Nejznámější ze tří rumunských leteckých továren, založených v meziválečném období, byla Industria Aeronautică Română, prezentovaná zkratkou IAR. Letecká továrna IAR vznikla v Brašově v roce 1925, a to za významného angažování francouzského kapitálu.
Rozvoj továrny probíhal pozvolna. Začínala s opravami letadel, v roce 1927 se pustila do licenční výroby francouzských typů Potez 25 a Morane-Saulnier M.S.35. Dvoumístný jednomotorový dvouplošník Potez 25 byl bojový víceúčelový stroj z roku 1925, jednoduchý a spolehlivý a díky tomu i po světě velice rozšířený. Cvičný M.S.35 měl kořeny už v roce 1915, ale pro výcvik byl ještě snesitelný.
První vlastní typ, stíhací dolnoplošník IAR CV 11, vznikl v roce 1930, ale skončil pouze v prototypu. Prototypových příspěvků následovalo ještě několik. Mezi ně se „propašoval“ první sériový typ této továrny, stíhací IAR 14, byť jeho sériová výroba se konala ve stopovém množství. Další vlastní sériové typy přišly až v roce 1937, a to cvičný IAR 27 a průzkumný a lehký bombardovací IAR 37, který se rozvíjel do dalších verzí (ale s novým typovým číslem IAR 38 a IAR 39) s výkonnějšími motory.
Nyní trochu odbočíme, v Rumunsku vzniklo vojenské letectvo už v roce 1913. Patřilo tak mezi první země „nevelmocenského“ typu na světě, kde se něco takového přihodilo. Rumunské letectvo začínalo se stroji francouzskými, stejně tak většina jeho letounů během první světové války byla francouzská, a to docela bohatá řada typů, k tomu se něco pořídilo od Britů. Francouzi si v Rumunsku, a tedy i ve výzbroji jeho letectva, drželi zásadní vliv i ve dvacátých letech. Snažili se o to i v letech třicátých, ale tam už se to dařilo o poznání méně.
A tím se dostáváme k typům polským, když v roce 1934 Rumunsko nakoupilo 49 stíhaček PZL P.11 a dalších snad až 95 kusů potom dala licenční výroba v továrně IAR. Následoval vylepšený typ PZL P.24, v pěti kusech dodaný z Polska a v pětadvaceti opět z vlastní licenční výroby. A právě typ PZL P.24 byl využit při vývoji nové rumunské stíhačky IAR 80, která se v době svého vzniku, v roce 1939, mohla směle rovnat nejlepším stíhačkám světa. Později už to bylo sice horší, ale za války se neztratila.
PZL P.24 v rumunských barvách
A než se na stíhačky IAR 80 podíváme, čeká nás ještě jedna odbočka. My se z nich snad nevymotáme.
Poldina huť v Brašově
Tvrdší oříšky v leteckém průmyslu vždy představovaly motory. Továrna IAR vyráběla pro své i licenční typy letadel motory licenční, ale některé jejich díly (např. hřídele) se musely nakupovat od subdodavatele, od kladenské Poldovky.
Aby nebyl rumunský zbrojařský průmysl závislý na dovozu stěžejních dílů letadlových motorů, což by mohlo přinést problémy v době válečného konfliktu, bylo rozhodnuto vystavět novou továrnu na jejich výrobu v Brašově, kde se nacházela letecká továrna IAR. Po dohodě s československou stranou byl ke dni 24. září 1936 založen podnik Forja Poldi-IAR (forja = kovárna). Podle oznámení rumunské vlády z července 1936 měl činit kapitálový podíl československé Poldiny hutě na rumunském podniku 60 %. Kapitálová účast Poldovky vydržela i po vzniku protektorátu a pokračovala potom i během války.
Továrna Forja Poldi-IAR byla postavena relativně rychle. Začala postupně s výrobou většiny dílů pro typovou řadu (přicházely postupně výkonnější provedení) licenčních hvězdicových čtrnáctiválců IAR K14, což byl původem francouzský motor Gnome-Rhône Mistral Major 14K. Tyto motory se montovaly právě do letounů IAR 80, ale i do licenčních PZL P.24 a také do domácích IAR 37 a IAR 39.
Rumunské stíhačky IAR 80. Zde zřetelně vidíme jednu z horších stránek těchto letounů, a to dlouhou a zároveň relativně mohutnou část trupu před pilotem, který kvůli tomu špatně viděl vpřed, hlavně na letištní plochu při pojížděni, startu a přistání.
Rumunská stíhačka IAR 80 se povedla
Polskou stíhačku PZL P.11, která byla celokovovým jednoplošníkem, musíme v první polovině třicátých let klasifikovat jako velice moderní stroj. Dlouho to však vydržet nemohlo, podvozek byl pevný a koncepce hornoplošná, navíc se vzpěrami. A nemohl to změnit ani následný výkonnější typ PZL P.24, protože jeho koncepce byla stejná.
V letecké továrně v Brašově s do finále se blížícími třicátými léty přemýšleli, jak co nejjednodušeji nabídnout rumunskému letectvu moderní výkonnou stíhačku. Tedy celokovový dolnoplošník se zatahovacím podvozkem. A tak vzali trup PZL P.24 i s ocasními plochami a trochu to konstrukčně upravili. Jako zcela nové potom navrhli křídlo se zatahovacím podvozkem. Tak vznikla rumunská stíhačka IAR 80.
Prototyp IAR 80 poprvé vzlétl 12. dubna 1939. Přestože měl ještě zcela stejný typ (myšleno stejnou, tj. stejně výkonnou verzi s 870 k) motoru jako „rumunský“ PZL P.24E (písmenem „E“ se značila rumunská licenční verze, jiné P.24 měly například jiné motor), byl o 80 km/h rychlejší. A přitom byl prototyp IAR 80 o 450 kilogramů těžší než PZL P.24E. Zde vidíme, co dělá větší aerodynamická čistota, především zatahovací podvozek, ale i další věci jako čistší křídlo bez vzpěr atd. Prototyp měl ještě otevřenou kabinu, sériové stroje už uzavřenou, což je mimo jiné nakonec také aerodynamicky výhodnější.
V roce 1939 IAR 80 rozhodně svými výkony překvapil, což souvisí s tím, že vznikl v Rumunsku, tedy v zemi leteckým průmyslem nijak nevynikající. Letoun byl i příjemný na pilotáž, když později sériové stroje zkoušeli piloti němečtí, také nechyběla slova chvály.
Dodávky sériových strojů rumunskému letectvu spadají do let 1941 až 1943. Jednalo se o několik verzí IAR 80 a IAR 81, sériová výroba dala následující počty jednotlivých verzí (najdou se i zdroje s vyššími počty, zde se budeme držet počtů nižších), IAR 80 - 50 kusů, IAR 80A - 90 kusů a IAR 80B - 31 kusů, což dělá celkem 171 kusů sériových IAR 80. A dále IAR 81 - 50 kusů, IAR 81A - 29 kusů, IAR 81B – 50 kusů a IAR 81C – 38 kusů, to je celkem 167 kusů IAR 81. Z uvedených čísel vyplývá, že bylo vyrobeno minimálně 338 letounů typové řady IAR 80/81.
Replika rumunské stíhačky IAR 80
Stroje verzí IAR 81 vznikaly jako střemhlavé bombardéry. Rumunské letectvo mělo sice přislíbené dodávky německých Junkersů Ju 87, ale protože si Němci dávali na čas, nezbylo než zalovit ve vlastních vodách a přijít se střemhlavými bombardovacími verzemi řady IAR 81. Letoun měl pod trupem výklopnou vidlici (aby puma po odhození ve střemhlavém letu nabrala trajektorii mimo okruh vrtule) pro 250kg pumu a dva závěsníky pod křídlem pro 50kg pumy.
S tím, jak začaly konečně přicházet Ju 87, začaly zároveň od určitých výrobních čísel vycházet z továrny IAR 81 opět jako stíhačky, stejně tak se používaly i ty již dodané. A protože závěsníky pod křídlem mohly nést místo 50kg pum nevelké stolitrové přídavné nádrže, staly se po demontáži výklopné vidlice z některých IAR 81 stíhačky s delším doletem. Vidlici obecně piloti IAR 81 neměli rádi, protože zvyšovala aerodynamický odpor, navíc pro stíhačku byla vyloženě zbytečná.
Letové výkony IAR 80A
|
Jednotlivé verze se lišily především výzbrojí, ale první sériová verze IAR 80 měla i slabší verzi motoru a někdy je v tomto smyslu haněna jako podmotorovaná. (Prvních dvacet letounů mělo motory o vzletovém výkonu 930 koní, zbylých třicet z první padesátky už 960 koní. Všechny ostatní IAR 80/81 potom 1 025 koní - ani to už nebylo po roce 1941 zdaleka ke chlubení, ale naštěstí měl stroj relativně nízkou vzletovou hmotnost, tak si s tím víceméně vystačil).
Ale abychom nezapomněli na hlavňovou výzbroj. První sériová verze IAR 80 se čtyřmi 7.92mm kulomety je v tomto ohledu hodnocena velmi slabě. O poznání lépe na tom byla IAR 80B, které ke čtveřici 7,92mm kulometů ještě přibyly dva kulomety ráže 13,2 mm. Ovšem nejlépe na tom byla IAR 81C se dvěma 20mm kanony a čtyřmi 7,92mm kulomety, u ní se také nejčastěji zmiňuje role dálkové stíhačky s dvojicí přídavných nádrží (ale musíme se na to dívat optikou letadel východní fronty nebo zemí osy v Evropě, protože například americká stíhačka mustang by se tomu jenom zasmála).
Rumunský pilot stíhačky IAR 80
Jediným uživatelem typu IAR 80/81 se stalo rumunské letectvo. Útvary těmito letouny vyzbrojené bojovaly na východní frontě a také zajišťovaly protivzdušnou obranu své země, především ropných rafinerií v Ploješti, které patřily mezi významné cíle amerických strategických bombardérů. Když už jsme u té východní fronty a nechceme zapomenout, že Rumunsko vstoupilo v červnu 1941 do války na straně třetí říše, nesmíme zároveň zapomenout na ještě jednu ošklivou věc, že v roce 1940 Rudá armáda vtrhla Rumunsku do Severní Bukoviny a Besarábie.
V každém případě v srpnu 1944 proběhl v Rumunsku státní převrat, při kterém byl sesazen maršál Ion Antonescu, v podstatě tehdejší nekorunovaný vládce Rumunska a německý spojenec, a plná moc země přešla (ale jen tak na tři roky) do rukou odstrkovaného krále Michala I.
Do původní polohy převrácené Rumunsko se dalo na stranu spojenců a vyhlásilo třetí říši válku. Tím se zároveň ústup rumunské armády z východu na západ změnil v postup stejným směrem. V sestavě 2. ukrajinského frontu se rumunská armáda dostala i na naše území. A nad územím protektorátu tak zakončili svou bojovou činnost i piloti letadel IAR 80 a IAR 81.
Nejlepší rumunští stíhači létali samozřejmě na německých Messerschmittech Bf 109, ostatně kteří satelitní ne. Ale ani rumunští piloti slabších domácích stíhaček IAR 80/81 si nevedli nejhůř, byť ztráty zajisté také měli. Zmiňme alespoň jednoho rumunského stíhacího pilota, jmenoval se Dan Valentin Vizanty a na svém kontě má celkem 16 sestřelů, z toho tři na obstarožním hornoplošníku PZL P.11 a třináct na IAR 81C.
