Návrat do muzea
Ve čtvrtek 12. října 2017 v 16:00 hodin se uskuteční v areálu Leteckého muzea Vojenského historického ústavu v Praze Kbelích slavnostní předání bitevního letounu Suchoj Su-25K po generální opravě. Akce se zúčastní ministr obrany Martin Stropnický, ředitel Vojenského historického ústavu plukovník Aleš Knížek a také bývalí piloti těchto letounů včetně nejslavnějšího z nich, předváděcího pilota podplukovníka Františka Tabačka.
Letoun ze sbírek Leteckého muzea VHÚ v letošním roce prošel náročnou generální opravou, po které bude umístěn do zastřešené expozice. Stroj je nyní uveden do stavu, v jakém byl provozován po dodání u 30. bitevního leteckého pluku.
Su-25K trupového čísla 9098 v Leteckém muzeu Kbely v roce 2011.
Su-25K trupového čísla 9098 po náročné rekonstrukci
Hrábě v československém letectvu
Pod pojmem hrábě nám většinou vytane na mysli dvojruční nástroj pro boj se senem či spadaným listím. V osmdesátých letech se však v Československu objevily ještě jiné hrábě, a to hrábě pro boj s tanky, obrněnými vozidly a dalšími pozemními cíli. Tuto přezdívku, která si následně získala velkou popularitu, u nás dostal bitevník Suchoj Su-25. Mohlo za to jeho deset podkřídelních zbraňových závěsníků, se kterými letoun při čelním pohledu a troše fantazie hrábě připomínal.
V československém letectvu sloužilo celkem 36 letounů Su-25K, kde písmeno K znamenalo exportní verzi (Коммерческий/komerční). K nim jsme si pořídili ještě dvě spárky, tedy dvoumístné cvičné Su-25UBK.
Utajování Su-25K u ČSLA Zpočátku byla existence nového typu ve výzbroji našeho letectva dokonce utajována. V knize Zrušená křídla od Miroslava Lorence a Stanislava Rogla je uvedeno, že typové označení Su-25K se v našem tisku mohlo objevit teprve po roce od účasti na cvičení Štít 84 a téměř půl roku po jejich přeletu na květnové přehlídce v roce 1985. Stačí si například nalistovat 14. číslo časopisu Letectví + kosmonautika (vyšlo 2.7.1985), kde se v rámci jednostránkové fotogalerie věnované přehlídce objevil jeden snímek s dvojicí našich Su-25K, přičemž v doprovodném textu stojí: "... Leteckou část letošní vojenské přehlídky zahájily tři roje bitevních vrtulníků Mi-24, za nimiž přivedl nad letenskou pláň pilot I. třídy pplk. ing. Ján Mokoš velitelský roj moderních proudových letounů Su. Následovaly roje letky nadzvukových letounů Su třetí generace ...". První akronym "Su" patří bitevníkům Su-25K, druhý pak stíhacím bombardérům Su-22M4, které v té době byly evidentně také do jisté míry utajovány. Nic ale netrvá věčně, v 19. čísle L+K ze stejného roku (vyšlo 10.9.1985) už barevně září čtveřice našich Su-25K přímo na titulní straně a uvnitř je článek o jejich zavádění do výzbroje s několika černobílými fotografiemi, přičemž alespoň označení Su-25 (bez "K" ) se tam při této příležitosti dvakrát odvážně mihlo. Je ovšem pravda, že takovýto způsob utajování postrádal jakýkoliv smysl a místo „imperialistického“ nepřítele spíše napínal domácí čtenáře. |
První čtyři Su-25K k nám přiletěly začátkem dubna 1984 a Československo tak získalo primát prvního zahraničního uživatele typu. Do konce roku jsme dostali další dvě dodávky po čtyřech kusech.
Další dodávky pokračovaly až po dvou letech, v roce 1986 to bylo deset kusů a v roce 1987 ještě šest a po nich posledních osm kusů Su-25K.
Trochu paradoxem se může zdát, že až v roce 1988 jsme si pořídili dva kusy cvičné dvoumístné exportní verze Su-25UBK (vyráběla se od roku 1986).
Všechny stroje u nás sloužily u jednoho pluku. Když přišly první, byl to 30. stíhací bombardovací letecký pluk v Hradci Králové. Ten měl až do roku 1982 ve výzbroji stíhací-bombardovací verze patnáctek (MiG-15SB, MiG-15bisSB) a v mezidobí do příchodu suchojů si musel vystačit s L-39ZA Albatros (verze umožňující v omezené míře bitevní útoky). Jednotka se 1. listopadu 1985 přejmenovala na 30. bitevní letecký pluk (v té době jediný bitevní pluk čs. letectva) a přestěhovala se do Pardubic.
Pluk navazoval na tradice 3. československého bitevního leteckého pluku, který vznikl v lednu 1945 na východní frontě. Naši letci na legendárních šturmovicích Il-2 se ještě stihli zúčastnit Ostravské operace, a tak nový 30. bitevní letecký pluk dostal při svém vzniku čestné jméno Ostravský.
Již na podzim 1984 se pluk mohl zúčastnit s jedním čtyřčlenným rojem velkého vojenského cvičení Štít 84. Pravděpodobně ještě více adrenalinu si piloti užili o rok později, kdy proběhl nácvik přistání a startů na uzavřeném úseku dálnice D1 u Měřína.
Aby piloti pluku nevyšli ze cviku kvůli rychlému vyřazení migů a pomalému zavádění suchojů, tak přelétávali nové Albatrosy z Aera Vodochody k sovětskému zákazníkovi. Během necelých osmi let to činilo slušný počet cca 1400 strojů, což je zajímavé číslo i po stránce tehdejších výrobních úspěchů podniku Aero (jenom do SSSR jich bylo celkem dodáno 2081, na druhou stranu je pravda, že početní stavy tehdejších armád nelze srovnávat s dnešní dobou).
Žádný Su-25 nebyl během služby u ČSLA zničen během havárie. Tento příznivý stav vydržel typu i u českého letectva (stejně příznivou bilancí se u nás mohl pochlubit i MiG-29).
V letectvu AČR
Při rozpadu republiky a s tím souvisejícím dělením majetku u nás zůstalo 24 kusů Su-25K a jeden Su-25UBK. Na Slovensko putovalo dvanáct Su-25K a jeden Su-25UBK.
V řadách Armády České republiky tak začal 30. bitevní letecký pluk působit s pětadvaceti suchoji. Koncem roku 1994 pluk v rámci reorganizace a redislokace letectva AČR zanikl a jeho bývalé letouny Su-25 se staly výzbrojí 322. taktické letky ze 32. základny taktického letectva v Náměšti nad Oslavou. Pro personál samozřejmě tato změna nevěstila nic dobrého, neboť mnozí již měli vybudováno v Pardubicích a okolí rodinné zázemí. Mnohem větší rána pak přišla v roce 2000, kdy byly Su-25K vyřazeny z výzbroje letectva AČR.
Bitevníky Su-25K z výzbroje letectva AČR
Historie proudového šturmoviku
V konstrukční kanceláři Suchoj zahájili v roce 1968 práce na projektu nového proudového bitevního letounu, tedy letounu přímé letecké podpory pozemních vojsk. Šlo o vlastní iniciativu tvůrců, která přišla vhod, když byla roku následujícího vypsána oficiální soutěž na nový bitevní letoun.
Posledními sovětskými bitevními stroji byly Iljušiny Il-10 druhoválečné konstrukce, vycházející ze slavných šturmoviků Il-2. V polovině padesátých let došlo k vyřazení již notně zastarávajících pístových bitevních iljušinů z výzbroje bez náhrady. Souviselo to s tím, že se v rámci „jaderného plánování“ rušilo bitevní letectvo. I na frontové úrovni měly vše vyřešit jaderné zbraně, v tomto případě distribuované rychlými stíhacími bombardéry, pozemními taktickými raketami či dělostřelectvem. Časem se však ukázalo rušení klasického bitevního letectva jako chybné, což v plné síle potvrdila válka ve Vietnamu a boje na Blízkém východě. Tyto poznatky a pravděpodobně i zprávy o zahájeném americkém vývoji vedoucím k bitevníkům A-10 se staly impulzem k vývoji nového sovětského bitevníku.
Soutěže se účastnily vedle Suchoje také konstrukční kanceláře Iljušin, Mikojan a Jakovlev. Poslední dvě nabídly pouze modifikace stávajících typů jiných kategorií (MiG-21 a Jak 28), což samozřejmě nemohlo přinést kýžené ovoce (divoká modifikace Jaku-28 si snad zasloužila vyřadit, aniž by se musely otevírat desky s projektovou dokumentací). Iljušin ke své škodě „pouze oprášil“ svůj dávný projekt Il-40 z padesátých let, což ho v konkurenci s moderním suchojem vrhlo do role poraženého. Nemohlo pomoci ani následné radikální přepracování do nového projektu Il-102, který byl doveden i do stadia prototypu.
Ale zpět k Su-25. První prototyp označený T-8-1 spatřil světlo světa koncem roku 1974 a do vzduchu se poprvé vypravil 22. února 1975. A následovaly další.
Konstruktérům se podařilo stvořit letadlo s vynikající manévrovatelností a nenáročné na obsluhu. Uživatelskou přívětivost mu dala do vínku jednoduchá konstrukce. Kvůli tomu musel být stroj podzvukový, což ale u bitevního není na závadu, přesto se s tím někteří činitelé sovětského letectva nechtěli smířit.
Su-25 mohl s určitým omezením operovat i z polních letišť s nezpevněnou vzletovou a přistávací dráhou. Velký rozsah použití umožňovala také palivová soustava tolerující i naftu nebo automobilový benzin.
V praxi se ukázalo, že letoun snese i výrazná poškození palbou nepřítele. Projektován byl k přežití pod zásahy kanonů ráže 30 mm. Základní ochranu tvoří pancéřování pilotního prostoru a důležitých agregátů a systémů, palivové nádrže jsou navíc plněny pod tlakem netečným plynem.
Ale především je Su-25 nosičem bohatého arzenálu výzbroje. Tu tvoří obligátní pumy um a různé typy protizemních neřízených raket (v raketnicích či větší ráže na závěsnících po jednom kuse), malé vnější závěsníky jsou určeny pro řízené střely vzduch-vzduch s IR naváděním pro vlastní obranu. Vše doplňuje integrální dvouhlavňový kanon ráže 30 mm. Další kanony (v kanonových kontejnerech) lze nést zavěšené místo (nebo vedle) pum pod křídlem. Čtyři závěsníky (první a třetí od trupu na každé polovině křídla) mohou nést přídavné nádrže. Uvidíte-li tam těch nádrží více, pak některé z nich jsou „zavazadlové“ kontejnery sloužící k přepravě zpravidla různého zařízení pro pozemní obsluhu při přesunech mezi letišti.
První a hlavní válečnou destinací Su-25 byl ale Afghánistán. Na jaře 1980, ještě před ukončením státních zkoušek, tam byly vyslány dva prototypy k prokázání svých schopností. Koncem roku pak byly státní zkoušky ukončeny a urychleně následovalo zahájení sériové výroby. Jak jen to bylo možné, objevily se v Afghánistánu jednotky těmito stroji vyzbrojené. Su-25 zde platily za nejúčinnější stroje sovětského letectva, podnikly více než 60 000 bojových letů, přičemž ztráty vlivem nepřítele činily pouhých 23 letadel.
