Ačkoli je německý „suchozemský“ Junkers Ju 87 „Stuka“ pro mnohé synonymem střemhlavého bombardéru, tak americký palubní Douglas SBD Dauntless ho svým významem strčí dvakrát do kapsy. A protože dauntlessy nejsou minimálně mezi středoevropskou širokou veřejností v takovém povědomí jako nešťastné štuky, splaťme jim aspoň částečně tento informační dluh. A není náhodou, že tak činíme při kulatém výročí jejich velkého vítězství v bitvě o Midway. Přibližme si dnes tento letoun především fotograficky, ale tak trochu i faktograficky.
Tenké, ale hluboké kořeny tohoto letounu lze vysledovat až do roku 1934, k začátku vývoje neúspěšného typu Northrop BT, což byl letoun stejné kategorie jako pozdější SBD Dauntless. A právě prototyp nového a konstrukčně do jisté míry na Northropův BT navazujícího Douglasu SBD Dauntless, kde SBD znamená „Scout Bomber Douglas“, se poprvé vznesl na prvního máje 1940. Toho roku byla zahájena i sériová výroba, která v několika postupně vylepšovaných verzích běžela až do léta roku 1944 a dala víc než 5 900 letounů.
Střemhlavý bombardér Dauntless, stroje první sériové verze SBD-1. Vidíme ještě původní výsostné znaky s červeným terčem uprostřed, který z nich musel zmizet po vstupu do války s Japonskem, protože potenciálně hrozila záměna se znakem japonským. Nám se to může zdát divné, vždyť japonský znak byl velký červený kruh, ale za války, ve velkém stresu, není moc času koukat podrobněji na to, kdo je kdo.
Pokud se týká samotných letových výkonů, tak SBD Dauntless zas až takovou hvězdou nebyl. Za to, že přes tento handicap vydržel ve výrobě tak dlouho, mohlo zpoždění s přípravou nového palubního střemhlavého bombardéru Curtiss SB2C Helldiver. Ale Helldiver nikdy nedosáhl takové oblíbenosti jako jeho předchůdce Dauntless. Výmluvně o tom hovoří jejich přezdívky, uštědřené jako rozvití jejich typového označení. Zatímco SBD Dauntless byl „Slow But Deadly“, tak SB2C Helldiver to odskákal vyloženě nelichotivou přezdívkou „Son of a Bitch 2nd Class“ (dobře, měl i méně závadné přezdívky, například „Big Tailed Beast“).
Během války, která ve velkém odčerpávala muže do ozbrojených sil, musely být ve výrobě hojně angažovány ženy. A ty se objevovaly nejen v továrnách, ale i v opravárenských dílnách, jak to ukazuje například tato fotografie s bombardérem SBD Dauntless.
Nejslavnější chvíle pro palubní střemhlavé bombardéry SBD Dauntless přišla 4. června 1942 během bitvy o Midway, když nekompromisně vyřadily z boje všechny čtyři tam nasazené japonské letadlové lodě, které nakonec skončily na dně oceánu. Dauntlessy v podstatě obrátily běh války v Pacifiku do správného směru. Je sice pravda, že k tomu by zákonitě došlo tak jako tak, dřív nebo později, dauntlessy nedauntlessy, ale to jejich význam v žádném případě nemůže snížit ani o píď.
Palubní střemhlavý bombardér SBD Dauntless během bitvy o Midway nouzově přistává na hladinu oceánu vedle těžkého křižníku Astoria.
Palubní střemhlavý bombardér SBD Dauntless na palubě letadlové lodě Yorktown během bitvy o Midway. Vidíme bojové poškození vodorovné ocasní plochy.
Bitva o Midway a její význam ve zkratceBitva o Midway, ve které se střetlo japonské námořnictvo s Američany, znamenala zásadní obrat na tichomořském bojišti druhé světové války. Malý atol Midway leží asi 1800 kilometrů severozápadně od Havajských ostrovů a jeho jméno odkazuje na přibližně poloviční vzdálenost cesty mezi západním pobřežím Spojených států a Asií (Čínou). Atol se stal cílem japonského útoku z více důvodů. Vzdálená výspa Havajských ostrovů (do kterých mimochodem patří i geograficky) sloužila jako zásobovací stanice, fungovalo na ní letiště a její obsazení mohlo podle japonských představ držet Američany v bezpečné vzdálenosti od jejich východoasijských dobytých držav, sloužících císařství jako zdroj nerostných surovin. Pod vedením velitele japonského námořnictva admirála Isoroku Jamamota se k Midway vydalo v několika svazech téměř celé japonské loďstvo, odhodlané zničit nepřítele. Americký admirál Chester Nimitz ovšem díky prolomené japonské námořní šifře věděl, co se na Midway žene, a tak obranu atolu posílil. Do ohrožené oblasti zamířily tři americké letadlové lodě: Enterprise, Hornet a Yorktown. Kromě palubních letadel měli Američané pro nadcházející střet k dispozici i více než stovku letadel dislokovaných přímo na atolu.  Výtvarné dílo zobrazující zahájení útoku palubních střemhlavých bombardérů SBD Dauntless proti japonským letadlovým lodím během bitvy o Midway Bitva o Midway probíhala od 3. do 7. června 1942, přičemž stěžejním dnem byl 4. červen, kdy japonské námořnictvo přišlo o všechny čtyři do bitvy nasazené letadlové lodě: Akagi, Kaga, Sórjú a Hirjú. To byla ztráta, kterou průmysl země vycházejícího slunce dokázal zacelit jen velmi obtížně. Ještě větším průšvihem bylo, že Japonsko přišlo o relativně velké množství zkušených letců a stejně tak námořníků a techniků z letadlových lodí, celkem se jednalo o tři tisíce mužů. A 250 ztracených palubních letadel „vem čert“, oželet se nakonec dal i ten jeden křižník. Naproti tomu Američané tam přišli o tři sta mužů, letadlovou loď Yorktown, jeden torpédoborec a 150 letadel. Už v absolutních číslech to byly ztráty markantně nižší než Japonské, ale v relativním srovnání vzhledem k možnostem obou zemí, to vlastně srovnávat vůbec nelze. Americké vítězství u Midway tak znamenalo definitivní konec japonských expanzních plánů v Tichomoří. |
Palubní střemhlavý bombardér Dauntless během plnění palivových nádrží. Fotografie byla pořízena během výcviku (u výcvikové jednotky), což prozrazuje i nápadné kódové označení provedené žlutou barvou.
Dauntlessy byly ve výzbroji nejen amerického námořnictva (US Navy), ale i námořní pěchoty (US Marine Corps) a v menším množství i armádního letectva (US Army Air Forces), pro které vznikla suchozemská varianta nesoucí typové jméno A-24 Banshee (americké námořnictvo a armáda používaly tenkrát zcela rozdílné typové označování letadel). Letouny typové řady Dauntless tedy operovaly standardně i z pozemních letišť.
Dauntlessy se neproslavily pouze v bitvě u Midway. Staly se hrdiny i řady dalších bitev, například při bitvě v Korálovém moři ze 4. až 8. května 1942, což byla první námořní bitva na otevřeném moři vybojovaná pouze palubními letouny, kdy se lodě obou stran vzájemně vůbec nezahlédly (což ostatně na tu vzdálenost ani nemohly). Dále tu byl ostrov Guadalcanal a líté boje o něj, kdy dauntlessy (a nejen ony) startovaly z také legendárního Hendersonovo letiště tam pod japonskými útoky provozovaného. A nebylo to jen Tichomoří, svou práci odváděly tyto stroje i v severní Africe, v severním Atlantiku i v Arktidě. Ale je pravda, že Tichomoří představovalo stěžejní oblast jejich operačního nasazení.
Střemhlavé bombardéry Dauntless na letišti Henderson Field na Guadalcanalu
Střemhlavé bombardéry Dauntless na Bougainville. Při rychlém budování letišť se s úspěchem používaly kovové rohože, které tvořily povrch vzletových a přistávacích drah.
Palubní střemhlavý bombardér Dauntless během oparace Torch, což bylo vylodění v severní Africe. Pro operaci Torch dostaly výsostné znaky letadel rozlišovací žluté orámování.
Dauntless jsme již zmínili jako rekordmana v ničení námořních cílů, pokud to tedy kvantifikujeme, tak tyto letouny mají na svém kontě šest letadlových lodí, 14 křižníků, šest torpédoborců, 15 transportních a nákladních lodí a desítky menších plavidel. K tomu ovšem musíme připočítat bezpočet pozemních cílů, které zkrátka nelze spočítat.
Také se říká, že tři klíčové typy letadel pro vítězné tažení proti Japoncům byly střemhlavý bombardér SBD Dauntless, stíhačka F6F Hellcat (nasazena od roku 1943) a těžký bombardér B-29 Super Superfortress (nasazen od roku 1944). Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat.
Letouny SBD-5 Dauntless se po útoku na Japonce na Palauských ostrovech vrací na svou mateřskou letadlovou loď USS Enterprise. Přistávací háky těchto letounů jsou již připraveny splnit svůj důležitý úkol na konci úspěšné mise.
Standardní pumovou výzbroj dauntlessů tvořila tisícilibrová puma (454 kg) pod trupem a často se přidávaly ještě dvě malé stolibrové (45 kg) pumy pod křídlo. U výkonnějších verzí SBD-5, SBD-6 a A-24B to mohla být 1600librová (726 kg) puma plus dvě 325librové (147 kg) pumy.
Hlavňová výzbroj se skládala ze dvou synchronizovaných kulometů ráže 0.50 palce (12,7 mm), situovaných před pilotní kabinou, byly tedy v kompetenci pilota, a druhý - multifunkční - člen osádky měl k dispozici pohyblivý kulomet ráže 0.30 palce (7,62 mm), který byl u pozdějších verzí dvouhlavňový.
Střemhlavý bombardér Dauntless, zavěšování pumové výzbroje
Dauntlessy sloužily i v barvách dalších států, byť moc jich nebylo.
Francouzi si je dokonce stihli objednat ještě krátce před útokem Němců na západ, ale když s tím Němci začali, tak byla tato zakázka přesměrovaná k americkému námořnictvu. Až v letech 1943 a 1944 dostalo letectvo Svobodných Francouzů několik desítek strojů A-24B Banshee a SBD-5 Dauntless. Ve Francii potom dolétaly poslední kusy až v roce 1953, to už ovšem v roli cvičného letounu.
Střemhlavý bombardér A-24B Banshee Svobodných Francouzů
Střemhlavý bombardér SBD-5 Dauntless v barvách Novozélandského královského letectva
Za války používala stroje SBD-3 a SBD-4 také jedna peruť Novozélandského královského letectva.
Britové dauntlessy do služby nezařadili, ale devět kusů tam testovalo nejdříve námořní letectvo RN FAA a po něm RAF.
Po válce si pořídily dauntlessy (resp. suchozemské A-24) ještě tyto země: Chile, Mexiko a Maroko.
