Nejvyšším ústředním správním úřadem pro záležitosti československé branné moci v exilu bylo v letech 1941 a 1942 československé ministerstvo národní obrany v Londýně. V jeho čele stál ministr národní obrany divizní generál Sergěj Ingr, jenž byl členem vlády Republiky československé a byl pověřen prezidentem Československé republiky výkonem funkce hlavního velitele československé branné moci.
Ministr národní obrany československé exilové vlády, divizní generál Sergěj Ingr
Ministru národní obrany příslušelo uplatňování práv a plnění povinností hlavního velitele československé branné moci v rozsahu zákonných ustanovení, vládních nařízení a vojenských předpisů. Dále mu příslušelo uplatňování postavení hlavního velitele československé branné moci i ve všech případech vyplývajících z provádění ujednaných úmluv.
Ministerstvu podléhali českoslovenští vojenští a letečtí atašé akreditovaní za druhé světové války u zastupitelských orgánů. V roce 1942 působili u vlády belgické, francouzské, holandské, íránské, jugoslávské, lucemburské, norské, polské, sovětské a Spojených států amerických. Českoslovenští styční důstojníci působili také v Ekvádoru, Egyptě, Kolumbii a Turecku.
Ministerstvo národní obrany bylo členěno do čtyř odborů:I. odbor — měl na starosti personální záležitosti, věci politicko-právní a spolupráci se státními orgány. II. odbor — měl v gesci záležitosti zpravodajské služby, včetně výsadků do vlasti. III. odbor — se zabýval výcvikem, organizací, výchovou a studijními záležitostmi. IV. odbor — měl na starosti materiální a správní záležitosti. |
Na územích, kde mimo Velkou Británii probíhalo formování, výcvik a nasazení československých vojenských jednotek, působily československé vojenské mise. V roce 1942 to byla Československá vojenská mise pro Balkán, Blízký a Střední východ v Jeruzalémě, Československá vojenská mise v Kanadě a Československá vojenská mise v Sovětském svazu.
Nejvíce v Británii
Jednotky československé branné moci působily v roce 1942 ve Velké Británii, na Středním východě a v Sovětském svazu. Největší počet československých vojáků byl v té době ve Velké Británii. Ze zbytků 1. československé divize evakuované z Francie vznikla ve Velké Británii nejprve 14. srpna 1940 v Cholmondeley 1. československá smíšená brigáda. Pozemní jednotky na území Velké Británie a na Středním východě byly poté organizovány na základě dohody mezi československou exilovou vládou a vládou Velké Británie ze dne 25. října 1940.
Místa posádek Československé samostatné brigády ve Velké Británii v letech 1940–1943
Československá smíšená brigáda byla od října 1940 rozmístěna v okolí Leamingtonu. V červenci 1941 byla reorganizována podle britských organizačních předpisů a přejmenována na Československou samostatnou brigádu (Czechoslovak Independent Brigade Group). V roce 1941 se skládala z velitelství, smíšeného přezvědného oddílu, kulometné roty, protitankové baterie, dělostřeleckého pluku a dvou pěších praporů.
Československý wing na základně Redhill 19. srpna 1942 při zajišťování letecké podpory nájezdu britských a kanadských jednotek na severofrancouzský přístav Dieppe. Vpravo osobní letoun velitele wingu W/Cdr. Karla Mrázka.
V květnu 1942 se přesunula na jižní pobřeží Velké Británie k Ilminsteru. Brigáda, kromě stále probíhajícího výcviku, střežila letiště a další vojenské objekty a její 2. prapor byl nasazen v obranných postaveních na pobřeží mezi městy Sidmouth a Seaton.
Československá 311. bombardovací peruť byla 25. dubna 1942 převedena od Bombardovacího velitelství k Pobřežnímu velitelství britského Královského letectva
Na konci srpna 1942 čekal brigádu další přesun, tentokrát na východní pobřeží k Lowestoftu, do pobřežních obranných postavení mezi městy Great Yarmouth a Southwold. Zde zůstala rozmístěna až do prvních měsíců roku 1943. Na přelomu let 1942 a 1943 měla Československá samostatná brigáda stav 3 296 mužů. Byla doplňována dobrovolníky z celého světa, ale sloužila také jako zdroj posil pro československé exilové letectvo a výsadky do vlasti.
Výcvik československých vojáků ve Velké Británii
V rámci britského Královského letectva působily 310., 312. a 313. československá stíhací peruť, sloučené od května 1942 do Československého wingu, 311. československá bombardovací peruť a československá letka u 68. stíhací peruti. Další českoslovenští piloti sloužili rozptýleni mezi nejrůznější britské letecké jednotky.
Z hlediska československého domácího odboje měli velký význam především českoslovenští piloti u 138. peruti zvláštního určení, která při nočních letech vysazovala parašutisty a vojenský materiál evropskému hnutí odporu včetně protektorátu.
Středomoří
Druhá nejsilnější skupina československých vojáků v exilu působila ve východním Středomoří. Československý pěší prapor 11 – Východní se v roce 1941 účastnil obrany obleženého přístavu Tobruk v Libyi. V obranných postaveních přístavu zůstal rozmístěn i po vyproštění pevnosti z obklíčení. V dubnu 1942 byl odvelen do tehdejšího mandátního území Palestina (nynějšího Izraele).
Dne 22. května 1942 byl ve čtvrti Bath Galim v Haifě pěší prapor zrušen a místo něj byl zřízen Československý lehký protiletadlový pluk 200 – Východní. Pluk byl od července nasazen do protiletecké obrany Haify, a také Bejrútu v Libanonu. V prosinci byl odeslán opět do Tobruku. Na konci roku měl stav 1 102 mužů.
V době největšího ohrožení Nilské delty na přelomu června a července 1942 byly dvě čety Československého výcvikového střediska – Východního nasazeny v obranných postaveních u Alexandrie. Československé pozemní jednotky na Středním východě sloužily také jako zdroj posil pro československé exilové letectvo. V říjnu 1942 bylo do leteckého výcviku odesláno 171 vojáků.
V Sovětském svazu
Nejmladší složka československé branné moci v exilu vznikla v Sovětském svazu. Na jeho území vznikaly čs. vojenské jednotky na základě československo-sovětské smlouvy z 18. července 1941 a následně uzavřené československo-sovětské vojenské úmluvy z 27. září 1941.
První dobrovolníci u Československé vojenské jednotky v Buzuluku
Jako první vznikla v prosinci 1941 Československá vojenská jednotka v Sovětském svazu. Jejím základem byla stovka veteránů Československého legionu z polského tažení a nemnozí příslušníci československé emigrace do SSSR z dvacátých a třicátých let.
Po roce 1939 navíc uprchlo do SSSR kolem 15 000 Čechoslováků. Většina z tohoto počtu byli Rusíni, přibližně třetina Židé a jen mizivá část komunisté odcházející z příkazu Kominterny. Drtivou většinu uprchlíků sovětské úřady proto obvinily ze špionáže nebo z nelegálního překročení hranic. Automaticky je pak posílaly na tři až pět let do koncentračních táborů gulag.
Amnestii pro vězněné Čechoslováky se podařilo vyjednat na přelomu let 1941 a 1942, ale zhruba polovina z nich do té doby v sovětských koncentračních táborech zahynula. Přeživší pak poskytli největší zdroj posil Československé vojenské jednotky v SSSR v roce 1942.
Pěchotní výcvik v Buzuluku, v červenci 1942
V rámci Československé vojenské jednotky v Sovětském svazu byl 12. února 1942 v Buzuluku zřízen 1. polní prapor. Tento prapor měl na konci roku 1942 stav přibližně 970 mužů a žen.
Na Balkáně i v Asii
Další Češi a Slováci působili v boji na straně Spojenců také mimo rámec československé exilové branné moci. Ihned od počátku německé a italské okupace Jugoslávie v roce 1941 se do partyzánské války zapojili také Češi a Slováci, usídlení ve Slavonii. V oblasti mezi řekami Drávou a Sávou se partyzánského boje účastnilo více než 2 000 českých a slovenských krajanů.
Československý exilový president Dr. Edvard Beneš doprovází jugoslávského krále Petra II. Karadjordjeviće při návštěvě Československé samostatné brigády 21. dubna 1942
Od počátku války sloužilo dvacet československých krajanů v jednotkách britské domobrany v Hongkongu, kde byli v prosinci 1941 nasazeni proti japonské invazi. Od roku 1940 sloužilo dvacet československých krajanů v jednotkách britské domobrany také v Singapuru, kde se v únoru 1942 účastnili těžkých bojů proti japonské armádě.
V červenci 1941 vznikla československá četa britské roty Šanghajského dobrovolnického sboru. Část z celkem šedesáti dobrovolníků odešla k jednotkám na Střední východ a do Británie, většinu ostatních internovali Japonci po obsazení Šanghaje v prosinci 1941.
Výcvik československých pěšáků na řece Samarce v létě 1942
Na Filipínách vstoupilo v prosinci 1941 po japonském vylodění dobrovolně do americké armády čtrnáct krajanů. Zúčastnili se obrany poloostrova Bataan a ostrova Corregidor, kde postupně do května 1942 padli do japonského zajetí. Další krajané se účastnili filipínského hnutí odporu, například vydáváním ilegálních tiskovin.
V japonských zajateckých táborech byli českoslovenští krajané, zajatí na všech zmíněných místech, vystaveni stejně krutým podmínkám jako ostatní spojenečtí vojáci a velká část zajetí nepřežila.
Článek je převzatý z webu Vojenského historického ústavu a byl redakčně upraven.
