Revoluce a po nich následující éry jsou samozřejmě vždy nestálým a nevypočitatelným obdobím, jehož výsledek často balancuje na ostří nože. Už pouhé překlenutí obrovské propasti mezi vysokými očekáváními a realitou v podobě omezených rozpočtů a kapacit představuje samo o sobě zkoušku. Rovněž náprava někdejších křivd a vybudování ekonomiky nabízející příležitosti všem jsou obtížné úkoly charakterizované vrtkavostí, nejistotou a hrozbami politického oportunismu.
Přechodová období však zároveň bývají časem obrovských příležitostí. V 90. letech jsem patřila k těm Indonésanům, kteří žádali a poté oslavovali odstoupení našeho vlastního autokrata Suharta, a po jeho odchodu jsem vstoupila do nové vlády. Mnozí pozorovatelé předpovídali, že Indonésie coby nejlidnatější muslimská země světa nebude schopna trvale udržet demokracii a nakonec sklouzne do chaosu. Úkol, před kterým jsme stáli, byl odrazující. Vyvedli jsme však skeptiky z omylu a přitom si vzali některá základní ponaučení.
Indonéský diktátor Suharto
Výzvy jsou vždy jedinečné
Ze všeho nejdůležitější je možná naše ponaučení, že v otázce demokratizace neexistuje jediné řešení pro všechny. Každá země Blízkého východu a severní Afriky se bude potýkat s jedinečnými výzvami, které se budou muset řešit individuálně. Přesto musí všechny učinit skutečný a symbolický rozchod s minulostí. Nové autority musí vyslat silné signály, že staré pořádky skončily.
Změna se musí formálně projevit v podobě nových zákonů, které budou široce publikované. Klíčová je v tomto ohledu legislativa, jež občanům přizná svobodu projevu, svobodné a nezávislé volby a svobodu shromažďování, a veřejnosti se musí dát jasně najevo, že nikdo nestojí nad zákonem. Cokoliv menšího úspěšný přechod podkope.
Záhubou rozvoje všude na světě je navíc korupce, takže by nové vlády měly rychle přikročit k zakládání institucí a zavádění procedur pro boj s tímto fenoménem. Průhlednost a zodpovědnost jsou silné myšlenky těšící se téměř všeobecné podpoře, z čehož vyplývá, že by se noví vedoucí představitelé neměli vzdávat, když se tento boj stane obtížným. Životně důležitou roli hrají v tomto ohledu organizace občanské společnosti, místní komunity, představitelé chudých a zranitelných a také ženy, takže by všechny tyto skupiny měly být začleněny do všech úrovní rozhodovacího procesu.
Indonéští záchranáři procházejí oblastí, kterou pokryl sopečný prach po další erupci sopky Merapi (5. listopadu 2010)
Vojáci odnášejí jednu z obětí další erupce indonéské sopky Merapi (5. listopadu 2010)
Co jde a nejde rychle
V Indonésii jsme za necelých 18 měsíců podepsali sto zákonů, které se zaobíraly vším možným, od svobody sdělovacích prostředků až po volby, korupci, decentralizaci a antimonopolní pravidla. Schválili jsme novou legislativu veřejných financí a zajistili nezávislost indonéské centrální banky.
Noví vedoucí představitelé musí rovněž očekávat a zvládat nezdary. V postrevolučních časech jsou očekávání vysoká a překážky jejich naplnění enormní. Z vlastní zkušenosti vím, že jsme si ne vždy mohli dopřát luxus dosažení nejlepšího výsledku. Museli jsme dělat kompromisy a spokojovat se s nejlepšími možnými výsledky.
Mezi nejzávažnější překážky v přechodovém období patří bezpečnostní hrozby. Nacionalistické sentimenty jsou silné a politici i zájmové skupiny jich dokážou využívat. V bezpečnostních složkách často působí exponenti starého režimu a neexistuje nezávislé soudnictví. Reformy nějakou dobu potrvají a starý státní aparát nemusí být schopen je zavádět do praxe.
V Indonésii jsme používali různé inovace, abychom tato dilemata vyřešili. Například jsme jmenovali nezávislého soudce, který převzal vedení úpadkových a protikorupčních soudů, protože kariérní soudci byli příliš pošpinění. Stejně tak jsme v rámci naší agendy na podporu chudých zahájili programy hotovostních plateb za práci a požádali jsme místní komunity, aby tyto iniciativy udržovaly v chodu.
Barack Obama s manželkou Michelle a indonéský prezident Susilo Bambang Yudhoyono s manželkou Kristiani Herawati při příchodu na slavnostní večeři v Istana Negara v Jakartě (9. listopadu 2010)
Barack Obama s manželkou Michelle a indonéský prezident Susilo Bambang Yudhoyono s manželkou Kristiani Herawati při uvítacím ceremoniálu po Obamově příletu do Jakarty (9. listopadu 2010)
Téměř chudí a velmi chudí
V obecnější rovině lze novým lídrům poradit, aby zajistili dobré fungování ekonomiky. Je důležité obnovit hospodářskou činnost a vytvořit příznivé prostředí pro podnikatele, obzvláště pro malé a střední firmy, které představují hlavní motor tvorby pracovních míst. Měli bychom mít na paměti, že nedávné revoluce začaly sebeupálením tuniského prodavače ovoce, kterého trápily a urážely úřady.
Hospodářský úspěch bez zodpovědnosti a sociálního začleňování však není trvale udržitelný a nové vlády musí často čelit obtížným rozhodnutím, aby ochránily chudé a zranitelné. Možná budou muset zrušit špatně cílené dotace, aby získaly prostředky na adresnější a účinnější programy boje proti chudobě a tvorby pracovních míst.
Barack Obama při projevu na University of Indonesia (10. listopadu 2010)
V Indonésii jsme museli vést dělicí čáru mezi velmi chudými a téměř chudými. Nemohli jsme si dovolit zvyšovat mzdy nebo poskytovat dávky všem. Naše pomoc musela být cílená. Nejpotřebnějším jsme tedy pomohli, ale jiné občany, kteří nebyli dostatečně chudí, jsme z programu pomoci vyloučili. Bylo to tvrdé a nepopulární rozhodnutí.
Je třeba to mít ve vlastních rukou
A konečně potřebují země v přechodovém období podporu – nejen peníze, ale i technické know-how, aby mohly zavádět vysoce komplikované reformy. Když jsem se stala indonéskou ministryní financí, měla jsem 64 000 zaměstnanců. Jakmile jsme však museli modernizovat naši daňovou soustavu, nemohli jsme v celé zemi najít nikoho s požadovanou odborností.
Ano, potřebovali jsme pomoc zvenčí, ale nikdy jsme se nevzdali „vlastnictví“ reformního procesu; přinutili jsme ho pracovat v náš prospěch. Kdybychom my, Indonésané, nebyli měli přechod ve vlastních rukou, mohl snadno skončit nezdarem. Také toto ponaučení by měly mít všechny země nacházející se v přechodovém období na paměti.
Sri Mulyani Indrawati, autorka textu
Sri Mulyani Indrawati je generální ředitelkou Skupiny světové banky a bývalou ministryní financí Indonésie
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
