někdo zranil, tak mě tam dali, ale bylo jen otázkou času, kdy se dotyčný uzdraví a vrátí se. Bylo úplně jedno, jestli hraju dobře nebo špatně. Tak jsem to aspoň vnímal.
V Liberci jste necítil důvěru?
Ano. A nebyla to jen důvěra trenérů, ale i vedení. Mančaft přece jen nedělá trenér, ale někdo jiný.
Pocítil jste na vlastní kůži, že odchovanci to mají vždycky těžší?
Jasně. To je jednoznačný psychologický moment. Když někdo přijde, tak proto, aby hrál. Ale lidé, kteří v klubu vyrůstali, ti vlastně zbudou. Ten nový je na tom vždycky líp. Poznal jsem to kdekoli jinde, kde jsem byl. Když někam přijdete, dají vám mnohem větší šanci, než když jste doma.
A před rokem jste dostal nabídku z Pardubic. Překvapilo vás to?
Určitě, ale mile. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Ale myslím, že tomu pomohla moje předchozí dobrá sezona v Mladé Boleslavi. A hlavně trenér Sýkora. Potkali jsme se v Litvínově, kde jsem byl rok na hostování, a tam si mě vyhlídl. Věděl, co ode mě může očekávat.
Takže náhoda.
Přesně tak. V Litvínově jsem si tehdy navíc zlomil nohu a skoro celou sezonu jsem nehrál. A dá se říct, že to špatné mi nakonec pomohlo k přestupu do Pardubic. Mám tu smlouvu ještě na příští rok.
Co vy a letní příprava?
Tak ta mi ještě naštěstí nezačala. Hráli jsme dlouho, a tak máme ještě chvíli dovolenou. Trénovat začneme až 31. května.
