Za oficiální zahájení projektu na vytvoření raketoplánu se považuje rok 1969, kdy tehdejší americký prezident Nixon povolil vytvoření pracovní skupiny, která měla zahájit přípravné práce. Skupina byla označována jako Space Task Group.
Rok 1969 byl pro NASA významný i tím, že v něm Loď Apollo přistála na Měsíci. V říjnu 1969 se konala konference, kde se projednávaly postupy a cíle projektu.
V červnu roku 1970 pak vznikla první studie nazvaná Phase 1 (Fáze 1). Mezi hlavní problémy, které vývoj nového kosmického plavidla musel vyřešit, patřil vývoj pohonné jednotky, vývoj tepelného štítu a vývoj nezávislého kontrolního systému, který nemusel být řízen ze základny.
Samotné práce na vývoji raketoplánu byly schváleny americkým kongresem v roce 1972. Vyzdvihována byla především finanční stránka projektu, který měl ušetřit náklady, a také flexibilita využití raketoplánu pro různé účely - vojenstvím počínaje a vědeckými experimenty konče.
Požadavky na ekonomickou náročnost a technické parametry nakonec splnil koncept dvoustupňového systému oficiálně nazývaného Space transportation system (STS). První stupeň tvořily po stranách umístěné dva raketové motory na tuhé palivo. Druhý stupeň se pak skládal z návratového raketoplánu a obrovské palivové nádrže se zásobami pohonných látek v podobě kapalného kyslíku a vodíku.
Do nitra raketoplánu
Samotný raketoplán (Orbiter) je před startem vybaven přídavnou nádrží na palivo (ExternalTank) o délce 47 metrů s průměrem 8,4 metru. Ta dodává pohonnou látku do tří hlavních motorů Orbiteru. Po stranách této nádrže se nacházejí dva startovací raketové motory (Solid Rocket Booster). Jejich délka je 45,5 metru a průměr 3,8 metru.
Orbiter s délkou 37,25 m a šířkou 23,8 m váží necelých 70 tun. Vedle nákladového prostoru s délkou 18 metrů a průměrem 4,5 m je k dispozici zařízení pro posádku čítající až sedm astronautů. Prostor je rozdělen do tří pater. První je paluba, druhá obytný prostor, a třetí je vyhrazena systémům pro udržení života.
Ve špičce raketoplánu je systém pro navigaci a stabilizaci. Vlastní raketoplán je osázen zhruba 30 000 keramickými destičkami, které jej mají chránit před shořením při návratu.
Po startu raketoplánu se do dvou minut vyčerpají startovací raketové motory - raketoplán se blíží výšce 45 km a překonává rychlost zvuku. Tyto motory se oddělí a dopadnou na hladinu moře, odkud je lze sebrat , či chcete-li vylovit, a po kontrole znovu zprovoznit. Raketoplán je schopen pohybovat se na orbitě ve výšce mezi 185 a 643 km.
Plánované vypuštění prvního raketoplánu se nakonec muselo odložit o necelých 30 měsíců. Problémy působily jak technické nedostatky, tak navýšení rozpočtu, které nebylo kryto financemi.
Vzhůru ke hvězdám
První start systému STS se tak uskutečnil až v dubnu roku 1981. Orbiter nesl název Columbia. Let trval více než dva 2 dny a posádku tvořili dva lidé.
Doposud raketoplány NASA uskutečnily 116 letů. Dva z nich skončily tragicky. Nalétáno mají tyto stroje dohromady více než 1 000 hodin a jejich palubě se vystřídalo přes 800 astronautů. NASA nechala postupně vyrobit 6 Orbitrů (Challenger, Enterprise, Columbia, Discovery, Atlantis a Endeavour). Ten poslední vznikl v roce 1991. Podrobnosti o některých letech připravujeme do dalšího dílu.
Budoucí život raketoplánů je nyní spojen s vesmírnou stanicí ISS. Právě raketoplány mají dokončit její dostavbu. Poté již NASA nabídne k letům do vesmíru nový systém Orion.
Zdroj: NASA
