Když Sovětský svaz napadl posledního listopadového dne roku 1939 Finsko, tak snad kromě samotných Finů nikdo nevěřil, že by obrana proti takovému kolosu mohla dlouho odolávat. Sice se často hovoří o kolosu na hliněných nohou, ale tenkrát tu hlínu téměř nikdo neviděl. Série debaklů Rudé armády v mrazu a sněhu tak mnohé překvapila, a není náhodou, že nejvíce samotné sovětské velení.
V každém případě s olbřímí převahou útočníka v živé síle a ještě větší v technice, kdy podle jednotlivých kategorií techniky to bylo v řádech desetinásobků až stonásobků, byl obranný boj Finů velice únavný a limitovaly ho omezené zdroje. Řada států se snažila Finům pomoci, přicházela výzbroj i dobrovolníci.
Nejvíce dobrovolníků, kolem devíti tisíc, přišlo ze Švédska. Ale potom je trochu zdržel „rozšiřovací“ výcvik, protože nebyli kupodivu tak zvyklí operovat v tuhé zimě a ani na běžkách, v zimní válce hojně používaném dopravním prostředku, to neuměli v průměru zdaleka tak dobře jako Finové. Do oblasti bojů byli proto vrženi až koncem února. Jenže už 13. března 1940 zimní válka skončila, a tak se do boje dostali pouze okrajově. Jejich ztráty činily 38 padlých. Je pravda, že po uzavření míru si je tam Finové pro jistotu ještě asi měsíc nechali z obav, že by si to třeba v nevyzpytatelné Moskvě rozmysleli a opět zaútočili.
Ale ze Švédska přiletěla i dobrovolnická letecká jednotka F 19 (Flygflottilj 19). Zde už šlo o pomoc v zimní válce plně využitou, letci ze Švédska začali na finském nebi bojovat v první polovině ledna. A její historický (ve smyslu dějepisný) význam spočívá mimo jiné v tom, že to byla jediná dobrovolnická letecká jednotka v zimní válce.
Část příslušníků, včetně štábu, švédské dobrovolnické letecké jednotky F 19. Ze zadního pohledu vidíme dvojici lehkých bombardérů Hawker Hart, z boku jsou potom vidět dopravní stroje Waco ZQC-6 (imatrikulace OH-SLA) a Junkers F 13 (imatrikulace OH-SUO).
Dobrovolnická letecká jednotka F 19
Švédská dobrovolnická letecká jednotka, postavená na pomoc Finsku, dostala název F 19, resp. Flygflottilj 19. I když „Flygflottilj“ znamená v doslovném překladu vzdušná flotila, tak zde používáme zavedený termín křídlo, letecké křídlo. To nás, zasažené působením našich letců v RAF, ovšem nesmí zmást. Flygflottilj 19 se svou velikostí totiž nemůže křídlu, jak ho známe z RAF, vůbec rovnat. Počtem letadel by se obecně daly srovnávat Flygflottilj a peruť. A ještě zajímavost, i když je existence jednotky Flygflottilj 19 omezena krátkým obdobím několika týdnů v roce 1940, žádný útvar švédského letectva toto jméno už potom nikdy nedostal. Po devatenáctce známe ještě F 20, F 21 a F 22, z toho F 21 existuje dodnes a momentálně (rok 2022) má ve výzbroji stroje JAS 39C Gripen (jinak to ostatně ani být nemůže).
Roland Carl Ludvig Martin, pilot stíhačky Gloster Gladiator, švédská dobrovolnická letecká jednotka F 19, zimní válka
Zimní válka, švédský pilot Roland Per-Johan Erik Salwén a finské děti
Ale zpět k Flygflottilj 19, vznik jednotky se datuje k polovině prosince 1939. Respektive 14. prosince povolila její sestavení švédská vláda. Velitelem byl jmenován major Hugo Beckhammar a za chvíli už měl přihlášeno 250 mužů a dvě ženy. Letců byla samozřejmě menšina, potřeboval i pozemní personál pro celé fungování útvaru (tedy opět zdaleka ne pouze letecké mechaniky).
F 19 nepředstavovala klasickou „jednodruhovou“ Flygflottilj, ale měla letku stíhací a letku bombardovací. A k tomu ještě oddíl tří letadel pro nebojové úkoly, jako dopravní, kurýrní nebo spojovací, což se nakonec všechno tak trochu prolíná.
Při zahájení činnosti disponovala letadly v následujícím složení: dvanáct stíhaček Gloster Gladiator, čtyři lehké bombardéry Hawker Hart a po jednom kuse civilních jednomotorových dopravních strojů Junkers F 13 a Waco ZQC-6. Pravděpodobně o něco později byl jednotce přidělen ještě dvoumístný dvouplošník Raab-Katzenstein RK-26, což byl původně cvičný a sportovní stroj, ale vhodný právě i jako kurýrní/spojovací.
Junkers F 13, švédská dobrovolnická letecká jednotka F 19
Waco ZQC-6, švédská dobrovolnická letecká jednotka F 19
Raab-Katzenstein RK-26 od jednotky F 19. Letec má ochranu obličeje proti mrazu.
Když už byla jednotka F 19 v plném kole, přišlo rozhodnutí poskytnout jí i letku dvoumotorový bombardérů Junkers Ju 86. Švédské letectvo mělo stroje i s personálem připravené, od 5. března se na letišti Kiruna v severním Švédsku už jen čekalo na povolení k přesunu do Finska. Ale jak asi tušíte, příchod konce války byl rychlejší.
Z bojových letounů tedy Švédové v zimní válce používali pouze již uvedené typy Gloster Gladiator a Hawker Hart.
Zimní válka, stíhačka Gloster Gladiator švédské dobrovolnické letecké jednotky F 19 je připravena ke startu.
Stíhačka Gloster Gladiator Mk.II, švédské letectvo typ značilo J 8A („J“ jako jaktflygplan/stíhačka), byla britského původu a patřila mezi poslední generaci stíhacích dvojplošníků. Nikdo se tedy nemohl zlobit na pevný podvozek, a také výzbroj v podobě čtveřice 7,7mm kulometů lze vzít na daném bojišti ještě na milost. Dva kulomety byly synchronizované na bocích trupu, dva ve výstupcích pod spodním křídlem. Pod spodním křídlem se nacházely i malé závěsníky pro lehké pumy. K pohonu sloužil hvězdicový devítiválec Bristol Mercury o výkonu 850 koní, letoun dosahoval maximální rychlosti lehce přes 400 km/h.
Lehký bombardér Hawker Hart s částečnou ochranou proti sněhovým srážkám při volném stání na polním letišti, švédská dobrovolnická letecká jednotka F 19, zimní válka
Lehký bombardér Hawker Hart byl také britského původu. F 19 používala letouny verze švédského typového značení B 4A. Švédští letci brzy zjistili, že na denní obloze není pro tyto pomalé dvoumístné dvouplošníky s kořeny na konci dvacátých let bezpečno, a tak se zaměřili na noční akce. V každém případě o tři tyto letouny jednotka F 19 relativně brzy přišla, z toho dva se v letu spolu srazily, a tak přilétl ze Švédska ještě jeden. Zimní válku tedy bombardovací letka dolétala s dvojicí letounů Hawker Hart.
Bojové stroje jednotky F 19 létaly se znaky finského letectva, stejně tak letoun Raab-Katzenstein RK-26, tzn. s modrými svastikami. Dopravní stroje Junkers F 13 a Waco ZQC-6 dostaly finské civilní imatrikulace (OH-XXX) a na svislou ocasní plochu nastříkanou finskou vlajku.
Finská svastikaFinové používali znak svastiky na svých letadlech od roku 1918, když jim švédský hrabě Eric von Rosen daroval první letadlo, na které nechal namalovat svůj osobní symbol štěstí – modrou svastiku. A ta se záhy stala na základě rozkazu generála Mannerheima z vděčnosti k dárci letounu oficiálním výsostným znakem finského letectva. Odtud byl později jen krůček k podobnému označení finských tanků a příbuzné techniky. Tato svastika tedy nemá ideologicky nic společného se svastikou později zneužitou třetí říší. |
Než si shrneme bojové výsledky švédských letců dobrovolníků, přiblížíme si fotograficky i nelehkou službu pozemního personálu Flygflottilj 19 v mrazu a sněhu. Na letištích se stojící letadla opatřovala ochrannými prostředky proti sněhu Všechna letadla měla samozřejmě demontovatelné lyžové podvozky.
Sklad munice a „muniční saně“
Gloster Gladiator, vpravo na saních je barel na palivo a na něm leží pilotův padák.
Motor stíhačky Gloster Gladiator na upravených přepravních saních
Lehká improvizovaná stavba „Englund“ poskytující krytí před nepřízní počasí, která je zde navíc zamaskovaná proti zrakům sovětských letců.
Gloster Gladiator v péči mechaniků
Gloster Gladiator, mechanik čistí skla překrytu kabiny.
Výsledky bojové činnosti F 19
Švédská dobrovolnická letecká jednotka F 19 se přesunula do Finska k 10. lednu 1940. Jejím revírem se stalo severní bojiště, kde zatím sovětské letectvo nemělo protivníka. Nepočetné finské letectvo se totiž muselo již od samého začátku zimní války angažovat především v jižní části země, která byla strategicky důležitější.
Hlavním úkolem F 19 byl vzdušný průzkum a útoky na pozemní cíle. Úlohu protivzdušné obrany plnilo spíše sekundárně. Přesto má na svém kontě 10 sestřelených nepřátelských letadel jistě a dvě pravděpodobně. Ještě důležitější však je, že švédské stíhačky Gladiator překazily na tři desítky náletů sovětských bombardérů.
Portfolio sestřelů tvoří tři stíhačky Polikarpov I-15bis, tři rychlé bombardéry Tupolev SB, jeden dálkový bombardér Iljušin DB-3 a jeden těžký bombardér Tupolev TB-3.
Roland Per-Johan Erik Salwén, pilot stíhačky Gloster Gladiator, byl nejúspěšnějším stíhačem jednotky F 19. Dne 17. ledna 1940 sestřelil stíhačku Polikarpov I-15bis, 1. února rychlý bombardér Tupolev SB a 20. února ve spolupráci s G. Karlsonnem další Tupolev SB.
Einar Tehler, pilot stíhačky Gloster Gladiator, sestřelil 7. března 1940 dva bombardéry Tupolev SB.
Sestřelený sovětský dálkový bombardér DB-3 na přepravníku
Sestřelený sovětský těžký bombardér TB-3
Klasické pozemní cíle zničené jednotkou F 19 nejsou kvantifikovány, ale z letadel zničily na zemi další čtyři stíhačky Polikarpov I-15bis.
Délka operační služby, která skončila ke dni vyhlášení příměří 13. března, byla 62 dní. A z toho bylo kupodivu celých 60 dní s letových provozem. Denně měla F 19 ve vzduchu průměrně osm letadel, což je při její celkové síle úctyhodný výkon.
Vlastní ztráty činily šest letounů, ale pouze dva ve vzdušném boji s nepřítelem. Konkrétně šlo o tři stíhačky Gloster Gladiator a tři lehké bombardéry Hawker Hart. střelec a pozorovatel z lehkého bombardéru Anders Robert Zachau (havárie při bojovém letu), stíhací pilot John Magnus Sjöqvist (sestřelen ve vzdušném boji) a stíhací pilot Sten Åke Hildinger (havárie při nebojovém letu).
Stíhačka Gloster Gladiator, švédská dobrovolnická letecká jednotka F 19, zimní válka. Mechanici připravují letoun do akce.
