Během zimní a pokračovací války prokázalo finské letectvo, a především jeho personál, vysoké kvality. V prvních poválečných měsících po laponské válce, kdy finská armáda vyprovázela ze své země tu německou, byla na základě podmínek předtím uzavřeného příměří se Sovětským svazem činnost finského letectva značně omezená. I praktický letový výcvik stagnoval.
Nové podmínky pro poválečný rozvoj Finska pak byly definovány na Pařížské mírové konferenci, kde se k 10. únoru 1947 podepisovaly jednotlivé mírové smlouvy. Konkrétně mírová smlouva s Finskem povolovala této zemi, co se týče vojenského letectva, provozovat maximálně šedesát bojových letadel. Finsko však nesmělo mít například žádné letouny s vnitřními pumovnicemi, preventivně dostalo i zákaz atomových zbraní.
Do první poloviny padesátých let tvořily páteř výzbroje finského letectva německé stíhačky Messerschmitt Bf 109G, které se tam používaly od roku 1943. Proudová technika přišla s určitým zpožděním v porovnání s většinou evropských zemí. Od roku 1954 byly do výzbroje zařazeny britské stíhačky de Havilland Vampire, kterých přišlo pouhých šest kusů plus devět ve verzi cvičné dvoumístné. A od roku 1958 to byly lehké malé stíhačky Folland Gnat, také britské provenience a dodané ve třinácti exemplářích.
Dvojice strojů de Havilland Vampire v barvách finského letectva, dole je dvoumístná cvičná verze (muzejní exponáty).
Folland Gnat v barvách finského letectva (muzejní exponát)
De Havilland Vampire ani Folland Gnat nepřestavovaly žádné terno. Vampire měl kořeny už ve druhé světové válce, a tak ani pozdější verze nemohly na obloze šedesátých let předvádět žádné zázraky. A Gnat byl zase stíhačkou konstruovanou primárně pro chudší zákazníky, nejvíce jich měla Indie, a naopak u Královského letectva (RAF) sloužil pouze ve dvoumístné cvičné verzi.
Gnat měl sice vynikající obratnost, byť ne takovou, jakou jsme u něho viděli ve Žhavých výstřelech. Jiné výkony už za moc nestály a šlo samozřejmě o letoun podzvukový. Ale je pravda, že v letu střemhlav byl Gnat schopen rychlost zvuku překročit bez větších problémů (měl i šípové křídlo), a proto se o něm někdy můžeme dočíst jako o prvním stroji finského letectva, který rychlost zvuku překročil (vyloženě za pochvalu to ovšem považovat nemůžeme).
Fouga Magister v barvách finského letectva
Od roku 1958 si finské letectvo pořizovalo i dvoumístné cvičné letouny Fouga CM.170 Magister francouzského původu. Protože do výše zmíněného šedesátikusového limitu bojových letadel, nadiktovaného do mírové smlouvy sovětskou stranou, se nepočítala proudová cvičná letadla, pořídili si Finové typ Fouga Magister v bohatém počtu osmdesáti kusů (18 z Francie a 62 z vlastní licenční výroby, kdy poslední byly dodány v roce 1967).
Byla zde jedna malá, ale pro Finy podstatná výhoda – letouny Fouga Magister se daly v nouzi použít pro útoky na pozemní cíle. Zimní válka ze sezony 1939/40 totiž Finy stále strašila a mírová spolupráce se Sovětským svazem v období studené války žádný intenzivní pocit bezpečí zaručit nemohla, znamenala by spíše snahu o kontrolu Finska ze strany velkého souseda. Proto Sověti nebyli příliš nadšeni finskými nákupy proudových letadel ze Západu.
První sovětské „tryskáče“ ve finských službách
První iniciativa ve věci nákupu sovětských proudových letadel však přišla ze strany samotného Finska. Armádní topografové postrádali ve výzbroji finských sil schopný fotogrammetrický letoun pro snímkování zemského povrchu, které bylo nutné pro zhotovování přesných a detailních vojenských map. V roce 1959 Finsko objednalo dva Iljušiny Il-28 ve speciálních provedeních. V roce 1960 přišel bombardér Il-28 upravený na fotogrametrickou verzi a v roce 1961 průzkumný Il-28R. Další dva Il-28R byly dodány ještě v roce 1966.
Iljušin Il-28R v barvách finského letectva
Iljušin Il-28 byl v základní verzi sice taktický bombardér, ale Finové měli tedy stroje s pumovnicí zaplněnou speciálním vybavením, takže vnitřní pumovnice odporující podmínkám mírové smlouvy nakonec nevadila. Asi v tom hrála roli i skutečnost, že stroje dodával samotný Sovětský svaz. Minimálně tři finské Il-28 se používaly i pro vlek vzdušných terčů.
Ve věci finských Il-28 však panují napříč zdroji některé nesrovnalosti. Občas se hovoří o celkem šesti kusech, což můžeme bezpečně vyloučit. V případě čtyř strojů se zase někdy uvádí všechny čtyři v průzkumné verzi Il-28R, jindy se hovoří o jednom bombardéru Il-28 a třech průzkumných Il-28R. Ale bombardér Finové mít nesměli, takže zde by se mohlo jednat právě o stroj původně bombardovací verze, ale modifikovaný na fotogrametrický, jak už bylo ostatně zmíněno.
Migy pro Finsko
A ještě v roce 1960 Sověti Finům nabídli nadzvukové stíhačky MiG-19 a vrtulníky Mil Mi-1 a Mi-4. Finské delegaci byly na základně Kubinka předvedeny ve vzduchu i na zemi MiGy-19 a cvičné MiGy-15UTI. Ba co víc, plukovník finského letectva Lauri Pekuri (mimochodem první finský pokořitel rychlosti zvuku na stíhačce Gnat) po pěti cvičných letech na MiG-15UTI se sovětským instruktorem sám stíhačku MiG-19S vyzkoušel.
MiG-19S československého letectva, muzejní exponát ve Kbelích
Pekuri absolvoval na MiGu-19S osm letů, jeho hodnocení tedy můžeme brát vážně. Devatenáctku pro finské letectvo nedoporučil. MiG-19S měl proti vzdušným cílům k dispozici pouze kanonovou výzbroj, což považoval v té době už za nedostatečné. Také maximální rychlost Mach 1,35 ho nemohla uspokojit, když věděl, že Sověti už mají dvoumachové MiGy-21 a Američané F-104, a navíc k námořnictvu zařazovali už první F-4 Phantom II. Dále to byli Švédi s J 35 Draken a u Francouzů se akorát chystala do operační služby Mirage III.
Při snaze udat MiGy-19 se Sověti vyjadřovali ve smyslu, že nový MiG-21, zařazovaný do výzbroje sovětského letectva od roku 1959, není zatím ještě vyzrálý. Ale vycvičení Finové jen tak na něco neskočí a Pekuri věřil, že jednou přijde den, kdy Sověti zaklepou na dveře s nabídkou jedenadvacítek.
Sověty ke změně názoru rozhoupalo i to, když se Finové začali zajímat o moderní západní stíhačky a hodnotit jejich vhodnost pro zařazení do výzbroje svého letectva. Ve Švédsku si vyzkoušeli SAAB J 35 Draken a potom ve Francii Mirage IIIC. A Pekuri si opět připsal jedno malé bezvýznamné plus, stal se prvním finským pilotem, který překonal rychlost Mach 2 (stalo se tak na typu Mirage IIIC).
Švédské stíhačky Draken
Francouzské stíhačky Mirage III
Zároveň začalo pro Finsko kratší dost kritické období vyznačující se intenzivnějším zasahováním sovětské strany do jeho vnitřních záležitostí, myšleno intenzivnějším, než bylo za studené války obvyklé. Sověti chtěli, aby stávající prezident Kekkonena vyhrál i blížící se další volby (nakonec je vyhrál). A jako by to nestačilo, vrcholila také druhá berlínská krize a Sověti byli ještě o to více nervóznější. Na „finské frontě“ se situace uklidnila v listopadu 1961. A mezitím se začala připravovat nabídka na dodávku MiGů-21.
Konečně jedenadvacítky
V roce 1961 nabídli Sověti Finsku stíhací letouny MiG-21F-13 a k nim řízené střely K-13. Jak již název verze napovídá, MiG-21F-13 byl určen primárně jako nosič střel K-13, resp. K-13A. Šlo o řízenou střelu vzduch-vzduch s infračerveným naváděním, která vznikla zkopírováním americké střely Sidewinder.
MiG-21F-13 mohl nést pouze dvě tyto střely, a navíc měl oproti MiGu-21F s dvojicí 30mm kanonů NR-30 redukovanou hlavňovou výzbroj, a to u první výrobní série na jeden kanon a pouhých 30 nábojů (tj. na polovinu), ale potom už na nulu. Zkrátka pilot měl doma jednu ženu... a dost, a v práci na letadle dvě rakety... a dost.
Smlouva byla podepsána 1. února 1962 a hovořila o dodávce 15 stíhaček MiG-21F-13, tří stovek střel K-13 a čtyř cvičných MiGů-15UTI. Koncem roku ještě přišel dodatek navyšující počet jedenadvacítek na jedenadvacet. Z toho prvních deset přilétlo do Finska v dubnu 1963 a zbývajících jedenáct v listopadu. A rok předtím cvičné MiGy-15UTI. Letouny přelétávali piloti sovětští. Celkový počet MiGů-21F-13 dodaných Finsku byl nakonec dvaadvacet. Ten poslední dodali Sověti jako kompenzaci, když předtím jeden - ještě v záruce - havaroval kvůli závadě na motoru.
MiG-15UTI v barvách finského letectva
A proč „spárky“ MiGy-15UTI, a ne dvoumístné cvičné jedenadvacítky. Odpověď je jednoduchá, sériová výroba MiGů-21U, tedy dvoumístných cvičných strojů vycházejících z MiGů-21F-13, snad ještě ani nezačala. Samozřejmě prototyp „účka“ už létal, s výrobou se počítalo, ale potom zde byla ještě otázka, kdy budou k dispozici stroje pro export a který zájemce jimi bude uspokojován dříve.
Nakonec si Finsko pořídilo dva cvičné MiGy-21U v roce 1965. A o devět let později následovala ještě dvojice vylepšených „spárek“ MiG-21US.
MiG-21U v barvách finského letectva
MiG-21F-13 v barvách finského letectva
Stíhací MiGy-21F-13 však ještě nebyly určeny pro operace za každého počasí a v noci. Takové plnohodnotné stíhačky získali Fini až v sedmdesátých letech od Švédů. V průběhu této dekády si pořídili celkem 49 stíhaček SAAB 35 Draken. Pouze část z tohoto počtu však byly plnohodnotné stíhačky, uvedená suma totiž zahrnuje stroje různých verzí, včetně cvičných dvoumístných a v tomto případě i bez jakékoliv výzbroje.
Se stroji Draken se zvýšily schopnosti finského stíhacího letectva i v tom smyslu, že s nimi dostalo poprvé i protiletadlové řízené střely s poloaktivním radiolokačním (RL) naváděním. Bylo tedy možné odpalovat střely i proti letadlům na vstřícném kurzu. S MiGy-21F-13, vyzbrojených raketami K-13, byli do té doby finští stíhači omezeni na útoky na nepřátelské letouny z jejich zadní polosféry.
Sedm finských MiGů-21F-13 se už v letech 1971 až 1973 dočkalo přestavby na verzi fotoprůzkumnou pro nově ustanovenou průzkumnou letku TiedLLv (Tiedustelulentolaivue). A ze zbývajících třinácti strojů se staly pozemní klamné cíle imitující nově získané MiGy-21bis. Dostaly tedy i jejich kamufláž, v operační službě totiž létaly v přírodní barvě duralu. U těchto klamných cílů bylo demontováno vnitřní vybavení, především tedy motor, ale i další. Ne snad, že by se to dalo k něčemu výhodně použít, ale kvůli snadnější manipulaci.
MiG-21F-13 v barvách finského letectva (muzejní exponát)
A ještě lepší „21“ a nakonec jejich konec
I Sověti nakonec přišli se svou troškou do mlýna v kategorii letounů určených pro operace za snížené viditelnosti, tzn. za každého počasí a v noci. V roce 1978 finské letectvo zařadilo do své výzbroje stíhačky MiG-21bis, a to v počtu dvacet kusů.
Zájem byl i o další dvě cvičné „spárky“ MiG-21UM, ale když přišly, zhrozili se Fini nad kvalitou jejich dílenského zpracování tak, že si je Sověti museli vzít zpátky. Místo nich dodali jiné dva kusy, které byly evidentně povedenější, protože ty finské letectvo už bez problémů převzalo.
MiG-21bis představoval nejmodernější verzi původní typové řady jedenadvacítek. V porovnání s MiGem-21F-13 měl MiG-21bis hodnotnější radarové vybavení. Dále výkonnější motor, ale zároveň větší hmotnost, takže na letové výkony to nemělo prakticky žádný vliv. Hlavňovou výzbroj „bisky“ tvořil 23mm dvouhlavňový kanon GŠ-23 s dvěma sty náboji. A také musíme vyzdvihnout bohatší repertoár externě zavěšované výzbroje a místo dvou závěsníků pod křídlem tam měl čtyři (po dvou pod každou polovinou). Trupový závěsník byl u obou verzí určen pouze pro přídavnou nádrž. MiG-21bis tak mohl nést čtveřici raket K-13A s IR naváděním. Radarové vybavení MiGu-21bis umožňovalo používat i protiletadlové řízené střely s RL naváděním.
MiG-21bis v barvách finského letectva (muzejní exponát)
MiG-21UM v barvách finského letectva (muzejní exponát)
V roce 1986 byly z výzbroje vyřazeny poslední na fotoprůzkumné provedení modifikované MiGy-21F-13. S doznívající studenou válkou, od konce osmdesátých let, už mělo Finsko větší volnost ve výběru vojenské techniky. Když jedenadvacítky i drakeny nepokrytě zastarávaly, přišel čas hledat jejich nástupce. V nové době, kdy letadla nabyla na složitosti a samozřejmě i na ceně, to logicky znamenalo jednotného nástupce. Poslední MiGy-21bis vyřadilo finské letectvo ze své výzbroje v roce 1998 a poslední drakeny v roce 2000.
Novými bojovými letouny finského letectva se staly v roce 1995 americké stroje z typové řady F/A-18 Hornet, a to na základě objednávky z roku 1992. Postupně bylo nakoupeno celkem 64 strojů, z toho 57 jednomístných F-18C a sedm dvoumístných cvičně/bojových F-18D (u finských strojů se nepoužívá původní typové označení „F/A“). A dnes už je rozhodnuto o jejich náhradě, za kterou si Fini vybrali F-35A Lightning II.
Letoun F-18C v barvách finského letectva
