 |
Krátce po skončení druhé světové války propukla na Korejském poloostrově nová válka, jejíž hlavní příčinou bylo obsazení jeho severní části Sovětskou armádou a následný vznik dvou států. Severokorejská armáda překročila 25. června 1950 hranice svého jižního souseda. Po bok Jihokorejců se postavily mezinárodní jednotky s mandátem OSN, vedené Spojenými státy. Významnou složku vojenských sil tvořilo námořní letectvo operující z palub letadlových lodí.
Výměna generací
Koncem čtyřicátých a na začátku padesátých let docházelo ke generační obměně stíhacích letadel. Staré vrtulové typy byly nahrazované proudovými, s mnohem vyššími výkony. Palubnímu letectvu to přineslo řadu problémů, které se podařilo vyřešit až s postupem doby.
Prvním opravdu úspěšným proudovým palubním letounem byl Grumman F9F Panther. Jeho vývoj začal již za druhé světové války. Poprvé vzlétl 21. listopadu 1947. V září 1949 byl schválen pro provoz na letadlových lodích. Panther byl konzervativní konstrukcí s přímým křídlem, ale přesto skokově posouval výkony palubních stíhaček. Maximální rychlost 932 km/h byla o více než 200 km/h vyšší než v případě F4U Corsair. Dokonce i cestovní rychlost 774 km/h byla o téměř 30 km/h vyšší než maximálka corsairu.
Formace F9F Panther peruti VMF-314 námořní pěchoty
Na druhou stranu měly proudové letouny větší hmotnost, vyšší plošné zatížení a vyšší přistávací rychlost. Prázdný F4U Corsair vážil 4 240 kg a měl plošné zatížení 146 kg/m2. Zatímco prázdný F9F Panther vážil 4 600 kg a plošné zatížení kvůli menší ploše křídla vynucené snahou snížit odpor vzduchu vyskočilo na 200 kg/m2. To se samozřejmě negativně projevovalo na záloze vztlaku a celkových vlastnostech při přistání. Nové letouny již neodpouštěly chyby, které tolerovaly vrtulové stroje.
Řešením bylo zavedení úhlových palub a nových přistávacích systémů, ale v době vypuknutí války v Koreji se teprve testovaly. Britové, kteří úhlovou palubu vymysleli, ji poprvé testovali v roce 1952 na palubě HMS Triumph a později na HMS Centaur. Američané prováděli testy na USS Midway a na USS Antienam. Ke skutečnému zavedení došlo až v roce 1955 přestavbou lodí třídy Midway. V té době se již v Koreji nebojovalo.
Jedním z prvních účastníků korejské války byla letadlová loď USS Philippine Sea (CV-47) postavená jako poslední 24. jednotka třídy Essex. Na konci roku 1949 proběhly na její palubě první testy proudových letadel. Na začátku roku 1950 probíhaly kvalifikační lety nových pilotů. V říjnu měla zahájit operační plavbu na Dálný východ, ale vypuknutí konfliktu plány změnilo.
Letadlová loď USS Philippine Sea CVA-47
USS Philippine Sea dorazila ke korejským břehům jako třetí letadlová loď 1. srpna 1950. Připojila se k sesterské USS Valley Forge (CV-45) a britské HMS Triumph. Společně vytvořily Task Force TF 77 (operační svaz). USS Philippine Sea se stala jeho vlajkovou lodí. Letecká činnost byla velmi intenzivní, v některé dny proběhlo až 140 vzletů za den.
15. září 1950, během příprav operace Chromite (vylodění v Inčonu), vyslala USS Philippine Sea řadu náletů hlouběji do vnitrozemí, s cílem zabránit korejským jednotkám v přeskupení. V té době se k ní připojila sesterská loď USS Boxer (CV-21) a společně podporovaly vylodění, kterého se účastnilo 230 plavidel a stovky letadel.
Zdánlivě obyčejný den
Hrdinou našeho příběhu je Ensign (Ens.) Edward D. Jackson Jr., pětadvacetiletý, 182 cm vysoký a 88 kg vážící, vysportovaný pilot. Žádná květinka, ale drsný hráč amerického fotbalu, kterému se věnoval již na střední škole. Nyní pokračoval i za tým US Navy, koučovaný LtCdr. Paulem „Bear“ Byrantem.
Vystudoval univerzitu v Jižní Karolíně a již na škole se přihlásil do výcvikového programu námořního letectva NACP (Naval Aviation College Program). Po složení pilotních zkoušek prodělal pokračovací výcvik na F4U-4 Corsair a následně přeškolení na F8F-2 Bearcat. Po přidělení ke stíhací peruti VF-112 prošel přeškolením na proudový F9F-2 Panther. Se svou perutí se ocitl na palubě USS Philippine Sea a zúčastnil se nasazení v Koreji.
Ens. Edward Jackson začínal kariéru na vrtulových F8F Bearcat
Ens. Dayl Edwin Crow létal později jako číslo 2 ve skupině Blue Angels
Jeho wingmanem byl čerstvě 22letý Ens. Dayl Edwin Crow, také absolvent NACP. Ens. Crow byl k peruti přidělen v lednu 1950, takže byl nováčkem, který se řízením osudu ocitl ve válce. Trochu předběhneme, když prozradíme, že později létal jako č. 2 u předváděcího týmu Blue Angels, velel několika perutím a pracoval jako zkušební pilot firmy Chance-Vought, kde zalétával první nadzvukovou palubní stíhačku F-8 Crusader.
K osudnému letu došlo 17. září 1950, v rámci podpory operace Chromite. Ens. Jackson letěl jako vedoucí a Ens. Crow mu kryl záda na pozici wingmana. Jejich úkolem bylo ostřelování letiště u severokorejského hlavního města Pchjongjangu. V té době bylo letiště jen travnaté a jeho plocha byla posetá ohořelými vraky a poškozenými letouny sovětské výroby, od stíhaček po dopravní stroje, takže si moc nezastříleli.
Více cílů se oběma pilotům naskytlo při cestě zpět. Při letu podél železniční trati vyslídili vlak a palbou z kanonů zapálili lokomotivu. Na řece Han spatřil Ens. Jackson slibnější cíl, skupinu více než 70 člunů. Rozhodl se na ně podívat blíže, protože nevěděl, zda jsou to utečenci, nebo posily.
Ensign Edward D. Jackson Jr.
Ens. Jackson klesl se svým Pantherem do výšky 60 m. Téměř současně uslyšel typický cvakavý zvuk projektilů malé ráže, narážejících do draku letounu. Část osazenstva člunů byla v záklonu a mířila puškami do vzduchu, jiní skákali přes palubu. O identitě pasažérů nebylo pochyb.
Jackson stiskl spoušť. Gejzíry vody a létající kusy trosek ukazovaly dopady tříštivo-trhavých granátů čtveřice 20mm kanonů, umístěných na přídi Pantheru. Ens. Crow ho následoval s malým převýšením. Odvetná palba byla slabá a oba piloti ji ignorovali. Když míjeli poslední čluny, pohybovaly se oba letouny ve výšce kolem 50 metrů rychlostí 650 km/h.
Zákeřná past
Potom se to stalo. Jacksonnův Panther vlétl do pasti. Korejci přes hluboké údolí řeky Han natáhli ocelová lana. Jejich účel byl stejný jako v případě balonových baráží používaných nad evropskými městy, poškození nízko letících letadel.
Příď Pantheru jedno lano napnula a přetrhla. Ale oba konce lana švihly jako biče. Pravý konec zasáhl křídlo stíhačky a prosekl přídavnou palivovou nádrž. Levý zasáhl překryt kokpitu, vyrazil „zasklení“, takže zůstal jen rám s předním pancéřovým sklem.
Náraz strhl pilotovi brýle a do jeho tváře se zabodly kusy plexiskla z bočních panelů (vzhledem k malé výšce letěl bez nasazené kyslíkové masky). Utrpěl hluboké řezné rány na nose a obočí. Levou tvář měl odříznutou až na kost. Řez končil téměř u ucha. Silou nárazu upadl do bezvědomí. Oči mu zalévala krev z pořezaného obočí.
Jacksonův wingman Dayl Crow letící za ním, si všiml, že se něco děje, až když začal dohánět svého vedoucího. Očekával, že po ostřelování pozemních cílů dá plný plyn a bude stoupat do bezpečí. Místo toho ztrácel rychlost. Ens. Crow zpozoroval, že z Jacksonova letounu crčí palivo. Dotáhl svého vedoucího, obhlédl letoun a bylo mu jasné, co je příčinou.
Letouny F9F-5 Panther na palubě letadlové lodi
Pravá nádrž Jacksonova Pantheru byla rozervaná a nápor vzduchu z ní vysával poslední zbytky paliva. Pevná část překrytu kokpitu měla vytlučené „zasklení“, zatímco zadní část byla pokrytá šmouhami krve. Pilot měl hlavu zvrácenou dozadu. Crow zakřičel do rádia: „Plyn Jacku! Přidej plyn!“ Bez odezvy.
Edward Jackson byl v bezvědomí kolem 20 sekund. Naštěstí při vstupu do zteče nastavil vyvážení na „těžký na ocas“, takže teď neřízený letoun automaticky stoupal. Když se pilot probral, po paměti snížil rychlost na 450 km/h, aby omezil burácení náporu vzduchu a rozuměl zoufalým voláním svého wingmana.
Dayl Crow svému vedoucímu detailně popisoval poškození letounu. Na závěr ho vyzval, aby udržoval polohu. Velitelova odpověď ho zarazila: „Proboha Dayle, já jsem slepý!“ Překvapený wingman se ho snažil povzbudit odpovědí „Poletím ti na křídle!“
Důležité bylo, že se Ens. Jackson probral k vědomí, začal se orientovat v situaci a po paměti řídil letadlo. Dayl Crow ho přesvědčil, aby vystoupal do výšky 2 000 m. Potom ho nasměroval na kurz k jejich mateřské letadlové lodi USS Philippine Sea. Neustále ho povzbuzoval: „Vydrž, Ede, dovedu tě domů.“
Když se oba piloti dostali nad Žluté moře, zachytil jejich radiovou korespondenci velící důstojník peruti VF-112, LtCdr. John L. Butts. Ve sluchátkách se ozval jeho známý, ale slabý hlas: „Magnetický kurz k lodi je 2-3-0!“
Katapultáž raději ne
Dayl Crow pomalu naváděl svého vedoucího na správný kurz, ale raněný pilot začínal opět ztrácet vědomí. Kdykoli se začínal jeho letoun odklánět z kurzu nebo měnit výšku, Crow začal vykřikovat do rádia povely: „Přidej plyn! Ede, přitáhni! Přitáhni!“ „Otravný“ hlas ve sluchátkách držel Ens. Jacksona při matném vědomí. Letěl prakticky naslepo, protože měl oči zalepené zaschlou krví.
Návrh na katapultáž Ens. Jackson zavrhl. Měl totiž z předchozí doby nepříjemnou zkušenost s vystřelovacím sedadlem. Nutno říci, že v té době nebyly k dispozici sofistikované sedačky s automatickou sekvencí a parametry h=0 v=0. Poměrně primitivní „bouchací křesla“ dodávali přímo výrobci letadel. Neměla stabilizaci a kromě toho, že odpálená pyrotechnická slož přenesla pilota přes svislou ocasní plochu, musel všechny ostatní úkony udělat sám.
Při prvním vzletu v kokpitu proudového letounu ho vystřelovací sedačka málem zabila. Selhal zajišťovací mechanizmus, udržující sedačku v nastavené výšce. Škubnutím katapultu sedačka vyjela po šikmých kolejnicích do nejvyšší polohy.
Letadlová loď USS Philippine Sea CVA-47 při návratu z korejské války
Jacksonovi se vysmekla řídící páka z ruky. Zůstal napůl v kokpitu a napůl venku. Nakonec se mu podařilo sedačku spustit zpět, chytit řízení a dostat letoun pod kontrolu. S třesoucíma se rukama přistál raději na pevnině. Uvědomil si, že i kdyby tentokrát sedačka fungovala bezvadně, neměl by dost sil na přistání do vody.
Když se oba piloti dostali blíže k USS Philippine Sea, ozval se v rádiu další hlas: „Nepřestávej na něj mluvit, Dayle!“ Byl to velitel letky Lt. Doglas R Hagood. Z dosavadní radiokorespondence mu bylo jasné, že Ed Jackson se sotva drží při vědomí, a nechtěl, aby návrat skončil předčasně. Dařilo se to jen částečně.
Dayl Crow pokračoval v instrukcích: „Vysuň podvozek a hák. Jde ti to dobře!“ Oba letouny byly zhruba v pozici pro přistání ... bohužel proti přídi letadlové lodi a po větru. Aby mohly přistát, musely udělat poloviční okruh a obletět loď.
Mezitím se personál na palubě USS Philippine Sea snažil odklidit všechna letadla na příď a udělat na zádi co nejvíce místa. Pro všechny případy byla vztyčena záchytná síť, aby Panther nepřepadl přes palubu nebo neskončil mezi zaparkovanými letadly, kdyby záchytný hák netrefil brzdicí lano.
Oba letouny dotočily okruh a nasadily na finále. Ens. Jackson ovládal letoun prakticky jen po paměti, podle pokynů svého wingmana. „Vysuň klapky!“ zazněl poslední pokyn Ens. Crowa, který stále udržoval pozici na křídle.
Důvěra doslova slepá
Ve sluchátkách se ozval další hlas: „Ede, tady Les. Vidím tě!“ Byl to jeden z důstojníků řídících přistání LSO (Landing Signal Officer) LtJg. Leslie „Les“ Bruestle. Stál na malé plošině na zádi a naváděl přistávající letouny na palubu.
Normálně držel v rukou dva terče signální barvy a domluvenými gesty pilotovi signalizoval, zda je vysoko, nízko, v náklonu nebo mimo směr. V případě, že pilot letounu neudržel sestupovou rovinu a rychlost, odmávl jej, takže musel opakovat okruh. V tomto případě byly terče úplně zbytečné.
„Les“ chytil mikrofon a řekl Jacksonovi: „Ede, neodpovídej, jen poslouchej! Zvládneš to!“ Nyní vše záviselo na přesnosti pokynů LSO a schopnosti pilota dostatečně rychle a přesně provádět požadované opravy. Musel mu slepě důvěřovat, v tomto případě doslova.
|
Dayl Crow se odpoutal a nasadil na další okruh. Začínal po očku sledovat nebezpečně klesající palivoměr svého Panthera. Zbývalo mu 600 liber (220 kg) paliva. Potřeboval, aby LSO dostal Jacksona na palubu lodi, jinak hrozilo, že on sám se bude koupat ve vlnách.
Ed Jackson slyšel nepřetržitý proud povelů od LSO, který se ho snažil udržet na sestupové rovině: „Jsi moc rychlý!“ Jackson se při zbytcích vědomí snažil reagovat tak, jak byl zvyklý. S klesající rychlostí řízení měklo a vyžadovalo stále větší výchylky.
Nakonec se ozvalo spásné: „Jsi v sestupové rovině!“ Následovala poslední oprava: „Trochu nahoru a doprava!“ Podle naléhavosti v hlase LSO bylo jasné, že letoun už musí být téměř na palubě. Následovala krátká pauza.
Jacksonovi blesklo hlavou, že snad palubu minul. Vzápětí se ozval povel: „Stáhni plyn!“ Pilot přitáhl, aby vytratil zbytek rychlosti. Cítil, jak záchytný hák drhne o palubu. Potom přišlo známé škubnutí, rána po dosednutí, zakvílení smýkajících se pneumatik a Panther po pár metrech zastavil.
Přistání nebylo ideální, ale vzhledem k okolnostem bylo téměř zázrakem. Panther šel na přistání jen s jednou plně vysunutou vztlakovou klapkou. Pravá měla poškozenou vnitřní sekci, která se nevysunula. Dosedl vpravo mimo osu, vyšší rychlostí a z větší výšky, než je obvyklé. Přesto došlo k zachycení již na čtvrtém laně (v té době jich mohlo být na palubě nataženo až 16).
K letounu okamžitě vyrazili příslušníci záchranných čet, včetně palubního chirurga. Ed Jacson odmítl pomoc: „Dokážu chodit!“, ale sotva se postavil, zhroutil se ztrátou krve zpět do sedačky. Záchranáři jeho tělo vyprostili z kokpitu, připoutali ho na nosítka a okamžitě ho přesunuli na operační sál.
Palubní personál mezitím odklidil Jacksonův Panther, aby mohl přistát jeho wingman. Byl nejvyšší čas. Po rutinním přiblížení se hák „zasekl“ ukázkově do lana č. 3. Krátce po dosednutí motor Crowova Pantheru zhasl. Nádrže byly úplně prázdné.
Palubní personál vyprošťuje Ens. Edwarda Jacksona z kokpitu jeho F9F-2 Panther
Na hranici života
Na operačním sále lékař a zdravotníci „pumpovali“ do žil Ens. Jacksona krevní konzervy, aby doplnili život ohrožující ztrátu krve. Chirurg se mezitím věnoval utržené tváři. Přišití si vyžádalo 36 stehů, ale nakonec se lékařům podařilo pilota hrobníkovi z lopaty sundat.
Jacksonovi zůstal do konce života zohavený obličej, nicméně ošklivé zranění se poměrně rychle hojilo. Naštěstí neměl přímo zasaženo ani jedno oko a prohlídka potvrdila, že zrak zůstal nepoškozen. Za pár dnů se dokázal postavil na nohy. Po sedmi dnech mu byl povolen zkušební let a následně se vrátil do služby.
Podobně dobře dopadl jeho F9F-2B Panther BuNo 123511 bílá 216. Navzdory poměrně dobrodružnému letu a ještě dobrodružnějšímu přistání byl poškozen jen lehce. Letoun byl opraven a sloužil až do konce plavby. Tento Panther byl odepsán až po tvrdém přistání na palubě CVA-47 Philippine Sea 31. ledna 1953, v den, kdy stíhací peruť VF-93, které byl přidělen, zahájila bojové lety nad Koreou.
Edward Jackson Jr. zemřel v září 2010. Dayl Edwin Crow ho následoval do leteckého nebe 20. srpna 2017. Jejich obdivuhodný výkon se nikdy nedočkal větší publicity, natož ocenění formou vyznamenání ze strany US Navy. Přitom DFC se udělovaly i za mnohem méně náročné výkony.
