I když je od nás Mars vzdálený v průměru kolem 200 milionů kilometrů (nejblíže asi 50 milionů kilometrů), máme díky satelitním snímkům jeho povrch zmapovaný s větší přesností než velkou část povrchu Země. Na drtivou část mořského dna z oběžné dráhy nedohlédneme, a tak ji známe v menších detailech než povrch rudé planety.
Týká se to i oblasti v jižní části Indického oceánu, kde podle analýzy satelitních údajů zmizel let MH370. Zde měření kontur dna pomocí sonarů probíhalo v 60. letech 20. století. To bylo ještě před nástupem systému GPS a poloha lodí na oceánu se určovala podstatně hůře než dnes. I výsledky samotného měření se zaznamenávaly ještě na papír.
Sitauce kolem ztraceného malajsijského letadla je tedy v poměrně ostrém protikladu k případu letu 447 Air France, který se ztratil v oblasti plně zmapované moderními metodami (vše o jeho nehodě najdete zde).
Jak satelity hledají MH370Současné odhady o trase pohybu ztraceného letadla malajsijských aerolinek jsou založeny na poměrně rafinované metodě analýzy údajů o spojení mezi satelitem a letadlem.  |
Nedostatek se rozhodli alespoň trochu napravit dva vědci z amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (anglickou zkratkou NOAA). Mapu oblasti o velikosti 1400 x 2000 km vědci vydali v časopise EoS americké geofyzikální společnosti (PDF je dostupné zdarma zde).
Autoři práce, Walter Smith a Karen Marksová, měli k dispozici data ze sonarů lodí hledajících MH370 a navíc měl přístup k údajům satelitů, které měří drobné změny ve výšce mořské hladiny. To se může zdát irelevantní, ale výška mořské hladiny je ovlivněna tvarem dna a umožňuje tedy určit jeho profil. Podmořské hory totiž vytvářejí drobné gravitační anomálie, takže se nad nimi drží více vody, která vytvoří drobnou "vypouklinu" na hladině.
Přesnost těchto měření není nijak závratná. Sami vědci uvádí, že chyba jejich hloubkových údajů by mohla být až 250 metrů. I tak jsou jejich údaje lepší než to, s čím museli záchranáři pracovat na začátku pátrání. Přitom profil mořského dna je důležitý pro určení směru mořských proudů, které zase mohou zásadně ovlivnit, kde se najdou trosky.
Poznání podmořské topografie se bude měnit zřejmě jen pomalu. Nejlepším prostředkem pro mapování mořského dna v hloubkách pod 500 metrů pořád zůstávají lodě se sonary. Zmapování dnes neznámých ploch mořského dna by si vyžádalo podle odhadu Smithe a Marksové zhruba 200 let práce a vyžadovalo by tedy dlouhodobější nasazení většího počtu lodí s celkovou cenou ve stovkách milionů a možná i miliard dolarů.
