 |
Strakonický hrad založil jako své šlechtické sídlo mocný rod Bavorů někdy mezi léty 1220 a 1235, přesněji to nikdo na tomto světě již neví. Prvotní opevněné sídlo bylo o poznání menší než hradní areál, který se tam rozprostírá dnes. Hrad snad byl původně stavěn jako vodní, k vybudování pasivních obranných prvků z tohoto živlu svádělo právě jeho umístění na na soutoku řek Otavy a Volyňky.
Bavor I. ze Strakonic (první z Bavorů s tímto zeměpisným přídomkem) byl silně nakloněn rytířskému řádu johanitů, a tak v roce 1243 daroval řádu nejen hradní kostel a jednu obytnou budovu – v podstatě východní půlku tehdejšího hradu, ale i část svého panství v kraji.
Po dobu více než jednoho a půl století měl tedy hrad dva vlastníky, západní část patřila Bavorům a východní johanitům. Z hlediska dispozičního šlo alespoň zpočátku spíše o dva hrady těsně sousedící. V roce 1402 prodal tehdejší majitel světské části hradu, Břeněk ze Strakonic (poslední z rodu Bavorů), svoji půlku jakémusi Vykéři z Jenišovic, jakoby tušil, že rod zanedlouho vymře. Poslední doložená písemná zpráva o Bavorech ze Strakonic pak pochází z roku 1405, tím se historie tohoto významného českého šlechtického rodu uzavřela. Nový majitel se zachoval spíše jako překupník a nabyté objekty vzápětí prodal johanitům. Ti se tak konečně stali jedinými majiteli strakonického hradu.
JohanitéŘád johanitů, založený v 11. století v křesťanském Jeruzalémském království, byl vedle Templářského řádu a Řádu německých rytířů jedním z trojice nejmocnějších spolků tohoto druhu ve středověkém světě. Johanité byli známi například také jako svatojánští rytíři nebo špitálníci sv. Jana. Po přesídlení správního centra organizace na ostrov Malta se začal používat název dnes nejznámější – maltézští rytíři. Řád stále působí, i když trochu jinak než kdysi, například bojovou složku tam už nenajdeme. V rejstříku je veden pod jménem „Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě“. Na počátku bylo posláním řádu pečovat o nemocné a chudobné. Záhy se postupně přidružovala úloha vojenská, kdy členové z řad šlechty byli ozbrojenými rytíři. Ve středověku nakonec tato činnost převážila a rytíři šířili slovo boží s mečem v ruce a s ohněm v srdci. Zde vidíme šikovné propojení vojenské a špitální činnosti spolku, kdy se špitální a charitativní mnišská část johanitů mohla po boji postarat o raněné kolegy. Jak jsme si již uvedli, řád byl založen ve Svaté zemi. Postupně pak byly budovány jednotlivé jeho komendy na evropském kontinentě. Část operující na Blízkém východě se po vítězství muslimů stáhla na Krétu, pak na Rhodos a nakonec na Maltu. Ve Středomoří postavili mohutné vojenské loďstvo a dále se snažili zastavit arabské výboje. Znakem řádu je bílý kříž nošený na červeném podkladu či štítu, původně na černém nebo šedém. Od 16. století se používal kříž osmihrotý, zvaný maltézský. |
Strakonický hrad, druhé nádvoří, věž Rumpál | foto: z knihy Hrady, zámky a tvrze království Českého od Augustina Sedláčka, rok vydání 1897
Strakonický hrad se stal významným protihusitským střediskem. V roce 1420 byl krátce a neúspěšně obléhán Janem Žižkou z Trocnova.
Než k pokusu o dobytí jednookým válečníkem došlo, potkala zdejšího komtura (velkopřevora) Jindřicha z Hradce velice nepříjemná věc. A i v tom byl namočen již zmíněný Žižka. Stalo se to, když strakoničtí johanité spolu s katolickými rytíři zaútočili 25. března roku 1420 u Sudoměře na nevelký oddíl husitů putujících k Táboru, k rodícímu se husitskému hradišti (z něhož se později stalo slušné město).
Popisovat, jak utkání u Sudoměře nakonec dopadlo, a že železo má větší specifickou hmotnost než bahno na dně vypuštěného rybníka, by bylo nošením dříví do lesa. My se pouze zastavíme u jednoho na první pohled nezajímavého detailu – palce u nohy komtura Jindřicha z Hradce. Tento palec byl zákeřně zasažen husitským šípem, když v zápalu boje vykoukl z brnění. Řeknete si: „Jeden palec... čert ho vem!“ Tak jednoduché to však nebylo.
Snad sekundární infekce, ať už od umolousaného hrotu šípu či jiného neřádu, měla za následek silné zanícení rány. Žádnými prostředky se to nepodařilo eliminovat a nešťastný komtur za necelý rok na základě toho umřel. Ale možná to je jenom pověst, možná to dostal úplně jinam, možná to zranění bylo mnohem těžší a uvedený konec pak byl jenom logickým završením celé události.
Když husitství opadlo, problémy pro johanity v naší zemi tím zcela neskončily. Johanité si totiž příliš nerozuměli ani s Jiřím z Poděbrad, který o sobě už dával vědět a nakonec to v roce 1458 dotáhl na krále. Už počátkem roku 1449 na strakonickém hradě dokonce vznikla Jednota strakonická, která sdružovala české katolíky brojící proti tomuto původem polabskému Jiřímu.
Na hrad navíc přesídlil pražský johanitský konvent, protože v kališnické Praze byla pro některá společenství v těch letech příliš horká půda.
Další zlá doba přišla v 17. století s třicetiletou válkou (probíhala v letech 1618 až 1648), kdy strakonický hrad i jeho uživatele minimálně dvakrát opustilo štěstí. Nejprve byl hrad dobyt, zapálen a většina přítomných johanitů pobita Dány. Později zopakovali dílo zkázy Švédové.
Strakonický hrad | foto: z knihy Hrady, zámky a tvrze království Českého od Augustina Sedláčka, rok vydání 1897
Po třicetileté válce se johanité rozhodli přesunout velkopřevorství zpět do Prahy, k čemuž došlo roku 1694. Strakonickou komendu využívali i nadále, ale víceméně jenom jako letní rezidenci. V jejich vlastnictví setrval hrad až do roku 1925, kdy ho museli kvůli nedostatku financí na potřebné opravy prodat i se souvisejícím panstvím politicko-průmyslové honoraci. I nadále však řád mohl využívat minimálně církevní objekty. Dělo se tak až do roku 1951, kdy zlovolní komunisté uvěznili posledního zdejšího johanitského převora a gymnaziálního profesora Antonína Voráčka.
Zde je třeba uvést poznámku, že článek je částečně beletristický, a tak ne všechny uvedené informace musí být historickými fakty. Mimo jiné je to dáno i tím, že ne vše je zaneseno v historických spisech a také různé zdroje podávají dané informace různě.
Dále se vydáme na krátkou fotografickou procházku exteriéry dnešního strakonického hradního areálu.
Na úvod fotografické dokumentace se podívejme na celkovou dispozici hradu, jak je vyobrazena v příslušném dílu (vydaném v roce 1897) knižní série Hrady, zámky a tvrze království Českého od Augustina Sedláčka.
Řeka Otava protéká podél severního okraje areálu od západu k východu a z jihu se do ní vlévá říčka Volyňka. Na soutoku těchto toků stojí hrad Strakonice.
Hrad však takto od svého počátku nevypadal. Byl o něco menší a rozhodně měl mnohem méně stavebních objektů. Během času byl dobudováván a přestavován. K rozsáhlejší stavební činnosti docházelo v 15. a potom zejména v 16. století, kdy dostal renesanční podobu reprezentativního sídla. Udává se, že před těmito stavebními zásahy měl hrad šest věží, dnes má věže tři (kostelní počítáme též).
Strakonický hrad, dispozice | foto: z knihy Hrady, zámky a tvrze království Českého od Augustina Sedláčka, rok vydání 1897
Dnešní hrad je oproti zobrazenému dispozičnímu řešení z 19. století poněkud redukován. Dnes tam nenajdeme především objekt označený na dispozici číslem 18, což byl vodní mlýn. Také krátká zeď mezi kostelem číslo 8 a rezidencí číslo 5 již dávno nestojí.
Na následujících fotografiích se nejprve přiblížíme k areálu hradu od východu. Projdeme průchodem v barokní rezidenci (klasifikovanou jako zámek) a dostaneme se na první (východní) nádvoří, kde je kostel sv. Prokopa. Pokračovat budeme na nádvoří druhé (západní), kterému dominuje gotická věž Rumpál. Severně od něj přes řadu budov je nádvoří třetí (dříve severní předhradí), na jehož západním čele je brána, kterou vyjdeme z hradního areálu ven. Tam podél západní (opět Rumpál) a potom jižní fronty hradu (paláce s věží Jelenkou) zamíříme zpět směrem k místu startu.
Areál strakonického hradu od východu. Barokní budova v barvě žluté je bývalá rezidence velkopřevora, postavená v druhé dekádě 18. století, kdy už hrady dávno ztratily svou obrannou funkci. Za rezidencí vystupuje kostel sv. Prokopa, za ním vlevo jsou vidět střechy paláce, nejvyšší objekt hradu v levé partii je věž Jelenka. Budova při levém okraji fotografie už k hradu samozřejmě nepatří.
Pohled přes řeku Otavu na zalomené křídlo rezidence velkopřevora (žlutá budova z 18. století) nám ukazuje před ní stojící obrannou baštu z 15. až 16. století, která byla při stavebních činnostech kupodivu ušetřena. Právě řeka Otava tvořila ze severní strany stěžejní obranný prvek hradu, z východní strany to byla Volyňka a ze západu a jihu široký příkop.
Bývalá rezidence velkopřevora je označována jako zámek Strakonice, dnes v něm sídlí také městské informační centrum.
Hlavní branou vedenou rezidencí velkopřevora vstupujeme na první, neboli východní nádvoří strakonického hradu.
Východní nádvoří strakonického hradu je spíše komunikačním koridorem. Do větších akcí se zde kvůli prostorovým podmínkám zpravidla nikdo nepouští, což tedy neplatí pří případných stavebních rekonstrukcích.
Detail stavebního styku kostela sv. Prokopa a kapitulní síně. Kostel byl původně zasvěcen sv. Vojtěchovi, zde si uvědomujeme, že ani svatí nemají nic definitivní. Všimněte si decentního maltézského kříže nad bočním vchodem do kostela.
Druhému, neboli také západnímu nádvoří strakonického hradu dominuje 35 metrů vysoká gotická věž Rumpál. Věž získala své pojmenování po mechanismu, pomocí něhož byli do hladomorny pod věží spouštěni vězni, a to opatrně, aby se jim nic nestalo, než dostanou hlad.
Jižní palácové křídlo ohraničující z dané světové strany třetí nádvoří strakonického hradu.
Západní fronta strakonického hradu pohledem ze západu, tedy z místa mimo areál hradu. Za pozornost z tohoto pohledu stojí věž Rumpál. Zajímavý je totiž tvar vodorovného průřezu věže, jedná se o tzv. břitovou věž. Břit byl orientován do směru, ve kterém se podle tehdejší terénní konstelace dalo s největší pravděpodobností očekávat umístění dobývacích metacích strojů případného nepřítele, a ze kterého tedy mohly přilétat nebezpečné kamenné střely. Ty by tak na věž dopadaly v takovém úhlu, kdy by po ní sklouzávaly, aniž by ji výrazněji poškodily.
A zde jsme již na třetím, chcete-li severním nádvoří strakonického hradu. Především tato část hradu ztratila na své historické architektonické hodnotě, a to novodobými stavebními úpravami vykonanými kolem roku 1940.
Ze třetího nádvoří můžeme přes západní bránu opustit hrad. Než se tak ovšem stane, projdeme kolem objektu, ve kterém je dnes umístěna Šmidingerova knihovna.
Dříve zde někde býval vodní mlýn zakomponovaný v hradu. Dodnes tam je branka, obdařená přívlastkem švédská, protože během třicetileté války tudy měl podle řečí vpustil mlynářský chasník do hradu švédské vojáky.
Pohled nejen na budovu Šmidingerovy knihovny přes řeku Otavu. Decentní vstupní otvor vlevo je zmíněná švédská branka.
Pohled na strakonický hrad od jihozápadu, vidíme tedy jeho západní a jižní frontu. Za pozornost stojí věž Jelenka, kterou nechal do jižní fronty hradu vestavět Jan III. z Rožmberka, který byl velkopřevorem johanitů od roku 1511 až do své smrti v roce 1532. Věž nese jméno Jelenka, protože byla určena na hostiny po jeleních honech ve strakonických lesích.
