Na co jsou u praček desítky programů, když člověk stejně nakonec používá 3 nebo 4? Všechny ty šílenosti, jako rotující zadní stěna bubnu akorát komplikují konstrukci pračky a zkracují její životnost. Výrobci jsou nesmyslně nuceni dělat co nejúspornější spotřebiče, což vyústilo v to, že současné pračky perou bavlnu běžně přes 3, někdy 4 hodiny. Další vychytávka je navyšování kapacity praček. Buben se za posledních 30 let určitě nezvětšil na dvojnásobek objemu, ovšem standardní náplň praček ano. Prádlo se nekonečně žmoulá v přeplněném bubnu ve dvou šálcích vlažné vody a prakticky nevymáchá. A pak někdo přijde s tím, že při nižší náplni a lehce vyšší teplotě je možné dobře vyprat za hodinu. A udělá na to speciální program. A jsme zase tam, kde jsme už byli. Zkuste se podívat dovnitř do některé ze současných praček běžných značek. Z kovu už je jen motor (to zatím jinak nejde) a buben, protože plastový by blbě vypadal. Všechny elektrické vodiče jsou nejmenšího možného průřezu a nejkratší, jak jen mohou být. Tlumiče z plastu, ložiska bubnu podřadné kvality a zalisovaná v plastové vaně. Mnohdy nejdou ani vyměnit. Řídící jednotky s poddimenzovanými součástkami, nebo špatně chlazenými výkonovými prvky. Všechno je kalkulováno na určitou životnost. Dneska nikdo nechce dělat věci, které vydrží, ale chce prodávat. Průser je, že dnešní spotřebiče se přestává vyplácet opravovat, takže na co je šetření pár litrů vody a kWh elektřiny, když generujeme miliony tun poměrně náročně a draze recyklovatelného elektroodpadu.
aneb v jednoduchosti je krása i síla.
